Zámek - 9.kapitola
Franz Kafka

A VYTRHL SE a vracel se do domu, tentokrát ne podél zdi, nýbrž rovnou sněhem, v chodbě narazil na hostinského, který ho mlčky pozdravil a ukázal na dveře výčepu, poslechl jeho pokynu, protože byl prokřehlý a protože chtěl vidět nějaké lidi, byl však velmi zklamán, když u jednoho stolku, který sem byl asi naschvál přistaven, neboť jinak tu hostům stačily sudy, uviděl toho mladého pána a před ním - trapná podívaná pro K. - stála hostinská z hospody U mostu. Pepina, pyšná, s hlavou nahoru, s věčně stejným úsměvem, v neotřesitelném vědomí vlastní důstojnosti, pohazujíc při každém pohybu copem, pobíhala sem a tam, přinesla pivo a pak inkoust a pero, neboť pán měl před sebou rozprostřené papíry, porovnával údaje, jež nacházel jednou na tom, podruhé na jiném papíře na druhém konci stolu, a chystal se psát. Hostinská ze své výšky tiše a s našpulenými rty, jako by odpočívala, hleděla na pána a na papíry, jako by už byla vše potřebné řekla a bylo to dobře přijato. "Pan zeměměřič, konečně," řekl pán, když K. vstoupil, krátce vzhlédl a pak se opět zabral do svých papírů. Rovněž hostinská pouze zavadila o K. lhostejným, nijak překvapeným pohledem. Zato Pepina jako by si ho všimla, až když přistoupil k výčepnímu pultu a objednal si koňak.

K. se opřel o pult, přitiskl ruku na oči a nevšímal si ničeho. Pak usrkl koňaku a odstrčil ho, že se prý nedá pít. "Všichni páni ho pijí," řekla Pepina zkrátka, vylila zbytek, vypláchla sklenku a postavila ji na polici. "Páni mají také lepší," řekl K. "Možná," řekla Pepina, "ale já ne." Tím byla s K. hotova a opět byla k službám pánovi, který však nic nepotřeboval a za nímž teď Pepina pořád obloukem obcházela a uctivě se pokoušela nahlédnout mu přes rameno do papírů; byla to však jen jalová zvědavost a naparování, jež i hostinská zamračeně s nelibostí pozorovala.

Najednou však hostinská napjala sluch a soustředěně naslouchajíc civěla do prázdna. K. se otočil, neslyšel nic zvláštního, ani ostatní, jak se zdálo, nic neslyšeli, ale hostinská se rozběhla po špičkách dlouhými kroky k zadním dveřím vedoucím na dvůr, podívala se klíčovou dírkou, pak se s očima dokořán a celá rozpálená v tváři obrátila k ostatním, prstem je přivolala k sobě a teď vyhlíželi střídavě, hostinská měla sice největší podíl, avšak i na Pepinu se dostalo, pán byl z nich poměrně nejlhostejnější. Pepina i pán se brzy vrátili, jen hostinská pořád ještě usilovně vyhlížela, hluboko sehnuta, málem vkleče, dělalo to skoro dojem, že už jen zapřísahá klíčovou dírku, aby ji nechala prolézt, neboť vidět už dávno asi nebylo nic. Když se konečně zvedla, rukama přejela obličej, urovnala vlasy, zhluboka se nadechla, dívala se, jako by musela přivykat oči na tu místnost a na lidi a činila to s odporem, pravil K., ne aby mu potvrdili něco, co věděl, ale aby předešel útoku, z něhož měl téměř strach, tak byl teď zranitelný: "Klamm už tedy odjel?" Hostinská kolem něho přešla beze slova, ale pán řekl od stolku: "Ano, zajisté. Když jste nechal hlídání, mohl Klamm odjet. Ale je podivuhodné, jak je ten pán citlivý. Všimla jste si, paní hostinská, jak neklidně se rozhlížel?" Hostinská si toho patrně nevšimla, ale pán pokračoval: "Nu, naštěstí už nebylo nic vidět, kočí zametl i stopy ve sněhu." - "Paní hostinská si ničeho nevšimla," řekl K., ale neřekl to s nějakou nadějí, nýbrž jen proto, že ho podráždilo pánovo tvrzení, které mělo zaznít tak konečně a neodvolatelně. "Třeba jsem zrovna nebyla u dírky," řekla hostinská hlavně proto, aby se pána zastala; potom však chtěla i Klammovi učinit po právu: "Nevěřím ovšem, že by byl Klamm tak citlivý. My se o něj samosebou bojíme a snažíme se ho ochránit a předpokládáme přitom, že je nesmírně citlivý. To je v pořádku a jistě je to Klammova vůle. Jak je tomu však ve skutečnosti, to nevíme. Zajisté, s někým, s kým nechce mluvit, nepromluví nikdy, i kdyby se ten někdo sebevíc namáhal a sebenesnesitelněji vnucoval, ale stačí přece už ten fakt, že s ním Klamm nikdy nepromluví, nikdy ho k sobě nepřipustí, proč by neměl ve skutečnosti snést pohled na někoho takového? Alespoň se to nedá dokázat, protože to nikdy nelze vyzkoušet." Pán horlivě přisvědčoval: "To je v podstatě i můj názor," řekl, "jestliže jsem se vyjádřil trochu jinak, pak proto, aby mi pan zeměměřič rozuměl. Pravda ovšem je, že když Klamm vyšel z domu, několikrát se v půlkruhu rozhlédl." - "Možná že hledal mě," řekl K. "Možná," řekl pán, "to mě nenapadlo." Všichni se rozesmáli, nejhlasitěji Pepina, která z toho všeho ničemu nerozuměla.

