Almužna
Stéphane Mallarmé

Na, měšec, žebráku, a tyj z něho jen což!
Ať, scvrklý kojenče u lakotného struku,
v něm hrana odcinká ti po grošíku groš!

Vylov tam vzácný hřích, dej mezi rty a ruku,
a foukej, rozechvěj tak jako v moldáncích
tu minci bizardní do fanfárových zvuků.

Kostel i s kadidlem máš z krčmy na šancích,
když šedý kolébač modravé mlhoviny,
tvůj tabák, beze slov se stáčí v růžencích,

a mocné opium je pánem medicíny!
Chceš z rób a z pleti žen rvát jemné hedvábí,
pít zahálku a dát si sbíhat šťastné sliny,

bdít, až lesk kaváren záž jitra oslabí?
Pod stropy s nymfami a zlatou rozvilinou
jsou hody žebráka, jež okna přivábí.

Až vyjdeš, jektaje, bůh pod svou pytlovinou,
hle! vždyť je svítání nesmírný vinný sud,
a hvězdy, přisáhneš, ti po jazyku plynou!

Leč blaží-li tě víc sám lesk těch zlatých hrud,
ať aspoň za klobouk si péro dopřeješ
a svíčku svatému, v nějž věříš doposud.

Nemysli, že to vše je bláznovství a lež,
zem přece otvírá lačným svůj temný sklep.
Toť pravá almužna, kéž jinou pohrdneš.

Však hlavně, bratříčku, nekupuj za ni chléb.


Přeložil František Hrubín


Dark

 

  •