Jedné kolemjdoucí
Charles Baudelaire
Ulice kolkolem hřímala se stonem,
když, majestátná strast, vhalená v róbu černou,
mne žena míjela a rukou přenádhernou
tlumivě houpala vlečkou i festónem.
Na noze sochy šla se vznešeností svou
a já jsem pil a pil, jak blázen hnaný biči,
v sinavém oku tom, kde uragány klíčí,
fascinující žal a rozkoš vražednou.
Blesk... a pak tmoucí noc! Prchavá kráso bledá,
jež jsi mne vzkřísila pohledem létavic,
cožpak tě uzřím zas až ve věčnosti leda?
Jinde! A daleko! Pozdě! Snad nikdy víc!
Vždyť nevíš, kamže jdu, - já, kam tvůj únik vlá,
ty, již bych miloval, ty, jenžs to věděla!
