Smůla
Stéphane Mallarmé

Nad stádo člověčí, splašeně běžící,
v pochodu zářivě strměly divé hřívy
žíznivců azuru na téže silnici.

Jak vzdutou korouhev ten zástup mlčelivý
bil vítr ledový a na kost bičoval
a pod kroky ryl mu klopotný chodník křivý.

Vždy s vírou narazit na moře spěli dál,
bez hole, bez chleba, jen sáli žíznícími
rty v zlatém citronu svůj hořký ideál.

Přemnozí zůstali za těmi procesími,
svou mdlobou opilí jak lepším údělem,
ó Smrti, líbej nás polibky hojivými!

Vždyť jsou-li sraženi, pak mocným andělem,
jenž svítí z obzoru svou neochvějnou zbrojí:
tu purpur ustydne na srdci zvěčnělém.

Jak kojili se snem, tak bolestí se kojí,
a když pláč rytmicky ladí jim pochody,
lid v bázni pokleká a jejich matky stojí.

Ti, sami důstojní a ctěni národy,
vlekou v svých šlépějích ubohou lidskou frašku
svých bratří, obětí záludné náhody.

Těm tváře leptá pláč podobný soli splašků
i popel povděčně přežvýká jejich chrup,
osud, jenž kruší, má surový vtip šašků.

Jak tambor mohli by bubnovat volný vstup
do stánku soucitu a zvát svět licoměrný,
ti Prométheové, jimž chybí jenom sup.

Ne, zlí a uvyklí své poušti bez cisterny,
se krčí pod bičem vládkyně groteskní,
své Smůly, strojící jim úklad nepřeberný.

Milenci, sedá k vám, vždy v trojici jste s ní!
V průzračné bystřině vám prostře bahno ztuhlé,
a trapně zkoupaný bílý pár potřísní.

Jí dík pro jeden zvuk z bizarní její brumle,
houf děcek na tě bič za smíchu uplete,
a, pěst na zadečku, ten tón ti v patách mumie.

Jí dík, když zvadlou hruď svěžestí poupěte
si žena ozdobí a k výboji se vzpřímí,
ozáří kapka slin to kvítí prokleté.

Skřet plstí obutý a s drápy upířími,
jenž místo chloupků má žížaly pod paží,
jde všude za nimi s hořkými příkořími.

Štváni, na zvrhlici jen zdálky nevraží
a zvednou rzivý kord na lunu zlomyslnou,
jež, klidný kostlivec, svou záři na ně mží.

Bez pýchy, světící pohromu hořeplnou,
ve studu mstít se jen za klofce zobanu,
záštím se spokojí a místo činu klnou.

Jsou žertem šumařů, taškářů, pijanů,
holek a zevlounů, vší bídy mezi námi,
otrapů tančících, když vyschlo ve džbánu.

A básník, vládnoucí pomstou i almužnami,
jenž bohům svrženým zazlívá ubohost,
je nazve hlupáky, nudnými mátohami.

"Ať prchnou, majíce té kořistnice dost,
jak hříbě splašené mají se z jařma urvat
a nenést v poklusu uzdu a služebnost.

Vítězným kadidlem slavíme každý úchvat,
proč tedy nekňčí ten směšný harlekýn
svou vzpouru do světa a neobleče šarlat!"

Když popliváni v tvář zevlounem kdejakým,
bez konce vzývali hromy a kleli černě,
ti reci hynoucí na nesmyslný šprým

odejdou pověsit se směšně na lucerně.


Přeložil František Hrubín