Slunce
Charles Baudelaire
Když kruté slunce s hůr čím dál víc šípů střílí,
ve městě na střechy a venku na obilí,
já podél baráků na starém předměstí,
kde visí záclony, štít starých neřestí,
v svém šermu urputném se chodím cvičit hbitě,
a ve všech koutech kol rým z čista jasna cítě,
klopýtám slovíčky tak jako dlážděním
a vrážím do veršů, o kterých dávno sním.
Ten otec živitel, jenž každou bledost zmůže,
probouzí na polích jak žížaly, tak růže,
starosti k nebesům žhna odpařuje hned
a vkládá do mozkůa úlů sladký med.
Onť starce s berlami svým žárem omlazuje
a jako panny je, zas zdravé, rozjařuje
a káže růst a zrát žním v srdci dychtícím,
jež, nesmrtelné, chce vždy kvésti květem svým.
A když se do měst pak tak jako básník vhrne,
zušlechtí šťastně los i věci nepatrné
a vniká, jako král, bez každé orace,
ve všechny špitály a všechny paláce.
Přeložil Svatopluk Kadlec
