Don Juan v podsvětí
Charles Baudelaire
Když sestoup don Juan a u temného proudu
dal peníz Charonu, by k stínům vezen byl,
tvor chmurně žebrácký, v svých očích ortel soudu
a pomstychtivou zášť, se vesel uchopil.
Prs zvadle visící a roucho rozedráno,
tak vyla pod nebem se tmícím smečka žen;
jak stádo obětní když k porážce je hnáno,
táh za ním trýzněný a dlouze znící sten.
Mzdu na něm šaškovsky chtěl sluha prostořeký,
co prstem třaslavým kmet ukazoval naň
všem stínům, bloudícím tam na pokraji řeky:
"Hle, toť můj zvrhlý syn, jenž poplival mi skráň!"
Cudná a hubená Elvíra zajíkla se
v svém šatě smutečním, jak choť jí poblíž stál;
nechť zrádcem zhrzena, přec žadonila zase,
by, jak v své lásky dnech, aspoň se pousmál.
Kdos řídil, vztyčen, loď, jež vlny rozrážela,
byl muž to z kamene, v kovový sevřen plát -
Leč o kord bohatýr stál opřen; klidný zcela,
zřel v proud a neráčil nic na vědomí brát.
