Zámek - 15.kapitola
Franz Kafka

K. ZŮSTAL STÁT s trochu udiveným obličejem, Olga se mu zasmála, přitáhla ho k lavici u kamen, zdálo se, že je doopravdy šťastná, že tu s ním teď může sedět o samotě, ale bylo to poklidné štěstí, určitě nezkalené žárlivostí. A právě že tu nebylo žárlivosti a tedy jakékoli přísnosti, dělalo K. dobře; s potěšením hleděl do těch modrých očí, nesvádivých, nepanovačných, nýbrž plaše spočívajících, plaše odolávajících očí. Jako by se po varování Frídy i hostinské nestal k tomu všemu tady citlivější, nýbrž spíše pozornější a bystřejší. A smál se s Olgou, když se podivila, proč zrovna Amálii nazval hodnou, Amálie je prý leccos, jen hodná prý vlastně není. Načež K. prohlásil, že chvála platila vlastně jí, Olze, ale Amálie že je tak panovačná, že si nejen přivlastní všechno, co se v její přítomnosti řekne, ale člověk jí všechno přisoudí dobrovolně. "To je pravda," řekla Olga a zvážněla, "víc pravda, než si myslíš. Amálie je mladší než já, mladší i než Barnabáš, ale v rodině rozhoduje ona, v dobrém i zlém; ona ovšem též na sobě nese víc než všichni ostatní, v dobrém i zlém." To se K. zdálo přehnané, právě přece Amálie řekla, že se například o bratrovy záležitosti nestará, zato Olga že o tom ví všechno. "Jak bych ti to vysvětlila?" řekla Olga. "Amálie se nestará ani o Barnabáše, ani o mne; nestará se vlastně o nikoho, jen o rodiče, o ty pečuje dnem i nocí, teď se jich zase ptala, co si přejí, a šla jim do kuchyně uvařit, kvůli nim se přemohla a vstala, je totiž už od poledne nemocná a ležela tu na lavici. Ale ačkoli se o nás nestará, jsme na ní závislí, jako by byla nejstarší, a kdyby nám radila v našich věcech, určitě bychom ji poslechli, jenže ona to nedělá, jsme jí cizí. Ty se přece hodně vyznáš v lidech, přicházíš z ciziny; nepřipadá ti taky obzvlášť moudrá?" - "Obzvlášť nešťastná mi připadá," řekl K., "ale jak to jde dohromady s vaším respektem k ní, když například Barnabáš slouží jako posel, ačkoli to Amálie neschvaluje a snad tím dokonce opovrhuje." - "Kdyby věděl, co jiného dělat, ihned by opustil místo posla, které ho vůbec neuspokojuje." - "Copak není vyučený švec?" zeptal se K. "Jistě že je," řekla Olga, "vždyť také vedle toho pracuje pro Brunsvíka, a kdyby chtěl, měl by ve dne v noci co dělat a hodně by vydělal." - "Nu tak by tedy měl náhradu za místo posla," řekl K. "Za místo posla?" otázala se Olga s údivem. "Copak je vzal kvůli výdělku?" - "Aťsi, ale ty říkáš, že ho neuspokojuje," řekl K. "Neuspokojuje ho, a to z různých důvodů," řekla Olga, "ale je to přece služba na zámku, přese všechno jakási služba na zámku, člověk by si to aspoň myslel." - "Jakže," řekl K., "dokonce i o tom jste na pochybách?" - "Nu vlastně ani ne," řekla Olga; "Barnabáš chodí do kanceláří, stýká se se sluhy jako rovný s rovnými, z dálky vídá i jednotlivé úředníky, dostává poměrně důležité dopisy, někdy dokonce i ústní vzkazy mu svěřují, to je přece hodně, a mohli bychom být hrdi na to, čeho všeho v tak mladém věku již dosáhl." K. přikývl, na návrat teti nemyslel. "Má také vlastní livrej?" zeptal se. "Myslíš tu kazajku?" řekla Olga. "Ne, tu mu ušila Amálie, ještě než se stal poslem. Ale blížíš se bolavému místu. Měl už dávno dostat od úřadu ne livrej, ta se na zámku nenosí, ale oblek, také mu ho přislíbili, avšak v tomto ohledu jsou na zámku velmi malí a nejhorší je, že se nikdy neví, co ta pomalost znamená; může znamenat, že věc je v úředním jednání, může ale také znamenat, že úřední jednání ještě vůbec nezačalo, že tedy například pořád ještě chtějí Barnabáše nejdříve vyzkoušet, avšak může konečně znamenat i to, že úřední jednání už skončilo, z nějakého důvodu byl příslib vzat zpět a Barnabáš nedostane oblek nikdy. Nic bližšího se o tom nelze dovědět nebo teprve až po dlouhé době. Máme tu takové rčení, možná že je znáš: Úřední výroky jsou plaché jak mladá děvčátka." - "To je dobrý postřeh," řekl K., bral to ještě vážněji než Olga, "dobrý postřeh, úřední výroky mohou mít i jiné vlastnosti společné s děvčaty." - "Možná," řekla Olga. "Nevím ovšem, jak to myslíš. Třeba to dokonce myslíš pochvalně. Ale ten úřední oblek je zrovna jedna z Barnabášových starostí, a protože máme starosti společné, tedy je i má. Proč nedostává úřední oblek, ptáme se marně. Jenže celá ta věc není tak jednoduchá. Úředníci například, jak se zdá, vůbec nemají úřední oděv; pokud je nám to známo a podle toho, co Barnabáš vypráví, chodí úředníci v obyčejných, ovšem pěkných šatech. Ostatně viděl jsi přece Klamma. Tedy úředníkem, ani úředníkem té nejnižší kategorie Barnabáš jistě není a ani mu nepřijde na mysl, že by jím chtěl být. Avšak ani vyšší sluhové, které tu ve vsi ovšem ani nezahlédneme, nenosí podle Barnabášova vyprávění úřední šaty; to je jistá útěcha, řeklo by se, avšak je to útěcha klamná, neboť je snad Barnabáš vyšším sluhou? Nikoli, ať mu člověk přeje sebevíc, to se o něm říci nedá, vyšším sluhou není, už to, že chodí do vsi, ba dokonce tu bydlí, svědčí proti tomu, vyšší sluhové jsou ještě zdrženlivější než úředníci, možná právem, možná že stojí dokonce výš než někteří úředníci; leccos tomu nasvědčuje: pracují méně a podle Barnabáše je prý nevšední podívaná vidět tyto vybrané vysoké, silné muže, jak pomalu kráčejí po chodbách. Barnabáš se pokaždé kolem nich proplíží. Zkrátka, nemůže být ani řeči o tom, že by Barnabáš byl vyšším sluhou. Mohl by tedy patřit k nižšímu služebnictvu, ti zas ale mají úřední šaty, aspoň pokud chodí dolů do vsi, není