Beatrice
Charles Baudelaire
Nad zžehlou krajinou, kde zeleň je hrst troudu,
jsem jednou naříkal, co je to za přírodu,
a dýku myšlenek, bloudě v tom úpalu
sem a tam, brousil jsem o srdce pomalu,
když se mi nad hlavou zatmí a vítr zvedne
zlověstný obrovský obrovský mrak bouře, za poledne,
a v něm šik démonů, kterým je cizí stud,
neřestných, zvědavých, surových malých zrůd.
Chladně si prohlédli mě, pohled vyměnili,
ze jsem si připadal jak blázen před čumily,
rozchichtali se, smáli se, šuškali,
mrkali na sebe, posunky dělali:
"ta karikatura! prohlédni si ji honem,
je to Hamletův stín a všecko dělá po něm,
taky mu těká zrak a vlají pačesy.
Ten světák, chuděra, má ale móresy,
ta šmíra bez místa! je směšný až to bolí,
jak umělecky si pohrává se svou rolí,
z těch jeho kvílivých písní je všecko paf,
ten dojme potůčků, orlů, cvrčků a trav!
A dokonce i nám, nám starým odborníkům,
chce huhňat tirády, aby nevyšel z cviku?"
Mohl jsem (neboť má pýcha je pohoří
strmící nad křikem běsů a nad bouří)
prostě se nedívat, svou povznesenou hlavu
odvrátit, tu jsem však zahléd v tom vilném davu
- a slunce svítilo, pořád byl bílý den! -
svou kněžnu, která se dívá jak žádná z žen,
a ona s nimi se mé úzkosti jen smála
a občas někoho z nich chlípně polaskala