"Když jsme tu teď tak v dobré míře pohromadě," řekl pak pán, "prosil bych vás snažně, pane zeměměřiči, abyste několika údaji doplnil mé spisy." - "Tady se hodně píše," řekl K. a z dálky pohlédl na spisy. "Ano, ošklivý zvyk," řekl pán a opět se zasmál, "ale snad ani ještě nevíte, kdo jsem. Jsem Momus, Klammův vesnický tajemník." Po těchto slovech všechno ve světnici zvážnělo; ačkoliv hostinská i Pepina pána samozřejmě znaly, přece zůstaly jako ohromené, když vyslovil své jméno a hodnost. A dokonce i pán, jako by řekl víc, než sám stačí pojmout rozumem, a jako by chtěl uniknout alespoň jakékoli dodatečné okázalosti, jež byla obsažena v jeho vlastních slovech, se pohroužil do spisů a začal psát, až v místnosti nebylo slyšet nic jiného než pero. "Copak je to: vesnický tajemník?" zeptal se K. po chvilce. Momus teď, když se představil, považoval již za nemístné, aby sám takové věci vysvětloval, a tak řekla hostinská místo něho: "Pan Momus je Klammův tajemník jako kterýkoliv jiný tajemník, jenomže jeho úřední sídlo, a nemýlím-li se, i jeho úřední působnost -" Momus živě zavrtěl hlavou od svých písemností, a tak se hostinská opravila - "tedy pouze jeho úřední sídlo, nikoli úřední působnost, je omezeno na vesnici. Pan Momus obstarává Klammovi písemné práce, jež jsou ve vsi potřeba, jako první přijímá veškeré žádosti, které odtud Klammovi přicházejí." K., na něhož to všechno zatím nijak zvlášť nezapůsobilo, hleděl na hostinskou prázdným pohledem, a tak hostinská napůl v rozpacích dodala: "Tak je to zařízeno, všichni páni ze zámku mají své vesnické tajemníky." Momus, který naslouchal daleko pozorněji než K., řekl hostinské na doplnění: "Většina vesnických tajemníků pracuje jen pro jednoho pána, kdežto já pro dva, pro Klamma a pro Vallabena." - "Ano," řekla hostinská, která se už také rozpomněla, a obrátila se ke K.: "Pan Momus pracuje pro dva pány, pro Klamma a pro Vallabena, je tedy dvojnásobným tajemníkem." - "Dvojnásobným dokonce," řekl K. a kývl na Momuse, který k němu teď napůl skloněný vzhlédl, asi jako pokývneme na dítě, jež před námi vychvalují. Bylo-li v tom jisté pohrdání, pak buď nebylo zpozorováno, nebo bylo téměř vyžadováno. Zrovna před K., který nebyl ani hoden, aby směl třeba náhodou přijít Klammovi na oči, se tu zeširoka vypočítávají zásluhy člověka z Klammova nejbližšího okolí, a to s nepokrytým úmyslem vynutit K-ovo uznání a chválu. A přece na to K. neměl ani pomyšlení; on, který se ze všech sil ucházel o jediný Klammův pohled, neměl například valné mínění o postavení takového Momuse, který směl před Klammovými zraky žít, byl dalek všeho obdivu, nebo dokonce závisti, neboť oč on usiloval, nebyla Klammova blízkost sama, nýbrž to, aby se on, K., jenom on, nikdo jiný, dostal se svými a ne jinými přáními ke Klammovi a aby u něho nikoli spočinul, nýbrž prošel kolem něho dál, do zámku.