to vlastně livrej, také jsou tu mnohé rozdíly, ale přesto poznáš sluhy ze zámku ihned podle šatů, viděls přece ty lidi v Panském hostinci. Nejnápadnější na těch šatech je, že těsně přiléhají, sedlák nebo řemeslník by takové šaty nemohl potřebovat. Tak tedy takové šaty Barnabáš nemá; není to jen ostudné a ponižující, to by se ještě dalo snést, ale stává se, zvláště ve chvílích sklíčenosti - a ty někdy, nezřídka, přicházejí mně i Barnabášovi -, že člověk pak kvůli tomu začne pochybovat o všem. Koná vůbec Barnabáš službu na zámku? ptáváme se pak; jistě, chodí do kanceláří, avšak jsou ty kanceláře vlastní zámek? A i když kanceláře patří k zámku, patří k němu právě ty, do nichž smí Barnabáš vstoupit? Přichází do kanceláří; ale to je pouze část všech kanceláří, potom přijdou přepážky a za nimi jsou další kanceláře. Nikdo mu přímo nezakazuje chodit dál, ale on přece nemůže jít dál, když už své představené našel, oni ho vyřídili a poslali pryč. Mimoto je tam člověk pozorován, aspoň si to myslím. A i kdyby šel dál, co by to bylo platné, když by tam neměl nic úředního na práci a byl by vlastně vetřelcem? Ty přepážky si také nesmíš představovat jako nějakou určitou hranici, na to mě Barnabáš vždycky znovu upozorňuje. Přepážky jsou i v kancelářích, kam on chodí; existují tedy i takové přepážky, jimiž prochází, nevypadají o nic jinak než přepážky, za něž ještě nepronikl, a nelze už proto předem předpokládat, že se za těmito přepážkami nalézají podstatně jiné kanceláře, než jsou ty, kde Barnabáš již byl. Jen v těch chvílích sklíčenosti si to člověk začne myslet. A pochybnosti jdou pak dál, nelze se tomu vůbec ubránit. Barnabáš mluví s úředníky, Barnabáš dostává vzkazy. Avšak jací jsou to úředníci, jaké jsou to vzkazy? Teď je, jak říká, přidělen Klammovi a přímo od něho dostává příkazy. Nu, to by bylo velmi mnoho, ani vyšší sluhové to nedotáhnou tak daleko, bylo by to skoro až příliš mnoho a to právě budí úzkost. Pomysli si jen, být přidělen bezprostředně ke Klammovi, mluvit s ním tváří v tvář: Ale je tomu doopravdy tak? Nu ano, je tomu tak, ale proč potom Barnabáš pochybuje o tom, že úředník, kterého tam označují jako Klamm, je doopravdy Klamm?" - "Olgo," řekl K., "to snad žertuješ, jak je možné pochybovat o Klammově vzhledu, je přece známo, jak vypadá, sám jsem ho viděl." - "To určitě ne, K.," řekla Olga. "To nejsou žerty, nýbrž mé nejvážnější starosti, nevyprávím ti to však proto, abych ulevila svému srdci a tvé snad obtížila, nýbrž proto, že ses ptal na Barnabáše, že mi Amálie uložila vyprávět, a protože si myslím, že i pro tebe bude užitečné dovědět se něco bližšího. I kvůli Barnabášovi to dělám, abys v něj nevkládal příliš velké naděje, aby tě nezklamal a sám pak tvým zklamáním netrpěl. Je velmi citlivý; dnes v noci například nespal, protože jsi s ním byl včera večer nespokojen; řekls prý, že je pro tebe velice zlé, že máš jen takového posla, jako je Barnabáš. Tato slova mu nedala spát. Ty sám jsi z jeho rozčilení asi moc nepozoroval, zámečtí poslové se musí hodně ovládat. Ale nemá to lehké, ani s tebou ne. Ty na něm podle svého rozumu nežádáš jistě mnoho, přinesl sis určité představy o poslovské službě a jimi měříš své nároky. Ale na zámku mají jiné představy o poslovské službě, nedají se srovnat s tvými, i kdyby se Barnabáš své službě docela obětoval, k čemuž je bohužel někdy jak se zdá ochoten. Člověk by se i podvolil, nic by nenamítal, jen kdyby tu pořád nebyla ta otázka, jestli to, co dělá, je opravdu poslovská služba. Před tebou o tom ovšem nesmí zapochybovat; znamenalo by to pro něj podkopávat vlastní existenci, kdyby to dělal, hrubě porušovat zákony, jimž, jak myslí, ještě podléhá, a ani se mnou nemluví svobodně, musím z něho pochybnosti lákat lichotkami a líbáním, a i pak se ještě brání přiznat, že jeho pochyby jsou pochybami. Má v krvi něco z Amálie. A jistě mi neřekne všechno, ačkoli jsem jeho jediná důvěrnice. Ale o Klammovi občas mluvíme, sama jsem Klamma ještě neviděla - víš, že mě Frída zrovna nemiluje a nikdy by mi nedopřála pohled na něj -, ale ve vsi je samozřejmě známo, jak vypadá, někteří ho viděli, všichni o něm slyšeli a z očitých svědectví, z pověstí i některých klamavých postranních úmyslů vznikl posléze Klammův obraz, který je snad v základních rysech správný, jenže pouze v základních rysech. Jinak je proměnlivý, ale ne snad tak proměnlivý jako Klammova skutečná podoba. Vypadá prý úplně jinak, když přijde do vsi, a jinak, když odtud odchází, jinak, než se napije piva, a jinak potom, jinak, když bdí, jinak, když spí, jinak o samotě, jinak v rozhovoru, a což je po tom všem pochopitelné, skoro úplně jinak nahoře na zámku. A dokonce už uvnitř ve vsi jsou podle zpráv dosti velké rozdíly, rozdíly co do výšky, držení těla, tloušťky, vousů, jen pokud jde o šaty, jsou zprávy naštěstí jednotné: má na sobě vždycky stejné šaty, černý žaket s dlouhými šosy. Ve všech těch rozdílech nejsou samosebou žádné čáry, jsou velice pochopitelné, vznikají chvilkovou náladou, mírou rozčilení, nesčetnými odstíny naděje či zoufalství, jež zrovna naplňují diváka, který nadto většinou zahlédne Klamma jenom na chvíli. Vyprávím ti to všechno tak, jak mi to nejednou vykládal Barnabáš, a není-li člověk na věci bezprostředně účasten, může se tím vcelku uspokojit. My nemůžeme, pro Barnabáše je to životní otázka, jestli mluví doopravdy s Klammem, nebo ne." - "Pro mne neméně," řekl K. a oba si k sobě na lavici u kamen přisedli ještě těsněji.

