Ten, který čte
Rainer Maria Rilke
Dlouho jsem četl. Co jen tento den
na oknech ležel, deštěm prošuměn.
Ten vítr venku neslyšel jsem již:
má kniha měla tíž.
Do stránek jsem jí hleděl jako v tváře,
jež přemítáním temní, tratí jas,
a za mým čtením hromadil se čas. -
Najednou zalévá ty listy záře
a místo změti slov, jež děsí, zas
je všude večer, večer... po nich psáno;
ještě jsem nevzhlédl, už roztrháno
je předivo těch slov a dlouhé řady
valí se jich až ven, tam, kam by rády...
Tu vím to už: nad nádhernými sady,
nad plností šíří se nebesa,
jak by teď slunce začít mělo tady. -
A již je letní noc, kam dohledáš:
co rozseto, hloučí se ve skupiny,
po cestách lidé jdou jak temné stíny
a dálka že dá všemu důraz jiný,
to málo, co se děje, zní až až.
Když od knihy pozvednu nyní šíji,
vše vidím velké, cize divné nic.
Venku je to, co já zde uvnitř žiji,
a zde i tam je všecko bez hranic;
jen ještě víc spřádám se s tím a sliji,
když moje zraky přilnou ku předmětům,
k vážné prostotě podstat, hmot a světů -
ze sebe roste země k nebesům,
až jako by je obsáhla, a hle, tu
je první hvězda jak poslední dům.
Přeložil Lumír Čivrný
