Heleně
Edgar Allan Poe

Já jsem tě viděl jednou - před lety:
jak je to dávno? - nevím, ale dávno.
Bylo to o půlnoci v červenci,
v měsíčním úplňku, podobném tvé duši,
a zatím co plul měsíc po nebi
padalo s výše zamlžené světlo
jak stříbrný závoj z hedvábí
na tisíc růží v okouzleném sadě
kde vanul vítr v tichých šelestech
na jejich tváře, pozdvižené k nebi
a ony, jak by za to světlo lásky
vydechovaly v extatické smrti
své vonné duše pod svým závojem,
umírajíce s úsměvy v tom sadě,
opilém kouzlem jejich nádhery.

Tak jsem tě spatřil pololežící
a bledou na záhoně fialek,
zatím co měsíc osvětloval růže
a tvoje oči, plné Zármutku.
Vím, že jsem viděl tenkrát o půlnoci
svůj Osud (Osud, zvaný Zármutek),
jenž přivedl mne k vratům toho sadu
voněti k růžím v svitu měsíce.
Bylo tak ticho. Prokletý svět spal,
jen my dva ne! (O Bože, Nebesa!,
jak chvěji se při spojení těch slov!) -
jen my dva ne! Když jsem se zastavil,
abych se díval - všechno zmizelo -
(tak jako by byl zaklet onen sad.)

Měsíční, perleťové světlo zhaslo,
nebylo vidět krásných cestiček,
omšelé lávky, blaženého kvítí,
plačících stromů - ba i vůně růží
zemřela náhle ve vzduchu, jak vše.
Vše zhaslo, mimo tebe, mimo těch
drahých tvých očí s uhrančivým světlem,
tvých pozvednutých očí s božským světlem.
Viděl jsem je - svůj celý příští svět -
viděl jsem je po celé hodiny,
viděl jsem je - až zapadl mi měsíc.
Co hrozných příběhů je zapsáno,
mé srdce, na nebi, v těch krystalech!
Co bolesti, však jaká naděje
a jaké jasné, tiché moře pýchy
a jaká ctižádost! A jaká strašná moc
a hloubka velké, nekonečné lásky!

Pak zmizela mi z očí Diana,
tam na západě, v boji černých mraků,
ty mizíš ve stromech, jež tě pohřbývají
rozplývajíc se v mlze jako duch
tvé oči zbyly tu - a víckrát neodejdou.
Po celou noc šly se mnou k domovu,
vždy jak mé naděje šly se mnou po léta
po celé dny šly se mnou, po léta,
mé služky, ač jsem jejich otrokem.
Ach, jejich úkol je: vždy svítiti
a já mám býti spasen jejich světlem,
být očistěn tím jejich jasným ohněm,
být posvěcen tím elysejským ohněm!
A plní mne svou krásou (s nadějí)
ty vzdálené a nebeské dvě hvězdy
a já se vzývám, kleče v dlouhých nocích,
a já je vidím, ty dvě Venuše,
jež slunce nemá v moci uhasiti.


Přeložil Vítězslav Nezval


Dark

 

  •