Ulalume
Edgar Allan Poe

Byl sychravý den a v deštivém chladu
listí provázelo každý krok -
šustíc, provázelo každý krok,
byla noc v pustém listopadu,
už nevím ani, který to byl rok -
u ponurých, auberských vodopádů,
tak, kde je bařinatý veletok,
u ponurých, auberských vodopádů.
tam, kde je bařinatý veletok.

Šli jsme zde v cypřišovém lesíku
obrovskou alejí s Psyché, bloudíce -
s Psyché, mou duší šli jsme, bloudíce,
já jsem měl plné srdce výkřiků
a lávy, tekoucí za vichřice
sirnými proudy z hory Yaniku
na konci světa, v strašné panice -
sirnými proudy z hory Yaniku
až na konec světa, v strašné panice.

Šli jsme tak vážně, v odměřeném chladu
a bez myšlenek, zvolňujíce krok -
bez vzpomínek a zvolňujíce krok
a nevšímali jsme si listopadu,
v němž prožívá svou noční dobu rok
(v němž prožívá svou noc všech nocí rok)
a nevšímali jsme si vodopádů,
ačkoliv jsme tu znali každý krok,
těch chmurných, nekonečných vodopádů
a bařin, z nichž se prýští veletok.

A teď, kdy chýlilo se ke svítání
na hvězdném zvěrokruhu v orloji -
na nočním zvěrokruhu v orloji
vynořilo se ve tmách z nenadání
světlo pod mlhavými závoji
a vyšel měsíc na nebeské báni
s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji -
Astartin měsíc na nebeské báni,
s růžky, jak dávný rytíř ve zbroji.

A já jsem řekl: "Luna ve svém pláči
je vroucnější než světlo Diany -
je vroucnější než teplo Diany,
viděla mne, jak usedavě pláči
a přinesla mi balsám na rány -
a prošla souhvězdím Lva, jenž se mračí
aby nám ukázala na brány,
jež vedou k nebi, s lékem na rány;
ó, vystup doupětem Lva, jenž se mračí
a dej mi vonný balsám na rány."

Leč Psyché řekla: "Viděls bledá líčka
té hvězdy, bledé, jako bývá vrah -
té hvězdy, bledé jako bývá vrah,
pojď! nevěřím jí - utečme!, mám strach!
Děsila nás svou řečí, klopíc víčka
a viděls, jak se za ní zvedal prach -
plakala v těžkých mdlobách, klopíc víčka
a křídly pozvedala chmurný prach -
ten chmurný, pozemský a těžký prach."

Já odvětil: "Vždyť je to jenom snění,
chci se s tím divným světlem poradit -
chci v jeho kříšťálové záři jít,
je věštecká a nádherně se pění
a dává naději a krásný klid,
má chvějící se, křišťálový svit,
ach, svěřme se jí až do kuropění,
a můžem stále rovnou za ní jít,
bezpečně za ní, až do kuropění,
až k nebi můžem za ní rovně jít -
až k nebi, k němuž letí její svit."

Tak utišil jsem duši políbením
a zahnal její melancholii -
úzkost a její melancholii,
a na konci v té dlouhé aleji
jsme uviděli legendární hrob,
ten pověstný a legendární hrob
a já jsem řekl: "Sestro, přečti mi,
co ukrývá ten tajuplný hrob." -
a ona řekla: "Ulalume -
to je hrob ztracené Ulalume."

Mé srdce ztuhlo v popelavém chladu
jak listí, provázející náš krok,
s šuměním, provázející náš krok
a řekl jsem: "To bylo v listopadu
za pusté noci, právě v onen rok,
kdy putoval jsem v tmavém, nočním chladu
se strašlivým břemenem, v tom strašném chladu,
když prožíval svou noc všech nocí rok -
teď vzpomínám na hukot vodopádu
a bařin, z nichž se prýští veletok,
těch strašidelně schurných vodopádů
a bařin, z nichž se prýští veletok."


Přeložil Vítězslav Nezval


Dark

 

  •