Stance
Jean Moréas
Protrhši deštivých dnů roucho smutečné
na velké kaštany, jež prořidly už v chladu,
na pozdní záhony, na vodu, v oči mé
svou něhu liješ, bledé slunce listopadu.
Co po nás, slunce, chceš? Nech, květ by opadal,
by listí zahnilo a vzal je vítr divý!
Nech vodu zkalit se a ponech mně můj žal,
jenž sílí duši mou a myšlenku mou živí.
*
Ta růže zahradní, jíž pokorné a všední
pro její skromňoučký tvar jsem si nevážil,
přec jata ve váze tu prožila den ke dni,
byť azur nehřál jí a rosou nesvlažil.
Pak znavena a na smrt bledá odevzdaně,
nemohouc růst už dál a více květu dát,
střásala svoje plátky pomalu a maně,
lhostejná ke vší snaze žít či dokonat.
Znéjž mlčet, tajemný svůj osud potkávaje;
proč tuto vzpomínku dnes je mi s sebou nést?
Mé srdce příliš plno stínů je a taje;
už přízrak květiny břemenem pro ně jest.
*
Myslím na mořská nebe, na západů nach,
na moře zpěněné, když zle se rozdivočí,
na bárku rybáře, na kraby v skulinách,
na Glauka, Prótea, Nerea modrých očí.
Na starce myslím, jenž na prahu chaty dřímá,
na tuláka, an váhá, kudy by se dal,
na drvoštěpa, jenž svou širočinu třímá,
na město, jeho hluk, svou duši, její žal.
*
Za jitra bledého jsem v širá lada vcházel
pod mraky nízkými, když bouřný vítr vál;
jen havran ponurý mou cestu doprovázel
a v kalužinách rod můj krok se ozýval.
Klikatá záře blesku na obzoru šlehla,
i zdvojil Severák své táhlé zadutí;
než do mé duše bouře ani nedolehla
přehlušována tlukem jejích perutí.
Svou skvělou kořist zlata, zůstavenou létem,
z javorů, jasanů rval vítr Jeseně,
a havran se mnou dál plul neúprosným letem,
na osudu mém nic už, pranic neměně.
Přeložil Karel Čapek
