Proměny upíra
Charles Baudelaire
Hle, z jahody svých úst ta žena v tichu bdícím,
kroutíc se jako had na uhlí řeřavícím
a hnětouc fišpánem ve šněrovačce prs,
valila tuto řeč, pižmovou naveskrz:
"Mám vlhký ret a znám, co uměním vždy zveme,
jak ztratit svědomí ve hloubi postele mé.
Osouším každý pláč na ňadrech vítězných
a starce nutívám propukat v dětský smích.
Tomu, kdo zhlédl mne nahou a bez závoje,
nahradím lúny svit, slunce i hvězdné roje!
Jsem, drahý mudrci, učená v rozkoších,
že muže rdousím-li hloub v hladkých pažích svých
nebo když prsy své nabízím ke kousnutí,
plachá i oplzlá, křehká i silná v hnutí,
na těchto matracích, vzrušených ke mdlobám,
zatratil by se rád bezmocný anděl sám!"
Když potom vysála z mých kostí morek zbylý
a když jsem malátně obrátil k ní své síly,
bych vrátil polibek - já více nepostřeh
než kyčle lepkavé a hnisuplný měch!
Zavřel jsem oči své, vzdán hrůze bez zápasu,
a když jsem vzhlédl zas do živoucího jasu,
po boku mém, jenž hřál kdys loutku přemocnou,
která se zdála být napita krví mou,
chvěly se zmateně ostatky děsné kostry,
jež vyrážely kvil, kvil korouhvičky ostrý
či štítů vyvěsních, jichž železo i drát
za zimních nocí jmou se s vichrem rzivě rvát.
Přeložil Vladimír Holan
