Zastřená tvář
Josef Hora
Tušíš či netušíš v své noci, jež nám září,
že marně hledáme tvůj obraz v hloubi let,
že sto let skláníme se k zastřené tvé tváři,
jež zneklidňuje nás jak jiných světů svět?
Leží v nich zajatá a se rty semknutými
k modlitbě zdráhavé a nedomodlené,
jak marné volání, jak luna dávné zimy,
jež na závrať svých jar si světlem vzpomene.
Jen vlny nad májem, když vítr vůní zčeří,
šept uzamčených úst se zvedne hladinou
a z našich snů jak z tmy pootevřených dveří
tvé rysy vystoupí, zblednou a odplynou.
Jen průvan nicoty když zastudí nás v skráně
jak verš tvůj šílený, jenž věčna pít nám dal,
tvé oči rozhoří se v nás a soumrak na ně
položí tvrdou mříž a lehký smích a žal.
V něm pře se světlo s tmou. A někde mezi nimi
slyšíme zacházet tvůj krok, hlas vášnivý.
A souzvuk, ženoucí spád slov tvých věků dými,
nám v melodii tvar tvé tváře oživí.
V mých očích, opředlých mhou jar, jichž ještě není,
se vlní báseň tvá jak tajuplný snář.
I čteme. Pijeme ze sklenice, jíž pění
se k slunci vítr tmy, lesk vln, dech snu, tvá tvář.
