Vyjevení
Arthur Rimbaud
Viz v sněhu, v mlze čemou smečku
tu přikrčenou na bobečku!
Okénkem v sklep
pět děcek - jaká bída! - vkleče
se dívá, jak tam pekař peče
bělounký chléb...
a bílá, silná páž jak hází
šedivým těstem, jak je sází
ve světlou pec,
jak peče se ta dobrá skýva,
pekařský směje se a zpívá
si mládenec.
Jsou všichni přikrčeni, zticha,
jak teplý ženský prs to dýchá,
ten rudý sklep,
a když pak půlnoc bije z věží,
do zlata vypečený, svěží
jde z pece chléb,
když pod začazenými trámy
zpěv vonných kůrek zazní známý
a cvrčků hlas,
z té díry když se život žene,
dušičky mají okouzlené,
pod hadry jas,
jim zdá se, že je život sladký,
chudáčkům plným jinovatky
- a všichni přec
čumáčky zrůžovělé, líce
ke mřížím tisknou, zpívajíce
podivnou věc,
však tiše, že se modlit zdají...
Ke světlům těm se upínají,
jež nebem jsou,
až kalhotky jim popraskaly
a cumlíky se třepetaly
v noc mrazivou...
Přeložil Adolf Kroupa
