Máchovské variace
Josef Hora

Tělesným ty okem nespatřená,
Duše jen tě temně patří vzhled.
S Bohem, v Bohu bydlíš nestvořená,
V prvním dnu s ním založilas svět.

              K.H.Mácha


I.

Modravý vánek v údolí
cupotá s dětmi nad potoky.
A pára plyne topoly
jak mír nad zběsilými roky.

Ale pouť vzhůru k ruinám
jde vichřicí, jež výškou sílí.
A chápu: Byl jsi vždycky sám,
básníku, jehož rozblouznily

prapory mračen nad lesy,
o zuby ruin rozpárané,
propadlých věků útesy,
v zestřízlivělé věky hnané.

Jen trosky tu. Jen ohlas ech.
Jen tma, jež zřícenin zeje.
A vichr v ústech, ve vlasech
jak plášť tvé imaginace je.


II.

Je mi, jak dech tvé úzkosti
by otřásl tu mou hrudí.
Dech zdivočelé radosti
tvých temných snů se ve mně budí

fanfáry zrezavělých trub
se lesknou jásavě v mém uchu,
a bleskem rozčísnutý dub
se tetelí jak v chvíli duchů.

Rozhledno dávná! Míle mé!
Závrati let a vzdáleností!
Jarmilo! Hynku! Viléme!
Kostnice vzduchu, snů a kostí,

kdo žije víc? Já nebo vy?
Čas jdoucí tělem mým či vámi?
Svoboda výšek? Okovy,
jež země dole připíná mi?


III.

Ach, přitažlivost vězení,
nad jehož tmou má tvář se shýbá!
Ta hloubka v černém plameni
tak strašně na oči mě líbá.

Básníku, jako tebe rve
mě průvan hlubiny tvé tichý.
Vězení žárlivosti tvé,
vězení šílené tvé pýchy,

vězení lásky, zazděné
do tmy, z níž nic jen ozývá se,
pláč kořisti, pád kamene,
jenž prázdnem roztříští se v čase,

vězení slova, zozbité
výkřikem hrůzy, bleskem krásy,
vězení, puklé noci té,
jež lidské verše zašeptá si.


IV.

Pak, když se propadáme v jas
Sahary hvězd a mléčné dráhy,
vteřino, která ranilas
nás růží snů svých, proč tak záhy

odkvétáš zas jak drahý hlas
a necháváš nás zde tak samy
s kytarou, při níž blounilas
jak vzdechy prstů nad strunami?

Vězení rozpadlo se sic,
a všecka kamkoli a kdyby
nám běží vstříc, však na dně nic,
jen lásky klam, jenž lže, když slíbí.

Jdem tvou a vlna za vlnou
tam vroubí jezero a sítí.
A v půlnoc hustou, úplnou
sesuté světlo luny svítí.


V.

V svép plášti rudě podšitém
jak kat vlastního klidu běží
po sadu sluncem zalitém
za láskou, chodec za protěží,

šílenec snu, jenž vyjevil
mu závrať náměsíčnikovu,
flétnista, jenž zřel tance víl
a v bdění přehrává je znovu.

A slunce kouzla zrazuje,
vdechnutá tmou v tvář milenčinu.
Po světle plovouc, v prázdnu je
a prázdnem zrazuje svou vinu

básníkovi, jenž rozžárlil
se nad úsměvem, nad květinou
a nad očekáváním chvil,
jež vraždí, zní a zní a hynou.


VI.

Stín básníkův - spíš, Lori, spíš? -
po tobě ostražitě sahá.
Po prázdnu sahá a ty bdíš
kdesi, kam ruka nedosahá.

Ty, zítřek, Bůh, tvůj dech, tvá pleť
jste jenom echem zaklínadla,
a poručíme-li vám: Kveť! -
květ bez vůně kles do zrcadla,

zatímco úsměv, uprchlý
toužící ruce, jinde dýchá,
a slzy, jež nám nesprchly,
jdou roztát do cizího ticha.

Té hrůzy snů, nám urvaných
za zdí, jíž pranic vidět není
krom rudých stínů představ tvých,
planoucích v chmurném pokušení.


VII.

Chtěla jsem tvoje verše číst,
a vítr trhal mi je z dlaně,
pyšný jak ty, nikdy si jist
Boha ni lásky, běžec pláně,

jenž touhu vnukl závratnou,
a jejím zpovědníkem chce být,
lít oheň v duši malátnou,
sám hrůzou opilý jsa nebýt.

Hleděl jsi přes má ramena,
kam jenom, kam? A ztracen sobě,
necítils, kterak zmámená
jak v náruč snů se tisknu k tobě,

k tobě, tuláku vichrem chvil,
já, neproměnná dcera země,
k tobě, jenž tmou jsi prostoupil
a marně hledal cestu ke mně.


VIII.

V tmu šeříků a v luny svit
zas potápí se láska nahá,
ta nahá láska, jejíž kmit
nám přes bojiště v srdce sahá,

o sto let sttarší, básníku,
o sto let nadějí a žalů,
o sto let hrobů, zániku,
zrad, nemocí a kriminálů.

Přes hanbu světa, trosky dnů,
zas kvete máj a červ v něm hlodá
a ruka krve mdlému snu
zas víno fantasie podá.

