Konec Faustův
Jan Opolský

Lyrická scéna
(Faust ve své pracovně. Starý a vetchý)

Faust:
Svět, jakým jest, je nestálý a podlý,
mé výzkumy se na tom shodly,
z knih svých a děl
dna hořké pravdy dosáhl jsem kdysi:
smrt šeredná že na niti jen visí,
jsem v žití zřel.
Já dospěl k jádru, ke kořenu věcí,
však summa summum nejsem šťasten přeci,
má věda blud!
Můj zevní klid je falešný a lhavý
je prudkým jedem mozek mojí hlavy
už proniknut.
Z všech číší pil jsem. Něco ze všech vznětů
jsem hodil očím hladovým a retu
jak šelmám v plen,
stůl můj vší krmí obtížen byl vždycky
a snil jsem různě - zvířecky i lidsky
svůj mužný sen.
Ne, nesnil jsem vskutku. Nešel hvězdnou drahou,
své sny jsem strhnul v materii nahou,
ve prach a kal,
jsem teď už sláb, bych klnul sobě samu,
a pyšný příliš jako oběť klamu,
bych naříkal.
Jen vzpomínám. To jediné, co lze mi,
a výčet hříchů
mne bez lítosti kouzlem smutku jímá,
mi defiluje mrtvě před očima
ve tmě a tichu.
Tak, hle, se blíží stanovená lhůta,
jak rafie již valně posunutá
se šine k cíli,
i srdce mé, tím ohromeno, cítí,
že poslední jsem minci svého žití
dnes utratil.

Mefisto:
Můj pane Fauste, pravdať již se zvrací
u hranic smrti orloj přesýpací,
však co to značí?
Má doktor Faustus, mistr černé vědy,
jak hadr plachý zplihnout naposledy
a roztát v pláči?
Má obligace krví psané želet?
V něm hrůzu budit vlastní jeho sketel?
Toť hanba muže!
A žalost marná, nedůstojná, změklá
mu od plamene zevnitřního pekla
už nepomůže.

Faust:
Moc nízko, brachu, ceníš moje slova!
Moc ješitná je mysl satanova!
Co hledáš u mne?
Strach z věčných trestů, míníš, že mnou třese?
Kvil babský z prsou mi že oderve se?
Jak nerozumné!

Mefisto:
Jak zvráceně ty hledíš na mé smutky!
Můj pane Fauste, není bez pohnutky
nic v činech ďasa.
Tvé slabiny jsou slabinami lidí,
rys povšechný tu vyznačen se vidí
jsi z krve, z masa!

Faust:
Ba právě řekls! Z krve lidské matky,
týž neklid v srdci přesmutný, ač sladký,
jsem přijal od ní,
a všichni lidé tím též jati citem,
jež tísní trapně smutek po prožitém
jsou bratři rodní.

Mefisto:
Aj, pán můj stal se bekavým a snivým...!

Faust:
Jen vzpomínky jak oheň zvadlý živím,
co bylo jednou,
co úsměv žen, daroval mi kdysi
a co dnes flórem na mém stáří visí
a mlhou bědnou.
Neb v ženách byl mi všechen úděl svatý,
jsouť z víru věčna v podstatě své vzaty...

Mefisto:
Jsou tvary pekla!

Faust:
A bez nich touha, po šem by se vzpiala?
Svá křídla nocí by si rozervala
a tmou se vlekla!
Jak pečeť smluvní stáří mne teď svírá,
je naplněna hodina a míra
a v zbytku svíce,
když zaplá ještě trhavě a sině,
tmu smrti vpustiv tiše do předsíně,
je síly více.

Mefisto:
Čas tvůj už vypršel. Zhasly sny a lásky!
Je dlužno už teď myslit na závazky!

Faust:
Má smlouva stálá!

Mefisto:
Jdou vteřiny tak ledově, až běda!
Smrt sladkých žen ti ke konci už nedá,
a byť i dala!

Faust:
A byť i dala?

(Mefisto:)
Hodiny jsou pány.
Už cimbál bije. Dvě jen ještě rány...
Nech ženu ženou.
Má služba končí. Půlnoc v černém šatu
tvou duši vezme sobě za odplatu
tak zaslouženou!

Faust:
Jsem ještě pánem čtvrthodinky žití,
chci lakotně všech práv svých využíti,
pak vem co tvojím!
Což lidský život vskutku jest jen kusým?
Což žízně ani v smrti neudusím,
tuť neukojím?
Jsem ještě pánem. Jsi mým sluhou dosud,
chci vzpurně, příkře vyvrcholit osud.
Stůj v službě, ďase!

Mefisto:
Co žádáš, staň se!

Faust:
Učiň, aby žena
v mé divé chvíli stála roztoužena,
jak v dávném čase!
Vrať mojim smyslům tělo její znova!
Spal v ohni prudkém truchlá moje slova!

Mefisto:
Spálím. Já vrátím.

Faust:
Já srovnám v spěchu účty svoje bědné,
než palička se na cimbále zvedne
v té chvilce zatím!

(Vynoří se zjevení ženy lepé a ztepilé.)

Faust:
Ach ženo čistá, sladký střede světa,
můj strome žití, vino všeho kletá,
ty trýzni živá!
Mé srdce mře, už nad věčnost se chýlí,
bít pro tvou slasť smí jenom ještě chvíli,
však nezemdlívá.
Chci z tvých retů vypít číši pěnnou,
z tvých prsů vdechnout vůni otrávenou,
jak slinu zmije!
Mne líbej dravě! Zahub mne svou láskou!

(Zjevení ženy pokrývá si obličej maskou vybílené lebky.)

Mefisto:
Již půlnoc bije...

Faust:
(umírá)



Zlatá Praha číslo 27-28, ročník 1920