Okna
Stéphane Mallarmé
Syt bídy špitálu, kadidlem unavený,
ve všedni běli záclon jež se vytrácí,
ke kříži znuděnému prostřed prázdné stěny
se potměšilý mroucí zády obrací
a vleče se, už ne by hřál své údy shnilé,
spíš aby slunce zřel tam dole, přiložit
tvář na kost vyhublou a štětiny své bílé
k oknům, jež ožehnout chce zlatý slunný svit,
horečné rty, jež prahnou po azuru žízní,
- tak v mládí vdechovat svůj poklad žízněly,
pleť panenskou a druhdy! v okně dlouze třísní
sklo vlažných tabulek hořkými pocely.
Zpit, hrůzy zapomněv svatého pomazáni
i lože bolesti, kašle a odvarů,
když večer nad krovy se krváceje sklání,
shlížeje do zářivé výhně obzoru
zří zlaté galéry, jež v labutí své kráse
na řece purpuru a vůně klidně spí,
bohatý, plavý lesk jich boků kolébá se
v nedbale vzpomíná ve, širé lenosti.
Tak já, když člověk hrubý se mi znenávidí,
an v štěstí valí se, kde chtíč svůj nasytí,
a zatvrzele se jen po té špíně pídí
pro ženu, mláďata jež má mu kojiti,
já prchám znechucen a k oknům všem se skláním,
kde zády k životu se shlížím v jejich skle,
jež Nekonečno zlatí cudným třpytem ranním
a věčná rosa smývá - vidím v zrcadle
- ať je to umění, ať úchvat myslitele -
sebe co anděla! a zmírám ukojen,
bych přerozen svůj sen korunou na svém čele
nes v nebi minulém, kde Krása kvete jen!
Však běda! v sháňce své se nízkost neunaví
a nezarazí se ni před mým úkrytem,
a hnusná nečistota, kterou Hloupost dáví,
mě nutí nos si zacpat i před blankytem.
Což nemohu, když pohár hořkosti mi přetek,
ten krystal roztříštit, jejž netvor pohaněl,
a ulétnout pak vzmachem bezperutných letek,
i kdybych za to snad po věčnost padat měl?
Přeložil Karel Čapek