K. byl sice všemi těmi nepříznivými novinkami, jež mu Olga řekla, zaražen, avšak do značné míry ho s nimi usmiřovalo to, že zde nalezl lidi, jimž se aspoň navenek dařilo podobně jako jemu, k nimž se tedy může připojit, s nimiž se může v mnohém dorozumět, ne pouze v něčem jako s Frídou. Pozbýval sice pomalu naděje v úspěch Barnabášova poselství, ale čím hůř se Barnabášovi vedlo nahoře, tím bližší mu byl zde dole, nikdy by si byl K. nepomyslel, že odtud ze vsi může vzejít tak nešťastné snažení, jako bylo snažení Barnabáše a jeho sestry. Nebylo mu ovšem ještě ani zdaleka jasné a mohlo se nakonec zvrátit v opak; člověk se Olžinou jistou nevinností nesměl dát hned svést k tomu, aby uvěřil i Barnabášově upřímnosti. "Zprávy o Klammově vzhledu zná Barnabáš velmi dobře," pokračovala Olga, "mnoho jich sesbíral a porovnal, snad až příliš mnoho, sám jednou zahlédl Klamma ve vsi okénkem kočáru, či aspoň myslel, že jej zahlédl, byl tedy dostatečně připraven, aby ho poznal, a přece - jak mi tohle vysvětlíš? -, když přišel na zámek do jedné kanceláře a mezi několika úředníky mu ukázali jednoho a řekli, že to je Klamm, nepoznal ho, a ani potom si dlouho nemohl zvyknout, že by to měl být Klamm. Zeptáš-li se však Barnabáše, čím se onen muž liší od obecné představy o Klammovi, nedovede odpovědět, nebo. spíše odpoví a popíše toho úředníka na zámku, avšak popis se přesně shoduje s popisem Klamma, jak my ho známe. _Nu tak, Barnabáši,' říkám, _nač pochybuješ, nač se trápíš?' Načež on ve zjevných nesnázích začne vypočítávat zvláštnosti zámeckého úředníka, ale jako by si je spíš vymýšlel, než líčil, a mimoto jsou tak malicherné - například obzvláštní pokyvování hlavou nebo taky jen rozepjatá vesta -, že je nelze brát vážně. Ještě důležitější mi připadá způsob, jak Klamm jedná s Barnabášem. Barnabáš mi to často popisoval, dokonce i nakreslil. Obyčejně zavedou Barnabáše do jedné veliké kancelářské místnosti, avšak není to kancelář Klammova, vůbec to není kancelář jedné osoby. Po délce je tato místnost rozdělena jediným pultem, sahajícím od jedné stěny k druhé, na dvě části, jednu úzkou, kde se dva lidé taktak vyhnou, to je prostor pro úředníky, a druhou širokou, to je prostor pro strany, diváky, sluhy, posly. Na pultě leží jedna vedle druhé rozevřené veliké knihy a u většiny stojí úředníci a čtou. Nezůstávají však stále u stejné knihy, a přitom si nevyměňují knihy, nýbrž místa, nejvíce Barnabáše udivuje, jak se při tom střídání míst musí jeden přes druhého tlačit právě kvůli stísněnému prostoru. Vpředu, těsně u pultu, jsou nízké stolečky, u nich sedí písaři, kteří na přání úředníků píší podle jejich diktátu., Barnabáš se vždycky diví, jak to probíhá. Nikdy úředníci nic výslovně nenařídí, také se nediktuje nahlas, nikdo by nepoznal, že se diktuje, spíše se zdá, že úředník čte jako předtím, jenom si při tom ještě šeptá a písař to slyší. Často diktuje úředník tak tiše, že to písař vsedě ani nezachytí, musí pak vždycky vyskočit, zachytit diktát, honem si sednout a zapsat jej, pak znovu vyskočit a tak dál. Jak je to podivné! je to skoro nesrozumitelné. Barnabáš má ovšem dost času všechno pozorovat, neboť postává v prostoru pro diváky celé hodiny a někdy celé dny, než na něj padne Klammův pohled. A i když ho Klamm už zahlédne a Barnabáš se postaví do pozoru, ještě není nic rozhodnuto, neboť Klamm se ještě může od něho obrátit ke knize a zapomenout na něj; to se stává často. Co je to však za poslovskou službu, když je tak málo důležitá? Vždycky mne zabolí u srdce, když Barnabáš ráno řekne, že jde na zámek. Ta pravděpodobně úplně zbytečná cesta, ten pravděpodobně ztracený den, ta pravděpodobně marná naděje. K čemu to všechno? A tady se hromadí ševcovská práce, kterou nedělá nikdo a na niž Brunsvík naléhá." - "Nu dobrá," řekl K., "Barnabáš musí dlouho čekat, než dostane příkaz. To je pochopitelné, zdá se, že je tu nadbytek zaměstnanců, ne každý může denně dostat příkaz, nad tím nemusíte naříkat, to se asi stává každému. Nakonec ale přece snad i Barnabáš nějaké příkazy dostane, mně samému už donesl dva dopisy." - "Je jistě možné, že nemáme právo naříkat," řekla Olga, "zvláště já, když to všechno znám jen z doslechu a jako dívka tomu nemohu ani tak dobře rozumět jako Barnabáš, který ovšem také leccos zatají. Ale poslechni si, jak to chodí s dopisy, například s dopisy pro tebe. Tyto dopisy nedostává přímo od Klamma, nýbrž od písaře. Jednoho libovolného dne v libovolnou hodinu - proto taky je ta služba, napohled lehká, velice únavná, neboť Barnabáš musí být stále ve střehu - vzpomene