Duše vína
Charles Baudelaire
Kdys večer rozezpívala se duše vína:
Ó, slyš mne, bratře nebohý, já přináším
ti ze stěn skleněných, jež pečen poutem spíná,
svou píseň, naplněnou světlem bratrským!
Co stálo to, když návrší se rozhořela,
potu a námahy v tom slunci palčivém,
když měla žít jsem a když duše má žít měla;
však nejsem nevděčna a neoplácím zlem,
neb radost jímá mne, když v hloub se prudce liji
do hrdel lidí, kteří dnem jsou znaveni,
a jejich teplá prsa jako hrob mne skryjí -
hrob sladší dojista než chladná sklepení.
Slyšíš, jak ohlas neděl v duši ještě zní mi
a jak v mém nitru naděje se vzbouzí sen?
V stůl opřen, s rukávy až k lokti shrnutými,
budeš mne chváliti a budeš spokojen.
Podivuhodné oči ženy tvojí vznítím,
dám synu tvému silu, jeho duši vznik,
a pro tohoto atleta, jenž tvrdne žitím,
olejem budu, jímž se sílí zápasník.
V tebe pak padnu - vegetální ambrozie -
co sémě vzácné z rukou Stvořitelových,
jenž chtěl, by z naší lásky vzešla poezie
jak nevídaný květ, jenž výš se k němu zdvih.
