Moesta et Errabunda
Charles Baudelaire
Tvé srdce, Agáto, rci, neodletí časem
za černý oceán nečistých městských zdí
až k moři jinému, jež oslní svým jasem,
hluboké, průhledné, modré jak panenství?
Tvé srdce, Agáto, rci, neodletí časem?
Oceán, oceán širý zná utěšit!
Zpěváku chraptivý, kterýže ďas ti dal
- nesmírné varhany když počnou vichru hřmíti -
za úkol vznešený, bys uoklébával?
Oceán, oceán zná širý utěšit!
Mne odvez, vagone, mne unášej, ó lodi!
Pryč! Pryč! Je bláto zde, proud našich slz kde tek!
- Viď, smutné srdce tvé že často, Agáto, dí:
"Daleko od bohů, zločinů, výčitek
mne odvez, vagone, mne unášej, ó lodi!
Kterak jste daleko, ó ráje voňavé,
pod jasným azurem kdy láska vše a radost,
kdy vše, co miluješ, je hodno lásky tvé,
kdy v čisté rozkoši se koupe srdce žádost!
Kterak jste daleko, ó ráje voňavé!
Než lásek dětinných ráj ještě nedozrálý,
honění, písničky, polibky, kytice
a hudci, za vrchem již v housle hrávali,
džbán vína navečer v záhonech pijíce,
- než lásek dětinných ráj ještě nedozrálý,
ráj onen nevinný s tím štěstím úkradmým
dál už než Indie a dále než Čína?
Nelze jej přivolat žalobným křikem mým,
znít hlas ten stříbrný už nikdy nezačíná,
ó ráji nevinný, s tím štěstím úkradmým?"