si na něj písař a pokyne mu. Klamm, jako by nic nebyl nařídil, si dále čte v knize; někdy ovšem - to však i jinak dělá často - si zrovna čistí skřipec, když Barnabáš přichází, a třeba se na něj přitom podívá; předpokládáme-li, že vůbec vidí bez skřipce, Barnabáš o tom pochybuje, Klamm má pak oči téměř zavřené, vypadá, že spí a jen ve snu si čistí skřipec. Mezitím písař vyhledá ve spoustě spisů a korespondence, které má pod stolem, dopis pro tebe, ne tedy dopis právě napsaný, spíš je to, soudě podle obálky, hodně starý dopis, který tu leží už dávno. Je-li to však starý dopis, proč nechali Barnabáše tak dlouho čekat? A patrně i tebe? A konečně i ten dopis, neboť teď už asi zastaral. A Barnabáše tím přivedou do řečí, že je špatný, pomalý posel. Písař si to ovšem usnadní, dá dopis Barnabášovi a řekne: _Od Klamma pro K.,' a s tím Barnabáše propustí. Nu a pak přijde Barnabáš domů, bez dechu, s konečně ukořistěným dopisem pod košilí na holém těle a pak si sedneme tady na lavici jako teď a on vypráví a potom zkoumáme každou jednotlivost a odhadujeme, čeho dosáhl, a nakonec zjistíme, že dosáhl velmi málo a že to málo je ještě pochybné, a Barnabáš odloží dopis a vůbec nemá chuť jej doručovat, nechce se mu však ani spát, pustí se do ševcování a prosedí na verpánku celou noc. Tak je to, K., a to jsou má tajemství a teď už se snad nedivíš, že s nimi Amálie nechce nic mít." - "A ten dopis?" zeptal se K. "Dopis?" řekla Olga. "Nu, po nějakém čase, když jsem se Barnabáše dost napřemlouvala, mezitím třeba uplynuly celé dny i týdny, vezme přece jen dopis a jde ho doručit. V takových vnějškových záležitostech je přece jen velmi závislý na mně. Dokážu se totiž vždycky zase vzchopit, když překonám první dojem z jeho vyprávění, což on - snad proto, že ví právě víc - nedokáže. A tak mu potom mohu vždycky říci třeba: _Co vlastně chceš, Barnabáši? O jaké životní dráze, o jakém cíli to vlastně sníš? Chceš snad dojít tak daleko, abys nás, abys mě musel načisto opustit? Je tohle snad tvůj cíl? Cožpak si to snad nemusím myslet, když by jinak bylo nepochopitelné, proč jsi s tím, čehos dosáhl, tak strašně nespokojen? Rozhlédni se kolem, jestli to některý z našich sousedů už dotáhl tak daleko. Pravda, jejich situace je jiná než naše a oni nemají důvod pachtit se ještě mimo své vlastní hospodářství, ale i když nebudeme srovnávat, je přece nutno uznat, že u tebe je vše na nejlepší cestě. Jsou tu překážky, pochybnosti, zklamání, ale to přece znamená jen něco, co jsme už předem věděli, totiž že ti nic nebude darováno, že si naopak budeš muset každou jednotlivou maličkost sám vybojovat; o důvod víc, abys byl hrdý a ne sklíčený. A pak, přece bojuješ i za nás? Neznamená to pro tebe vůbec nic? Nedává ti to nové síly? A že já jsem šťastná a skoro pyšná na takového bratra - což ti to vůbec nedodává jistoty? Po pravdě, nepůsobíš mi zklamání tím, čehos dosáhl na zámku, ale tím, čeho já jsem dosáhla u tebe. Smíš na zámek, jsi stálým návštěvníkem kanceláří, celé dny trávíš v jedné místnosti s Klammem, jsi veřejně uznávaným poslem, máš nárok na úřední oděv, dostáváš k roznášce důležité písemnosti; to všechno jsi, to všechno smíš, a potom přijdeš dolů, a místo abychom samým štěstím plakali a objímali se, vypadá to, jako by tě při pohledu na mne opouštěla všechna odvaha; o všem pochybuješ, jen to ševcovské kopyto tě láká, a dopis, záruku naší budoucnosti, necháš ležet.' Tak do něho mluvím, a když to opakuji celé dny, vezme jednou s povzdechem ten dopis a jde. Ale pravděpodobně to vůbec není účinek mých slov, spíš ho to jen znovu žene na zámek, a kdyby nevyřídil příkaz, netroufl by si tam jít." - "Ale vždyť ty máš také ve všem, co mu říkáš, pravdu," řekl K. "Obdivuhodně správně jsi všechno vystihla. To je úžasné, jak jasně myslíš!" - "Ne," řekla Olga, "klame tě to a stejně asi já klamu jeho. Čehopak dosáhl? Smí vstoupit do jedné kanceláře, ale snad to ani není kancelář, spíš předpokoj kanceláře, snad ani to ne, snad jen místnost, kde zadržují všechny ty, kteří nesmějí do skutečných kanceláří. Mluví s Klammem, ale je to Klamm? Není to spíše někdo, kdo je Klammovi trochu podobný? Tajemník třeba, přinejlepším, který je Klammovi trochu podobný a namáhá se, aby mu byl ještě podobnější, a pak si dodává důležitosti Klammovým ospalým, zasněným způsobem. Tato část jeho bytosti se dá nejsnáze napodobit, o to se mnozí pokoušejí, pokud ovšem jde o jeho vlastní bytost, do toho z opatrnosti prsty nestrkají. A muž tak často žádaný a tak zřídka dosažitelný jako Klamm snadno na sebe v představách lidí bere různé