A podíval se na hodinky a řekl: "Teď už ale musím domů." Ihned se poměr změnil v Momusův prospěch. "Ano, ovšem," řekl Momus, "školnické povinnosti volají. Ale chviličku mi ještě musíte věnovat. Jen pár krátkých otázek." - "Nechce se mi," řekl K. a chystal se ke dveřím. Momus uhodil jedním spisem do stolu a vstal: "Jménem Klammovým vás vyzývám, abyste zodpověděl mé otázky." - "Jménem Klammovým?" opakoval K.. "Cožpak on se snad stará o mé záležitosti?" - "To nemohu posoudit," řekl Momus, "a vy asi teprve ne, oba to tedy můžeme klidně nechat na něm. Vyzývám vás však - z titulu, který mi Klamm propůjčil, abyste zůstal a odpovídal." - "pane zeměměřiči," vmísila se hostinská, "dám si pozor, abych vám ještě dále radila; mé dosavadní rady, míněné nejlépe, jak jen možno, jste neslýchaným způsobem odmítl a sem k panu tajemníkovi jsem přišla jen proto - nemám co skrývat -, abych patřičně zpravila úřad o vašem chování a vašich záměrech a sebe abych navždy zabezpečila před tím, aby vás u mne znovu ubytovali, tak je to mezi námi a tak už to asi zůstane, a řeknu-li teď, co si myslím, pak nikoli proto, abych vám pomohla, nýbrž abych panu tajemníkovi trochu usnadnila obtížný úkol jednat s někým, jako jste vy. Přesto však díky mé naprosté upřímnosti - jinak než upřímně s vámi jednat nedovedu, a i tak to činím s odporem - mohou vám být má slova k užitku, jen budete-li chtít. Pro ten případ vás upozorňuji, že jediná cesta, jíž se můžete dostat ke Klammovi, vede tady přes protokoly pana tajemníka. Ale nechci přehánět, možná že cesta nevede až ke Klammovi, možná že končí daleko před ním, rozhodující bude, co uzná pan tajemník. V každém případě je to však pro vás jediná cesta, která vede směrem ke Klammovi. A této jediné cesty se chcete vzdát jen a jen ze vzdoru?" - "Ach paní hostinská," řekl K., "není to ani jediná cesta, ani nemá větší cenu než ostatní cesty. A vy, pane tajemníku, rozhodujete, zda to, co bych tu řekl, smí proniknout až ke Klammovi, nebo nesmí?" - "Ovšem," řekl Momus a podíval se pyšně sklopenýma očima napravo a nalevo, kde nebylo nic k vidění, "k čemu bych byl jinak tajemníkem?" - "Tak vidíte, paní hostinská," řekl K., "nepotřebuji cestu ke Klammovi, nýbrž nejdříve k panu tajemníkovi." - "Tuto cestu jsem vám chtěla otevřít," řekla hostinská. "Nenabídla jsem vám dopoledne, že zařídím, aby vaše prosby došly ke Klammovi? Bylo by se to stalo přes pana tajemníka. Vy však jste to odmítl, a přece vám teď nezbude nic jiného než pouze tato cesta. Samosebou, že po vašem dnešním počínání, po pokusu přepadnout Klamma, má ještě menší naději na úspěch. Avšak tato poslední, nejmenší, mizivá, vlastně už vůbec neexistující naděje je přece jen vaší nadějí jedinou." - "Jak to, paní hostinská," řekl K., "že jste se původně pokoušela odradit mě od úmyslu proniknout ke Klammovi a teď najednou berete mé přání tak vážné a máte mě, jak se zdá, v jistém smyslu za ztraceného, jestliže se mé plány nezdaří? Když mě jednou někdo z upřímného srdce zrazuje, abych se vůbec pachtil za Klammem, jak je možné, že mě teď naoko stejně upřímně pobízí na cestu ke Klammovi, třebaže ta cesta, dejme tomu, vůbec nevede až k němu?" - "Pobízím vás snad?" řekla hostinská. "Je to pobízení, když říkám, že vaše pokusy jsou beznadějné? To by byl opravdu vrchol opovážlivosti, kdybyste chtěl takovým způsobem svalit odpovědnost ze sebe na mne. Ponouká vás k tomu snad přítomnost pana tajemníka? Ne, pane zeměměřiči, já vás k ničemu nepobízím. Jen jedno přiznávám, že jsem vás snad při prvním setkání trochu přecenila. Vaše rychlé vítězství nad Frídou mě polekalo, nevěděla jsem, čeho všeho jste ještě schopen, chtěla