Rozhovor
Charles Baudelaire
Jste jasná růžová obloha za jeseně.
Ale můj smutek mě jak příliv zahltí
a na mrzoutských rtech, když klesne, nechá v pěně
vzpomínku hořknoucí blátivou příchutí.
Marně mi hladíš hruď, miláčku, v suchopáru
tak vydrancovaném už nezbylo nic, věř,
ze srdce, popadla je žena do svých spárů.
Tak už dál nehledej; pohltila je zvěř.
Mé srdce je dům, kam vpadne sběř, když se nudí;
vraždí se, opíjí, rve s vervou holoty!
- Jakási vůně ti pluje u nahé hrudi!...
Ty tomu, Kráso, chceš, ty biči duší! Ty!
Spal v žhavém pohledu, svátečně rozechvělém,
ty cáry, které tu zbyly po zubech šelem.
