Azur
Stéphane Mallarmé
Azuru věčného přejasná ironie
zdrcuje, nedbale krásná jako květina,
básníka: v neplodné poušti Muk marně žije
a svého génia bezmocný proklíná.
Zrak zavřen, přece vím: utkvívá, věčnozraký,
na prázdné duši mé, tak pronikavě jak
drtivá výčitka. Kam prchnouti? a jaký,
ó cáry, přes ten zlý ošklebek hodit mrak?
Ó mlhy! rozvějte úmorný chmurný písek
po nebi: nevjde pod hadry mračen z mdlob,
zsinalým podzimem vtlačeno do bahnisek,
a vztyčte nesmírný a mlčenlivý strop!
Ó nudo! z rybníků léthejských zvedni výry,
kal s bledým rákosím sbíhajíc po kraji
nepřestaň ucpávat ty velké modré díry,
jež ptáci zlomyslně v mracích dělají.
A ještě! Věčně ať komíny smutné, tmavé
kouří, ať těkavé vězení ze sazí
hrůzou svých černých šmouh uhasí skomíravé
žlutavé slunce, jež za obzor zachází!
- Slunce je mrtvo již.- Kéž najdu zapomnění,
ó Hmoto, u tebe na krutý Ideál
a na Hřích, mučedník, jenž pro nic už tu není,
než aby se sťastným dobytkem lidí spal,
vždyť nechci nic než už - mozek můj prázdnem znící
jak hrnec líčidla, hozený ke stěně,
už pozbyl umění rozdmýchat vzlykající
myšlenku - k smrti se uzívat zhnuseně.
Nadarmo! Vítězí azur, ó slyš jej zblízka
ve zvonech, duše má, on obrací se v hlas,
v blankytných klekáních z živého kovu tryská,
jen aby jízlivým triumfem děsil nás!
Jak neomylný meč mou rodnou agónii
probodá, toče se, pradávný, mračny chmur;
kam se v té zbytečné, bezbožné vzpouře skryji?
Azur! Jsem posedlý. Z azuru! Pro azur!
Přeložil František Hrubín