jsem zabránit dalšímu neštěstí a myslela jsem, že toho nedosáhnu nijak jinak, než pokusím-li se otřást vámi prošením a hrozbami. Mezitím jsem se naučila uvažovat o tom všem klidněji. Dělejte si, co chcete. Vaše činy zanechají snad hluboké stopy venku na dvoře ve sněhu, ale víc nic." - "Docela vyjasněný se mi ten rozpor nezdá," řekl K., "avšak spokojím se tím, že jsem na něj upozornil. Teď vás však, pane tajemníku, prosím, abyste mi řekl, je-li správný názor paní hostinské, že totiž protokol, který se mnou chcete sepsat, může ve svých důsledcích vést k tomu, že budu smět předstoupit před Klamma. Je-li tomu tak, jsem okamžitě ochoten odpovědět na všechny otázky. V tomto ohledu jsem ochoten vůbec ke všemu." - "Nikoli," řekl Momus, "taková souvislost neexistuje. Jde jen o to, abych pro Klammovu vesnickou kartotéku získal přesný popis dnešního odpoledne. Popis je již hotov, jen dvě tři mezery je ještě třeba doplnit, kvůli pořádku; jiný účel tu není a ani ho nemůže být dosaženo." K. mlčky pohlédl na hostinskou. "Proč se na mne díváte," zeptala se hostinská, "řekla jsem snad něco jiného? Tak je to s ním vždycky, pane tajemníku. Překroutí informace, které mu člověk dá, a pak tvrdí, že dostal překroucené informace. Říkala jsem mu odjakživa, dnes a vždycky, že nemá ani nejmenší vyhlídku, že ho Klamm přijme; nuže, není-li tedy žádná vyhlídka, nepřinese mu ji ani tenhle protokol. Může být něco jasnějšího? Dále říkám, že tento protokol je jediné skutečné úřední spojení, které může s Klammem mít; i to je přece dost jasné a nepochybné. Když mi teď však nevěří, ustavičně doufá - nevím proč a nač -, že pronikne ke Klammovi, pak mu může, držíme-li jeho se myšlenkového pochodu, pomoci jen jediné skutečné úřední spojení, jež s Klammem má, tedy tento protokol. Jen tohle jsem řekla, a kdo tvrdí něco jiného, zlovolně překrucuje slova." - "Je-li to tak, paní hostinská," řekl K., "pak vás prosím o prominutí, pak jsem vás špatně pochopil; z vašich dřívějších slov jsem totiž vyrozuměl - mylně, jak se teď ukazuje -, že přece jen mám nějakou, byť sebemenší naději." - "Jistěže," řekla hostinská, "to je ovšem mé mínění, opět překrucujete má slova jenže tentokrát na druhou stranu. Takovou naději podle mého mínění máte, jenže se ovšem zakládá pouze na tomto protokolu. Věci se však nemají tak, že byste mohl jednoduše na pana tajemníka vyraz s otázkou: _Budu smět ke Klammovi, když odpovím na otázky?' Zeptá-li se takhle dítě, je to k smíchu, zeptá-li se tak dospělý, je to urážka úřadu, pan tajemník to milostivě zakryl jen svou jemnou odpovědí. Naděje, kterou mám na mysli, je však právě v tom, že skrze protokol navazujete jakési spojení, snad jakési spojení, s Klammem. Není to snad dostatečná naděje? Kdyby se vás někdo zeptal na zásluhy, pro něž jste hoden daru takovéto naděje, mohl byste uvést byť i to nejmenší? Ovšem, nic přesnějšího se o té naději říci nedá a obzvlášť pan tajemník ve svém úředním postavení nemůže nikdy naznačit ani to nejmenší. Pro něho se jedná, jak řekl, jen o popis dnešního odpoledne, kvůli pořádku; víc nepoví, i když se ho teď na to s odvoláním na má slova budete vyptávat." - "Bude, pane tajemníku, Klamm ten protokol vůbec číst?" zeptal se K. "Nikoli," řekl Momus, "proč také? Klamm nemůže přece číst všechny protokoly, nečte dokonce vůbec žádné. _Dejte mi pokoj s těmi vašimi protokoly!' říkává." - "Pane zeměměřiči," naříkala hostinská, "vy mě umoříte s takovými otázkami. Cožpak je to nutné nebo i jen žádoucí, aby Klamm tento protokol četl a slovo od slova se seznamoval s nicotnostmi vašeho života? Nechcete raději co nejpokorněji poprosit, aby před Klammem protokol