Stařec
Michal Košč
Již další den se v obzor sklonil
a on o chvíli času prosil,
o okamžik, o tu vteřinu navíc,
ta myšlenka hlodá, pálí víc a víc.
Den se změnil v noc a obloha již z černé
na rudou, hvězdy v záři skryté
a vše kolem křišťálově chladné,
listí i keře ledem kryté.
Ozval se božský zpěv, v hudbě varhan
a nebeská se otevřela vrata.
On, božskou silou ze země brán,
vzdaloval se půdě světa.
Spatřil onu záři ve tvaru válce,
konečně záblesk v očích starce.
Celé roky toužil po té záři,
nyní jest mlád na duši, i v tváři.
Tento kmet postavy nevelké
srdce má bolavé, životem zkoušené,
se vydával na poutě daleké,
aby našel ono místo toužebné.
Místo kde ze starce je opět muž,
z tupé dýky ostrý nůž,
kde propuká jen radost, veselost a klid,
kde dokázal by i proklínaný šťasten být.
Slunce již vyšlo v dalším dni,
aby osvítilo kruté to pole.
Pro někoho jest dnem posledním,
pro jiné začátek tuhého boje.