podoby. Tady má Klamm například vesnického tajemníka jménem Momus. Tak? Ty ho znáš? I on se náramně drží v pozadí, ale já jsem ho přece jen už několikrát viděla. Mladý, statný pán, že? A není tedy Klammovi patrně vůbec podobný. A přece najdeš ve vsi lidi, kteří by přísahali, že Momus je Klamm a nikdo jiný. Tak lidé pracují na svém vlastním zmatení. A musí to být na zámku jiné? Někdo Barnabášovi řekl, že onen úředník je Klamm, a skutečně jsou si oba podobni, avšak je to podoba, o níž Barnabáš neustále pochybuje. A vše mluví pro jeho pochyby. Klamm že by se tlačil tady ve společné místnosti mezi ostatními úředníky, s tužkou za uchem? To je přece nanejvýš nepravděpodobné. Barnabáš někdy říkává trochu dětinsky - to je ale už v důvěřivé náladě: Ten úředník je velmi podobný Klammovi; kdyby seděl ve vlastní kanceláři u vlastního psacího stolu a kdyby na dveřích stálo jeho jméno - už bych nepochyboval. Je to dětinské, ale přitom i rozumné. Ještě daleko rozumnější by bylo, kdyby se Barnabáš, když už je nahoře, přeptal hned několika lidí, jak se věci doopravdy mají; podle toho, co říká, postává v té místnosti dost lidí. A i kdyby jejich údaje nebyly o mnoho spolehlivější než výpověď onoho člověka, který mu bez říkání Klamma ukázal, přece by aspoň z jejich rozmanitosti musela vyplynout nějaká vodítka, nějaké možnosti srovnání. Není to můj nápad, nýbrž nápad Barnabášův, ale on se ho neodvažuje provést; ze strachu, aby pro bezděčné porušení neznámých předpisů neztratil místo, se neodvažuje nikoho oslovit, tak nejistý si připadá; tato vlastní žalostná nejistota mi jeho postavení osvětluje jasněji než všechny popisy. Jak pochybné a hrozivé mu tam asi všechno připadá, když si ani netroufne otevřít ústa k nevinné otázce. Uvážím-li si to, dávám si vinu, že ho pouštím samotného do oněch neznámých prostorů, kde to chodí tak, že i on, který je spíš krkolomně odvážný než zbabělý, se patrně třese strachy."

"Tady, myslím, přicházíš k tomu rozhodujícímu," řekl K. "To je ono. Po všem, cos vyprávěla, myslím, že teď vidím jasně. Barnabáš je příliš mladý na takový úkol. Nic z toho, co vypráví, nelze brát úplně doslova. Poněvadž umírá strachy, nemůže nic pozorovat, a když ho tu dole nutíte, aby přesto podával zprávy, vyjdou z toho zmatené pohádky. Nedivím se tomu. Úcta k úřadům je vám vrozená, celý život se vám pak nejrůznějším způsobem ze všech stran dále vštěpuje a vy sami jste při tom nápomocni, jak jen dovedete. Proti tomu však v podstatě nic nenamítám; je-li úřad dobrý, proč k němu nemít úctu. Jen pak nelze nepoučeného jinocha, jako je Barnabáš, který se nedostal ani za hranice své vsi, poslat najednou na zámek a chtít po něm pravdivé zprávy a každé jeho slovo zkoumat jako slovo zjevení, na jehož výkladu postavíte vlastní životní štěstí. Nemůže být nic pochybenějšího. I já jsem se jím ovšem nechal mýlit stejně jako ty a vkládal jsem do něho naději a utrpěl zklamání kvůli němu a obojí se zakládalo jen na jeho slovech, tedy vlastně skoro na ničem." Olga mlčela. "Není pro mne lehké," pravil K., "rušit tvou důvěru v bratra, když vidím, jak ho máš ráda a co od něho očekáváš. Avšak musí to být, už pro tvou lásku a tvá očekávání. Vždyť se podívej, pořád a pořád ti něco brání - nevím, co to je -, abys plně rozpoznala, čeho Barnabáš ne snad dosáhl, ale co mu bylo darováno. Smí do kanceláří, nebo chceš-li, do předpokoje; nu, pak je to tedy předpokoj, avšak jsou tu dveře, které vedou dál, přepážky, jimiž lze projít, je-li člověk dost obratný. Mně například je tento předpokoj aspoň prozatím zcela nepřístupný. S kým tam Barnabáš mluví, nevím, možná že onen písař je ten nejnižší sluha, ale i kdyby byl nejnižší, může vést k nejblíže vyššímu, a nemůže-li k němu vést, může ho aspoň jmenovat, a nemůže-li ho jmenovat, může přece odkázat k někomu, kdo ho bude moci jmenovat. Ať si údajný Klamm nemá se skutečným ani to nejmenší společného, ať si ta podoba existuje jen pro Barnabášovy oči osleplé vzrušením, ať si je nejnižším z úředníků, ať si není úředníkem, ale nějakou úlohu u toho pultu přece má, něco čte ve své veliké knize, něco šeptá písaři, něco si myslí, když jednou za dlouhou dobu padne jeho pohled na Barnabáše, a kdyby ani to všechno nebylo pravda a ani on ani jeho počínání neměli vůbec žádný význam, přece ho někdo na to místo postavil a učinil to s nějakým úmyslem. Tím vším chci říci, že tu něco je, něco se Barnabášovi nabízí, aspoň něco, a že je jen Barnabášova vina, jestliže s tím nedospěje k ničemu jinému než k pochybám, strachu a beznaději. A to pořád vycházím z toho