Dvojbalada o bláznovství v lásce
Francois Villon

Tak milkujte si jenom dál
a choďte, kde se slavnost slaví;
nikdo tím ještě nezískal
a natlučete si jen hlavy.
Bláznovské lásky smyslů zbaví:
Šalomoun měl jich na tisíc,
Samson tím přišel o své zdraví.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Na floutnu sladce Orfeus hrál
a dudal, dudal bez únavy,
aby ho Kerber nesežral,
pekelný netvor čtverohlavý.
A Narcis, krasavec ten pravý,
miloval pořád víc a víc,
až vrh se z toho v potok dravý.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Či příkladně Sardanapal!
Ten začal příst: on, rytíř rvavý,
tak si tu lásku k srdci bral,
až na sebe bral ženské hávy.
Či David král, ten prorok lkavý:
zhléd v lázni pěknou zadní líc
a nechal žalmů, jak byl žhavý.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Syn Amon, ten to taky znal:
jak jed by koláčky, se staví,
to jenom, aby s Thamar spal,
svou sestřičkou, chlap dolézavý.
A Herodes, jejž tanec baví,
za rej a píseň dal si říc:
sťal Křtitele, jak Písmo praví.
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

A čímpak já se chudák stal?
Jsem z toho celý zmalovaný
a byl jsem nahý, nač bych lhal?
Kým vzkazy lásky té mi dány?
Káčou mi byly posílány
a Noel slíz jich polovic.
Ej, svatba! Pro Kristovy rány!
Šťasten, kdo s tímhle nemá nic!

Tak tedy aby zanechal
těch žaček žáček nenechavý?
A to zas ne! To radš by stál,
kde na hranici kouř je čpavý;
jsou sladší sirupové šťávy!
A přece volám z plných plic:
Ať neřád blond je nebo tmavý -
šťasten, kdo s tímhle nemá nic!


Ta, které já tak věrně sloužil,
tak upřímně, tak beze lsti,
ta, pro niž jsem se dlouho soužil
a snášel tolik neštěstí,
kdyby mi byla řekla: "Jdi!"
(ach, neřekla to), "nechci tě,"
byl bych se hleděl vyplésti
a uniknout jí ze sítě.

Ať cokoli jsem vykládal,
tak mě sic nepobízela,
však poslouchala pěkně dál;
v své blízkostí mě trpěla,
ba poblizoučku docela,
a tak mě k různým zábavám
i důvěrnostem sváděla.
A nebyl to než pustý klam.

Ba klam, a pravdy ani stín.
Lhala mi, že je popel mouka,
a z bronzu dělala mi cín,
z čepice klobouk, můru z brouka;
říkala "pole" místo "louka"
a ambíčka mi pletla s terny;
prý noc je, když se oko kouká,
a bílý sníh byl zase černý.

Prý z teletiny vzniká mrak
a na nebesích kastrol zřela,
prý líp než víno chutná lák,
kedlubny na kapustě chtěla,
za kavalíra mnicha měla,
hýřila zvala škudlilem,
zkrátka a dobře vyváděla
mě v jednom kuse aprílem.

Tak jsem to samou láskou chyt!
Ta nabrala mě ze všech stran!
A kdopak by jí nenalít?
Buď ze stříbrné příze tkán,
přec láskou nadranc bude zdrán.
Což nezřídila mne? Ach ano!
Kamkoliv vrtnu se, jsem zván
"milenec, jemuž košem dáno".

Teď já však lásce dávám koš
a vojnu vypovídám jí.
Už ani ránu Ani groš!
Mne tyhle ženské zmáhají
a já jim dím: já nehraji!
Jestliže dřív jsem tancoval
v tom mileneckém mumraji,
už, přísahám, jsem dohopsal!

S láskou jsem hotov, jak jsem řek;
nechá jiný, chce-li, o ni dbá.
Vracím se od těch odboček,
neb jinam míří zpověd má.
A jestli se mne někdo ptá,
proč lásce zlořečím tak zle,
já odpovím: kdo umírá,
svým dědicům má říci vše.

Jak mnich už chrchlám ukrutně,
čekaje svoji hodinku,
a hrdlo, sakra, žízní schne.
"Tohleto," slyším Márinku,
"je mladík? Hele chudinku!
Vždy je to utahaný tahoun!"
Sípám jak dědek, božínku,
a nejsem nic než mladý kapoun.

Buď chválen Pánbůh a ten chlap,
co mi tu díru nadrobil,
co udělal mi z hrdla žlab,
aby tam samou vodu lil,
a roubíkem mě nakrmil.
Modlím se, když naň vzpomínám,
aby mu Pánbůh nadělil...
S tím biskupem já účet mám!

Jak jsem mu žehnal, žehnám dál;
s ním chci též správci dík svůj vzdát:
byl hodný též oficiál
pan Plaisance, jenž měl plezír rád,
a rovněž Robertek, ten kat,
co hostil hosty žaláře.
Budu je všechny milovat,
jak Bůh miluje lichváře.

Už roku šestapadesát
ledacos, jak mám v paměti,
se uzdálo mi odkázat,
když z města jsem chtěl odjeti;
nesprávný titul "Závěti"
byl tomu dáván z různých stran.
Jak se mám k tomu stavěti?
Člověk svých věcí není pán.

Ty odkazy mé platí dál,
nechť je v nich náklad nemalý.
A kdyby někdo nedostal
věci, jež se mu připsaly,
hned jak mé tělo zahalí,
jdi na mé hlavní věřitele,
co zaživa mi sebrali
vše od svršků až do postele.

Dost. S přípravami hotov jsem
a začnu tedy odkazovat:
Slibuji před svým písařem -
nespí-li, má to zapisovat-,
že se chci velkodušně chovat
k dědici svému každičkému
v té závěti, již prezentovat
království možno francouzskému.

Srdce mi vypovídá již;
jen sípu, jak mi vázne dech.
Fremine, sedni k lůžku bliž,
ať neslyší nás žádný špeh;
pojď, budu diktovat, mám spěch,
a inkoust, papír, péro vem.
Má to být dvakrát ve spisech;
dej to pak opsat. Započněm.

Tak předně nebohou svou duši
vydávám svaté Trojici
a poroučím ji, jak se sluší,
Marii Panně zářící;
já, o svou spásu prosící,
andělských devět vzývám kůrů,
ať před nebeskou stolici
ráčí mou duši nésti vzhůru.

Item, své tělo odevzdávám
veliké naší matce, zemi,
čímž chudou stravu červům dávám:
hlad sepsul mě jak úbytěmi.
Dát tělo půdě neleňte mi:
z prachu se zrodilo, v prach padá;
vždyť každá věc, jak známo je mi,
tam, odkud je, se vrací ráda.

Item, jenž nad otce mi byl,
můj mistr Guillaume de Villon,
k němuž jsem já se přitulil
jak dítě k matce místo bon;
z bryndy mě dostával, však on,
on nic se z toho neraduje;
leč věz, že radostný je tón,
jímž se má láska ohlašuje.

Item, své chudé matičce
z vděčnosti píseň odkazuji
na počest Boží rodičce;
já jejích trampot pamatuji
a ničím dost jí neděkuji! ...
Není nám azylu a statku,
když neštěstí a nouze dují,
než vzýváme-li Boží matku.


Přeložil Otokar Fischer