Píseň odpolední
Charles Baudelaire
Byť tvé zlobné obočí
vzhled ti dává cize vzňatý,
neandělsky andělská ty,
s okem svůdným pro oči,
zbožňuji tě, frivolní má,
strašná moje vášni též,
s vroucí pobožností, jež
kněze k jeho modle jímá.
Poušt a vonná hájemství
s kořením jdou k copům dvěma,
hlava tvoje postoje má
hádanky a tajemství.
Kadidelnice svým tělem
s vůní dlouze krouživou,
temná nymfo, teplá tmou,
okouzluješ nočním pelem.
Nejsilnější elixír
nepředčí tvou lenost, dítě,
miliskovat znáš se skrytě,
křísíc mrtvé, rušíc mír!
Kyčle tvoje zblázněné jsou
do tvých zad či ňader spíš,
každý polštář uchvátíš
pózami, jež mdle se nesou.
Zkrotit chtějíc časem tím
zběsilost svou přetajemnou,
opravdivá, hýříš se mnou
polibkem i kousnutím;
rveš mne, krásko hnědě mlunná,
výsměchem, kde vážní jsme,
a pak vrháš v srdce mé
oko sladké jako lúna.
Pod tvé nožky kladu já,
pod střevíčky atlasové,
radost svou i štěstí nové,
osud svůj i génia,
duši svou, jež tebou vzeplá,
barvo, světlo, když tě zří!
Veliká exploze tepla
v černé mojí Sibiři!