nejnepříznivějšího případu, který je dokonce velmi málo pravděpodobný. Neboť máme přece v ruce dopisy, k nimž sice nemám zvláštní důvěru, ale přece jen větší než k Barnabášovým slovům. Ať jsou to třeba staré, bezcenné dopisy, které byly vytaženy z hromady stejně bezcenných dopisů namátkou a stejně bez rozmyslu, jako když kanár na pouti vyzobne z celé hromady něčí životní úděl, i když je tomu tak, přece jen mají tyto dopisy aspoň jakýsi vztah k mé práci; zjevně jsou určeny mně, i když snad nikoli mému užitku; jsou vyhotoveny vlastnoručně Klammem, jak dosvědčil starosta i jeho žena a mají, opět podle starosty, sice jen soukromý a ne docela průhledný, ale přece jen značný význam." - "Řekl to starosta?" zeptala se Olga. "Ano, on to řekl," odpověděl K. "Povím to Barnabášovi," řekla Olga rychle, "to ho velmi povzbudí." - "Ale on nepotřebuje povzbuzení," řekl K., "povzbuzovat ho znamená říkat mu, že má pravdu, že má jen dál pokračovat dosavadním způsobem, ale právě tím způsobem ničeho nedosáhne. Můžeš sebevíc povzbuzovat někoho, kdo má zavázané oči, aby se díval skrz šátek, přece nikdy nic neuvidí; teprve když mu šátek sejmeš, prohlédne. Pomoc potřebuje Barnabáš, nikoli povzbuzení. Uvaž jen: tam nahoře je úřad ve své nerozluštitelné velikosti než jsem sem přišel, myslel jsem, že o něm mám přibližnou představu, jak to bylo všechno dětinské -, tam tedy je úřad a proti němu vystoupí Barnabáš, jinak nikdo, jen on, žalostně sám, ještě příliš velká čest pro něj, nezůstane-li nadosmrti nezvěstně skrčený někde v temném koutě kanceláří." - "Nemysli si, K.," řekla Olga, "že podceňujeme obtížnost úkolu, který na sebe Barnabáš vzal. Úcty k úřadům máme přece až dost, sám jsi to řekl." - "Ale je to scestná úcta," řekl K. "Úcta na nepravém místě, taková úcta ponižuje svůj předmět. Dá se snad ještě nazvat úctou, když Barnabáš zneužívá daru svého vstupu do oné místnosti k tomu, aby tam nečinně trávil dny, nebo když přijde dolů a podezřívá a snižuje ty, před nimiž se právě chvěl, nebo když ze zoufalství či únavy neroznese hned dopisy a nevyřídí svěřené vzkazy? To už přece jistě není úcta. Ale výtka míří dál, míří i proti tobě, Olgo; nemohu tě té výtky ušetřit. Ačkoli myslíš, že chováš úctu k úřadu, poslalas Barnabáše při všem jeho mládí a slabosti a opuštěnosti na zámek nebo aspoň jsi ho nezadržela."

"Co mi vyčítáš, vyčítám si už dávno sama," řekla Olga. "Nedá se mi ovšem vyčítat, že jsem poslala Barnabáše na zámek, neposlala jsem ho, šel sám, ale měla jsem ho od toho zdržet všemi prostředky, násilím, lstí, přemlouváním. Chtěla jsem ho zdržet, avšak kdyby dnes byl onen den, den rozhodnutí, a já cítila Barnabášovu bídu, bídu naší rodiny, tak jako tehdy a dnes, a kdyby se Barnabáš, jsa si jasně vědom veškeré odpovědnosti i nebezpečí, opět ode mne s úsměvem a něhou odpoutal a šel, nezdržovala bych ho ani dnes, přes všechny zkušenosti, které jsem od té doby učinila, a mám za to, že ani ty na mém místě bys nemohl jinak. Neznáš naši bídu, proto nám křivdíš, hlavně však Barnabášovi. Měli jsme tehdy více naděje než dnes, ale velká ta naděje nebyla ani tehdy, velká byla jen naše bída a velká zůstala. Copak ti Frída o nás nic nevyprávěla?" - "Jen náznaky," řekl K., "nic určitého; ale už vaše jméno ji rozčiluje." - "A ani hostinská nic nevyprávěla?" - "Ne, nic." - "A ani nikdo jiný?" - "Nikdo." - "Ovšem, jak by kdo mohl něco vyprávět. Každý o nás něco ví, buď pravdu, pokud je lidem dostupná, nebo aspoň nějaké přejaté či většinou vymyšlené pověsti, a každý na nás myslí víc, než je potřeba, ale přímo vyprávět se nechce nikomu, každý se ty věci ostýchá brát do úst. A mají pravdu. Je těžké to vypovědět, i tobě, K., a není snad také možné, že až to vyslechneš, odejdeš a víc o nás nebudeš chtít vědět, ačkoli se tě to zdánlivě netýká? Pak tě ztratíme, a já se přiznám, že máš teď pro mne skoro větší význam než Barnabášova dosavadní služba na zámku. A přece se to musíš dovědět - tento rozpor mě trápí už celý večer, neboť jinak nezískáš přehled o naší situaci a budeš trvale nespravedlivý k Barnabášovi, což by mě zvlášť bolelo; chyběl by nám plný soulad, jehož je zapotřebí, a ty bys nám nemohl pomoci, ani bys nemohl přijmout naši pomoc, jistě mimořádnou. Ale zbývá ještě jedna otázka: Chceš to vůbec vědět?" - "Proč se na to ptáš?" řekl K. "Je-li to nutné, chci to vědět; ale proč se tak ptáš?" - "Z pověrčivosti," řekla Olga. "Budeš zatažen do našich záležitostí, nevinně, ne o moc víc vinen než Barnabáš." - "Vyprávěj rychle," řekl K., "nebojím se. Ve své ženské ustrašenosti to děláš horší, než to je."


