Bdění
Marceline Desbordes-Valmorová
Když lampa doblikla a ani jedna hvězda
už v zimě netřpytí se za okenicí,
když nic už nejasní ten obzor tesknící
a luna kráčí mhou, jež končiti se nezdá,
ó Panno, Záři má! v té výšce osleplé
mé věrné srdce zří se lesknout oči tvé.
Ne! všechno není žal zde na zemi, jež plyne.
Hnán stále po moři, jež každý den je jiné,
ten koráb nesmírný, trosečník večerů,
se zdvíhá doufavě zas v jitřní nádheru.
Než najde věčnou vlast, sem léhá do ráhnoví
si každá dušička, zde mdlému křídlu hoví.
A všechny poutnice, jež jsou si neznámé,
se diví navzájem: Odkud to spěcháme?
Je ticho. Ale přec - byť mlčel uhelníček,
cos božsky světlého mu prokmitává z víček.
Ty strmé myšlenky mne pálí... strach mne jal,
však říkám si jen zas: Ne! všechno není žal.
Přeložila Zdeňka Pavlousková
