Ideál
Charles Baudelaire
Nebude to vděk krás líbivých krasaviček,
zplanělé ovoce mrzkého století,
prst pro kastanětu a nožka pro střevíček,
jenž srdci, jako mé, by moh kdy hověti.
Ať má si Gavarni, ten básník chloros v květu,
cvrlikající houf svých špitálních krás dál,
já stále nevidím v těch bledých růžích květu,
jenž by mi připomněl můj rudý ideál.
Co chce to srdce zde, jak propast plné stínů,
jste, Lady Macbeth, vy, tak velká ve zločinu,
či ty, sne Aischylův, jenž rozvils v orkánu;
ty, Noci, dcero můr snů Michelangelových,
točící pokojně, v polohách zraku nových,
své vnady hnětené pro ústa Titánů!
Přeložil Svatopluk Kadlec
