Zvoník
Stéphane Mallarmé

Zatímco budí zvon svůj výkřik jásavý
a vzduchem zářícím ve svěžím časném ránu
letí nad dítětem, které jej pozdraví
zdrávaskem troušeným v mátě a tymiánu,

zvoník, jemuž pták se mih, zděšen, u hlavy,
drmolí latinu a skáče na balvanu,
jenž provaz napíná; však zvuk jen třaslavý
a cinkot vzdálený mu zní, jak tíhne k lanu.

Ten muž jsem, běda! já. Když zvoním Ideál,
zvon darmo houpávám v rozbřesku pro den příští.
Hlas se mi navrací jak z dálky v hluché tříšti

a k letům přízračným hřích vždy s ním procital.
Však jednou, Satane, utrmácen tím lanem,
smeknu jej z kamene a oběsím se na něm.


Přeložil František Hrubín


Dark

 

  •