Amáliino tajemství

"Suď sám," řekla Olga, "ostatně to zní velmi jednoduše, člověk hned nepochopí, proč by to mělo mít velký význam. Na zámku je jeden vysoký úředník, jmenuje se Sortini." - "Už jsem o něm slyšel," řekl K., "měl podíl na tom, že mě sem povolali." - "Tomu nevěřím," řekla Olga. "Sortini nevychází na veřejnost. Nepleteš si to se Sordinim, psáno s d?" - "Máš pravdu," řekl K., "Sordini to byl." - "Ano," řekla Olga, "Sordini je velmi známý, jeden z nejpilnějších úředníků, hodně se o něm mluví; Sortini naproti tomu je docela v ústraní a pro většinu lidí je neznámý. Před více než třemi lety jsem ho viděla poprvé a naposled. Bylo to třetího července při slavnosti hasičského spolku, zámek se též účastnil a věnoval novou stříkačku. Sortini, který se prý částečně zabývá hasičskými záležitostmi (možná ale že tu byl jen v zastoupení - většinou se úředníci vzájemně zastupují, a je proto těžké poznat, pro co je který z nich příslušný), účastnil se předání stříkačky; přišli samozřejmě i jiní lidé ze zámku, úředníci i služebnictvo, a Sortini byl, jak je v jeho povaze, docela v pozadí. Je to drobný, slabý, zamyšlený pán; co bylo nápadné všem, kdo ho vůbec zpozorovali, byl způsob, jak se mu skládá čelo do vrásek - je jich spousta, ačkoli mu jistě není víc než čtyřicet -, táhnou se mu totiž přímo vějířovitě po čele směrem ke kořeni nosu, nikdy jsem nic takového neviděla. Nuže, byla tedy ta slavnost. Amálie i já jsme se už na to celé týdny těšily, sváteční šaty jsme zčásti měly nově přešité, zvláště Amáliiny šaty byly krásné, bílou blůzu měla vpředu bohatě nabranou, jednu řadu krajek nad druhou, záviděla jsem jí tenkrát a proplakala jsem před slavností polovinu noci. Teprve když se na nás ráno přišla podívat hostinská z hospody U mostu." - "Hostinská z hospody U mostu?" zeptal se K. "Ano," řekla Olga, "hodně se s námi přátelila, přišla tehdy, musela přiznat, že Amálie vypadá líp, a tak aby mne upokojila, půjčila mi svůj vlastní náhrdelník z českých granátů. Ale když jsme pak byly uchystány na cestu, Amálie stála přede mnou, my všichni jsme ji obdivovali a tatínek řekl: _Vzpomeňte si na mne, že dnes Amálie najde ženicha,' tu jsem si, ani nevím proč, sundala náhrdelník, svou pýchu, a pověsila jsem ho Amálii kolem krku, vůbec jsem jí už nezáviděla. Sklonila jsem se před jejím vítězstvím a myslela jsem si, že se před ní musí sklonit každý, snad jsme byli tehdy překvapeni, že vypadá jinak než my, neboť krásná vlastně nebyla, avšak její zachmuřený pohled, který jí od té doby už zůstal, mířil vysoko nad nás a člověk se před ní skoro doopravdy a bezděčně sklonil. Všichni si toho všimli, i Lasemann se ženou, kteří pro nás přišli." - "Lasemann?" zeptal se K. "Ano, Lasemann," řekla Olga. "Byli jsme tehdy ve velké vážnosti a například slavnost by se bez nás nemohla ani pořádně začít, protože tatínek byl u hasičů třetím cvičitelem." - "Takový chlapík byl ještě tatínek?" zeptal se K. "Tatínek?" zeptala se Olga, jako by dobře nerozuměla, "před třemi lety byl ještě takřka mladík; například jednou při požáru v Panském hostinci vynesl jednoho úředníka, těžkého Galatera, v poklusu na zádech z domu. Sama jsem byla při tom, nebylo sice nebezpečí ohně, jen se začalo kouřit ze suchého dříví u kamen, ale Galater dostal strach, křičel z okna o pomoc, přišli hasiči a otec ho musel vynést, ačkoli oheň už byl uhašen. Nu, Galater se těžko pohybuje a v takových případech musí být opatrný. Vyprávím to jen kvůli tatínkovi, od té doby neuplynuly více než tři roky a podívej se teď, jak tam sedí." Teprve teď si K. všiml, že Amálie je už zase ve světnici, ale byla daleko u rodičů u stolu, krmila matku, která nemohla hýbat revmatickýma rukama, a přitom domlouvala otci, aby měl ještě trochu strpení s jídlem, hned prý ho přijde nakrmit. Ale napomínala ho nadarmo, neboť otec, celý už lačný polévky, přemohl ochablost a snažil se chvílemi srkat polévku lžicí, chvílemi pít rovnou z talíře a zlostně bručel, když se mu nevedlo ani jedno, ani druhé, lžíce byla dávno prázdná, než došla k ústům, a do polévky se nikdy neponořila ústa, vždycky jen zplihlý knír, až to kapalo a stříkalo na všechny strany, jen ne jemu do úst. "Tohle z něho udělaly tři roky?" zeptal se K., ale pořád ještě necítil k staříkům a k celému tomu koutu s rodinným stolem soucit, jedině odpor. "Tři roky," řekla Olga pomalu, "nebo přesněji, pár hodin jedné slavnosti. Slavnost se konala na louce před vesnicí u potoka, byla tam už veliká tlačenice, když jsme přišli, i ze sousedních vesnic přišla spousta národa, člověk byl celý popletený hlukem. Nejdříve nás otec samosebou vedl ke stříkačce, smál se radostí, jak ji uviděl, byl šťastný z nové stříkačky, začal ji ohmatávat a vykládat nám o ní, nestrpěl u druhých odpor ani otálení; když se něco mělo prohlédnout zespoda, museli jsme se všichni sehnout a málem vlézt pod stříkačku; Barnabáš, který se tenkrát vzpouzel, dostal za to výprask. Jen Amálie se o stříkačku nestarala, stála tam vzpřímená ve svých krásných šatech a nikdo se neodvažoval jí něco říci, chvílemi jsem k ní přibíhala a brala ji pod paží, ale ona mlčela. Dodnes si nedovedu vysvětlit, jak se stalo, že jsme stáli u stříkačky tak dlouho, a teprve když se od ní otec odtrhl, zpozorovali jsme Sortiniho, který stál patrně