Posedlost
Charles Baudelaire
Ó hvozdy, děsíte mě jako katedrály;
hřmíte jak varhany; v nitrech, kde našel bys
věčný žal proklatců, zní chrapot neustálý,
třasavá ozvěna vašich De profundis.
Ó Moře, nesnesu tvé vzdouvání a vření,
vždyť můj duch je jich pln; a stále slyším ten
smích lidí zdeptaných, v němž vzlyká pokoření,
v tom smíchu ukrutném a řvoucím z mořských pěn.
Bez hvězdomluvy své, ó Noci! přeúchvatná
bys byla nezáříc ani se netřpytíc!
Neb hledám prázdnotu a tmu, kde není nic!
Zajisté, temnoty jsou samy ona plátna,
kde žijí, z očí mých prýštíce v tisících,
zmizelé bytosti pohledů hřejících.
