Sonet
Stéphane Mallarmé

Když nad lesy v daleku pochmurně zima míjí,
zajatec svého prahu žaluješ,
náš společný náhrobek, marný sen, jenž
zůstal opuštěn, už pod věnci hlídá ti ji.

Zní půlnoc, neslyšíš, hodiny marně bijí,
se zrakem dokořán, štván bděním; dříve něž
v hloubce své prastaré lenošky spočineš,
na můj Stín záblesky z krbu ještě lijí.

Kdo čeká návštěvu, ten přece nemusí
zasypat květy hrob. Ten kámen zvednu si
dlaní, ač z ní síla dávno vyprchala.

Duše už bojácná, že ke krbu zas sednout mám,
mne stačí probudit, z Tvých úst kdyby jen vála
vzpomínka mého jména, šeptaná polotmám.


Přeložil František Hrubín


Dark

 

  •