Všedypřítomná, šílená,
nás větví závrati své šlehá.
A zae na prach spálená,
v hrob tvého zoufalství si lehá.


IX.

Tmou zprohýbaná koruna
půlnoci nad paloukem sténá.
Tančí tam ještě Iduna,
věnečkem mládí ověnčená?

Tiše jsi sledoval srn krok
k napajedlům, z nichž hvězdy pily.
O každý den, o každý rok
tvé písně truchlivější byly.

Však marný strach, že v stáří mhách
polibek mládí odplyne ti
a v sůl se změní ve vráskách,
jichž brázdami proud času letí.

Neb zřím tvou sestru Idunu
se k tobě sklánět vlnou krutou
a vplétat kvítí v harpunu
smrti, v tvá prsa zaseknutou.


X.

Ta touha jít a nestavit
se nikde, jenom u pramene!
A jít zas, jak vlna žit,
krajibou duše, okouzlené

tušením příštích bratří svých -
a nepotkals jich a tvá slova
se odrazila jako sníh
od tepla jek stín od hřbitova.

A jenom dálka blízko je
poutníku, k němuž cizí řečí
hovoří pozdrav pokoje,
jejž posílají za ním mleči

úrody, která uvadne
a v oheň uvržena bude,
zatímco cesty záhadné
dál, dále běží za osudem.

XI.

Zříš z hor vidiny jižních měst
se koupat v modři nad zátokou,
aleje oleandrů kvést
a ženu tam jít útlobokou,

tvé ruce plny hudby jsou,
tvá ústa voní po ovoci
tou blížící se představou
přesvětlé královny tvých nocí,

tvých dní, jež k nebi zvedá žár,
a tvého zpěvu, tvého vína.
Jablko nese ti a svár,
v němž na sen sen se rozpomíná,

na Boha červ, na vlnu list,
meč na meč, duha na vichřici,
na muže muž - tak být si jist
tragédie, v tmách zpívající.


XII.

Šeptl jsi mezi růžemi
své růži: Neodcházej, prosím!
Uvadlé řek jsi: Vrať se mi,
ať ještě jednou rty své zrosím,

ať ještě vím, vím na chvíli,
že musíš opadat, má kráso,
jak hřeben vlny zbloudilý,
jak láska má, mé sny, mé maso.

Uvadnout, jak krev mých žil,
jak města jdoucí proti Bohu,
jenž stavěl je a opustil
a dýmem rozvál pod oblohu.

Řekl jsi růži: Kveť v mých snech,
byť v prázdno, v propast zašlých rodů.
Mé příští bratry stoupat nech,
po vonných oblacích mých schodů.


XIII.

A slova tvá teď se mnou jdou,
básníku, jako stisky dlaní,
co ty sám s hlavou svěšenou
zacházíš vyhořelou strání,

na chvíli hvězda, chvíli stín,
šept větve, po níž světlo kane,
zmáčený šátek Jarmilin
a rukopis, jenž v šero plane,

nerozluštěný, nejatý,
poselství z dávna, zprávy z dálky -
v čas míru voníš poupaty,
vichrem se prodíráš v čas války,

duše, jež navždy ranilas
zem řeči, do níž střemhlav padám,
srdce, jež zas jdeš dát svůj hlas
plamenům, lásce, barikádám.


XIV.

Průvody táhnou okem tvým,
poutníku, přes hory a skály.
Sbor stínů jen? Shořelý dým?
A všichni, všichni milovali,

než došel den, než život zhas -
a vichr slovy tajemnými
vrací v tvůj sluch jich živý čas
a žehná tě jich znameními.

Ta touha nevýslovná jít
nejlehčím větrem a tahem stínů,
z vědoucích úst tajemství vzít,
tu číši rozkoše a blínu!

Jdi, poutníku, v sen nejtišší
spád vody uzpívá tě s nimi,
a duše tvoje uslyší
bít věčnost zvony večerními.


XV.

Když vězeň stíny sečítá
a kapky deště, písmo mříží,
když hltá ho tma rozlitá
po marných snech, po údů tíži,

nechoďe, neputujte sem,
polibky, od úst urvané mu,
podoby, jež mu vtiskla zem,
a lásko, milostrdní k němu,

nech svět propadat se v něm,
doznívat zpěv, bez dovadnouti,
nechte ho s mrtvým úsměvem
pokračovati v jeho pouti.

Vždyť už mu zaplavuje sluch
nový jez, nový svět jím pluje.
A trpce zapřený jím Bůh
mu nová ústa modeluje.


XVI.

Tvé ruce, oblouk gotický,
a tvoje ústa, rudá rána.
Milovat? Nikdy. Navždycky.
A plachta v dáli, větrem hnaná,

sleduje milovaný cíl,
k němuž jak oči pnou se slova,
vnuknutí hudby, ptáci chvil,
ta slabá křídla básníkova.

Tam, tam na konci větru kdes
se tančí v trávě, žije v slávě,
tam sen se na nebesa vznes
a básník člověkem je hravě -

poutníku, sbohem. Lučinou
zacházíš, zajdeš, a než rtoma
ti slova lásky uplynou,
v svém umlknutí budeš doma.