Sedění
Jean Arthur Rimbaud
Jsou černí od vředů, u očí mají kruhy
a tisknou ke stehnům odulé kotníky,
s temenem pokrytým leprovitými druhy
květeny vlhkých zdí, jež roubí chodníky;
vštěpili na velký skelet svých černých židlí
svou divnou kostru a párem křivých noh,
od rána do noci tu bez přestání bydlí
a pletou nohama, opřeni o lenoch.
Ti starci navždycky jsou propleteni s křesly
i v slunci jejich vzhled je krajně bezduchý,
s očima na okně, kde zima květy kreslí,
chvějí se s bolestným třesením ropuchy.
Židle k nich chovají laskavost slitovníků
a sláma lepí se jim na nohavice;
slunce se vzněcuje v pletencích těchto víchů,
v nichž zrála na poli za léta pšenice.
Kolena u zubů, ti hráči harmonia
a s prsty pod židlí jak nad klávesami,
slyší se bubnovat ponurá deliria
a láskou opilí, kymácí hlavami.
Ó, nenuťte je vstát a mějte na ně ohled!
S bručením tyčí se jak kočky pod holí,
svírají lopatky majíce hrůzný pohled!
Kalhoty nad kyčlí jim často povolí.
A tupě potácejí se, když kráčí ze světnice
a při klopýtání vrážejí do skříní
a jejich knoflíky jsou plavé zřítelnice,
jež zachycují vám třpyt oka na síni.
Pak mají tajnou pěst, jež pomstychtivě vraždí...
Cestou zpět vyřine jim z očí černý hnis,
jímž trpí oko psic, když trýznitel je dráždí
a vy jste lapeni do jámy, v níž je sliz.
S rukama v manžetách se do svých křesel kradou
s myšlenkou na ty, kdož je vstáti přinutí,
od rána do noci pod jejich chabou bradou
se chvěje ohryzek, napjatý k prasknutí.
Když přísný spánek jim smazává s čela vrásky,
sní sladce o židlích, jež otěhotněly,
drží je v náručí, ta křesla hodná lásky
a vidí psací stůl a měkké fotely.
Pyl z květin inkoustu, jenž kane z tajných zřídel,
je sladce kolébá v kalichy schoulené,
jak v řadě kosatců let modrých, vodních šídel -
- jejich úd dráždí se vousisky ječmene.
Přeložil F.X.Šalda