schovali, což by ostatně bylo přání stejně nerozumné jako to předchozí - neboť kdo může něco před Klammem schovávat? -, ale přece jen by ukazovalo na sympatičtější povahu? A cožpak je to nutné pro to, co nazýváte svou nadějí? Neprohlásil jste sám, že byste se spokojil třeba i jen příležitostí promluvit před Klammem, i kdyby se na vás ani nepodíval, ani vás neposlouchal? A nedosáhnete tímto protokolem alespoň toho, možná však daleko víc?" - "Daleko víc?" zeptal se K. "Jak ta?" - "Proč jen chcete jako dítě dostávat všechno rozžvýkané, jen to spolknout?" zvolala hostinská. "Kdopak může na takové otázky odpovědět? Protokol přijde do Klammovy vesnické kartotéky, to jste slyšel, víc se o tom nedá s jistotou říci. Ale víte už vůbec, jaký význam má protokol, pan tajemník, vesnická kartotéka? Víte, co to znamená, když vás pan tajemník vyslýchá? Možná či pravděpodobně to neví ani on sám. Klidně tu sedí a koná svou povinnost, kvůli pořádku, jak řekl. Uvažte však, že ho jmenoval Klamm, že pracuje jménem Klammovým, že vše, co koná, i když to nikdy až ke Klammovi nedojde, přece jen má předem Klammův souhlas. A jak může mít Klammův souhlas něco, co není prodchnuto Klammovým duchem? Jsem daleka toho, abych snad chtěla nejapně lichotit panu tajemníkovi, on sám by si to také velmi vyprosil, nehovořím však o jeho vlastní osobnosti, nýbrž o tom, čím je, má-li Klammův souhlas, jako právě teď: je pak nástrojem, na němž spočívá Klammova ruka, a běda tomu, kdo se mu nepodřídí."

Hrozeb hostinské se K. nebál, nadějí, na něž ho chtěla nachytat, měl už po krk. Klamm byl daleko. Jednou přirovnala hostinská Klamma k orlovi a K. to připadalo směšné, teď však již ne; myslil na jeho vzdálenost, na jeho nedobytné obydlí, na jeho mlčení, přerývané snad jen výkřiky, jaké K. ještě nikdy neslyšel, na jeho pohled pronikající z výšky, který nikdy nelze prokázat, nikdy vyvrátit, na jeho kroužení, neporušitelné odtud z K-ovy hloubky, jímž se nahoře vznáší podle nepochopitelných zákonů, jen na okamžiky viditelný: to vše má Klamm společné s orlem. Určitě však s tím nemá co dělat tento protokol, nad kterým právě Momus rozlomil preclík, z něhož se po všech papírech drolila sůl a kmín, a pochutnával si na něm k pivu.

"Dobrou noc," řekl K., "je mi protivný každý výslech," a vykročil teď doopravdy ke dveřím. "Přece tedy odchází," řekl Momus hostinské téměř ustrašeně. "Neopováží se," řekla ona, víc K. neslyšel, byl už na chodbě. Bylo chladno a foukal silný vítr. Z jedněch dveří naproti vyšel hostinský, zdálo se, že odtamtud špehýrkou hlídal chodbu. Šosy kabátu si musel otočit kolem těla, tak je vítr rval i zde v průjezdu. "Už jdete, pane zeměměřiči?" řekl. "Divíte se tomu?" zeptal se K. "Ano," řekl hostinský. "Copak nebudete vyslýchán?" - "Ne," řekl K. "nenechal jsem se vyslýchat." - "Proč ne?" ptal se hostinský. "Nevím," řekl K., "proč bych se měl nechat vyslýchat, proč bych se měl podrobovat nějaké legraci nebo nějakému úřednímu rozmaru. Někdy jindy bych to třeba udělal, rovněž z legrace nebo z rozmaru, ale dnes ne." - "Nu ano, jistě," řekl hostinský, ale bylo to přitakání jen ze zdvořilosti, ne z přesvědčení. "Musím teď pustit služebnictvo do výčepu," řekl pak, "dávno už je jejich hodina. Nechtěl jsem jen rušit výslech." - "Tak důležité vám to připadalo?" zeptal se K. "6 ano," řekl hostinský. "Neměl jsem to tedy odmítat," řekl K. "Ne," řekl hostinský, "to jste neměl." Protože K. mlčel, dodal, buď aby ho utěšil, nebo aby mohl rychleji zmizet: "No no, ale kvůli tomu se ještě nemusí zbořit svět." - "Ne," řekl K., "na to počasí nevypadá." A se smíchem se rozešli.

«   kapitola 8       kapitola 10   »