Balada o dámách někdejší doby
Francois Villon
Kdeže, ba kde je - kdo as ví? -
ta Flora, co kdys v Římě žila;
kde Alkipas, kde Thais dlí,
jež rodnou sestřenkou jí byla;
kde Echo je, ta horská víla,
jíž slova sladce se rtů jdou,
kde bohyně ta přespanilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde učenec ze Saint-Denis:
kde Abelardova je milá -
byl ztrestán za svou lásku k ní,
vzali mu úd, v němž mužská síla -,
dál: Marguerite, jež přivábila
v svou věž sta žáků choutkou Istnou,
aby je v Seině utopila?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Kde se svou písní slavičí
královna Blanka, lilje bílá,
kde Alis, kde se Berta skví,
kde ta, jež v Anjou vévodila?
Kde Jana, jež se s Brity bila
a pak šla na smrt hrdinskou?
Kde jsou, ó Panno bohumilá?
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Zanechte zbytečného díla,
je po nich pátrat marnou hrou;
jen vůně refrénu vám zbyla:
Ach, kdeže loňské sněhy jsou!
Nechť se to hejskům jinak zdá:
je pomíjivý tento svět
a smrt nás všecky v hrsti má.
Tím utěšuj se chudý kmet,
jenž hýřil za svých mladých let
a popíjel a žertoval
a na nějž směšno pohledět,
kdyby i v stáří žil tak dál.
Líp sluší mu být žebrákem;
ať tedy žebrá, je-li chud.
Po smrti touží nocí dnem
a tak ho tíží jeho trud,
že nemít z Boha strach a stud,
k čemusi hroznému by sáh;
a leckdy přec ho zmůže blud
a skončí jako sebevrah.
Nechť v mládí žil, jak velí vkus,
teď za každé své slovo zkusí.
Z psa olezlého vždy jde hnus;
dělej co dělej, všem se hnusí.
Když mlčí, až se málem dusí -
no, němý blázen bezzubý!
Jak cekne, hned ji sklapnout musí:
prý nevidí si do huby.
A stejně ubohé ty babky:
do čeho kousnout nemají;
a když tak vidí mladé žabky
se spouštět - a ne potají -,
proč je tak dávno, reptají,
a jakým právem stvořil Pán.
A On, když baby spílají,
radš mlčí jako zařezán.
Přeložil Otokar Fischer