celou tu dobu za stříkačkou opřený o spouštěcí páku. Tenkrát byl ovšem strašný rámus, ne jen jako bývá obyčejně při slavnostech. Zámek věnoval totiž hasičstvu ještě několik trumpet, zvláštních nástrojů, na něž se s nepatrnou námahou - malé dítě by to dokázalo - daly vyloudit nejdivočejší zvuky; jak to člověk uslyšel, pomyslel si, že už jsou tady Turci, a nemohl si na to zvyknout, při každém novém zatroubení sebou škubl. A protože to byly nové trumpety, chtěl je každý vyzkoušet, a že byla lidová slavnost, dovolovalo se to. Zrovna kolem nás bylo několik takových trubačů, snad je přilákala Amálie; bylo těžké zachovat si rozum, a měl-li člověk podle otcova příkazu věnovat ještě pozornost stříkačce, byl to vrcholný výkon, a tak jsme si neobyčejně dlouho nepovšimli Sortiniho, kterého jsme také předtím ani neznali. _Tamhle je Sortini,' zašeptal nakonec Lasemann otci - já stála u toho. Otec se hluboce uklonil a rovněž nám rozčileně naznačil, abychom se uklonili. Aniž ho znal, uctíval otec odedávna Sortiniho jako odborníka v hasičských záležitostech a často o něm doma mluvil, bylo pro nás tedy něčím nadmíru překvapujícím a významným spatřit teď Sortiniho ve skutečnosti. Sortini se o nás však nestaral - nebyla to jen jeho zvláštnost, většina úředníků se na veřejnosti zdá nevšímavá -, také byl unaven, pouze úřední povinnost ho držela zde dole; nejsou to ti nejhorší úředníci, kteří zrovna takové reprezentační povinnosti pociťují jako obzvlášť tíživé; jiní úředníci a sluhové, když už tu jednou byli, vmísili se mezi lid; on však zůstal u stříkačky a každého, kdo se mu chtěl přiblížit, s prosbou či lichotkou, zahnal svým mlčením. Tak se stalo, že nás zpozoroval ještě později než my jeho. Teprve když jsme se uctivě uklonili a otec se nás snažil omluvit, podíval se k nám, po řadě se zahleděl z jednoho na druhého, unaveně; vypadalo to, jako by si vždycky povzdechl, že vedle každého z nás je ještě další, až se posléze zastavil u Amálie, k níž musel vzhlédnout, neboť byla daleko vyšší než on. Vtom se zarazil, přeskočil oj, aby se dostal k Amálii blíž, my to zprvu špatně pochopili a chtěli jsme se pod vedením otcovým k němu přiblížit, on však nás zdviženou rukou zarazil a pokynul nám, abychom odešli. To bylo všechno. Hodně jsme pak Amálii škádlili tím, že teď doopravdy našla ženicha, ve své nevědomosti jsme byli celé odpoledne náramně veselí; Amálie však byla zamlklejší než kdy jindy. _Úplně se zbláznila do Sortiniho,' řekl Brunsvík, který je vždycky trochu hrubý a pro povahy, jako je Amáliina, nemá pochopení; ale tentokrát nám jeho poznámka připadala skoro správná; vůbec jsme byli ten den nějak poblázněni a všichni - až na Amálii - jako omámeni sladkým zámeckým vínem, když jsme se po půlnoci vraceli domů." - "A Sortini?" zeptal se K. "Ano, Sortini," řekla Olga, "Sortiniho jsem během slavnosti ještě několikrát letmo zahlédla, seděl na oji, ruce měl zkřížené na prsou a setrval tak, až pro něj přijel ze zámku vůz. Nepřišel ani na hasičské cvičení, při němž se otec vyznamenal přede všemi svými vrstevníky, doufaje, že Sortini přihlíží." - "A už jste o něm neslyšeli?" zeptal se K. "Zdá se, že máš Sortiniho ve velké úctě." - "Ano, v úctě," řekla Olga. "Ano, a slyšeli jsme o něm taky ještě. Druhý den ráno nás probudil z opilého spánku Amáliin výkřik; ostatní padli zase zpátky do postele, já však byla docela vzhůru a běžela jsem k Amálii. Stála u okna a držela v ruce dopis, který jí právě nějaký muž podal oknem, ještě čekal na odpověď. Amálie už dopis přečetla - byl krátký - a držela ho v sklesle visící ruce; jak jsem ji milovala, vždycky když byla tak unavená. Klekla jsem si vedle ní a tak jsem dopis přečetla. Sotva jsem skončila, podívala se Amálie krátce na mne a zase pozvedla dopis, nesebrala však už síly, aby si ho znovu přečetla, roztrhala ho, útržky hodila tomu člověku venku do tváře a zavřela okno. To bylo ono rozhodující ráno. Říkám mu rozhodující, ale každý okamžik předchozího odpoledne byl stejně rozhodující." - "A co stálo v dopise?" zeptal se K. "Ano, to jsem ještě nevyprávěla," řekla Olga. "Dopis byl od Sortiniho, adresován byl té dívce s granátovým náhrdelníkem. Obsah nemohu opakovat. Vyzýval ji, aby za ním přišla do Panského hostince, a to ihned, neboť za půl hodiny musí odjet. Psaní bylo složeno z nejsprostších výrazů, jaké jsem ještě nikdy neslyšela a jejichž smysl jsem uhodla jen ze souvislosti. Kdo Amálii neznal a přečetl si ten dopis, musel dívku, které si někdo troufá takhle napsat, považovat za zneuctěnou, i kdyby byla zcela nedotčená. A nebyl to milostný dopis, ani jedno lichotivé slovo v něm nebylo, Sortini byl zřejmě spíš rozezlený, že ho pohled na Amálii tak uchvátil, odvedl od pracovních záležitostí. Později jsme si to vyložili tak, že se Sortini chtěl tehdy patrně vrátit na zámek hned večer, že zůstal ve vsi jen kvůli Amálii a ráno, ze vzteku, že ani v noci se mu na ni nepodařilo zapomenout, napsal ten dopis. Ten dopis musel nejprve pobouřit i toho nejchladnokrevnějšího, pak by však patrně u každé jiné než u Amálie převážil strach ze zlého, výhrůžného tónu, Amálie setrvala v pobouření, strach ona nezná, ani o sebe, ani o druhé. A zatímco já jsem zalezla zpátky do postele a opakovala si útržek závěrečné věty: _Ať tedy hned přijdeš, jinak -!', zůstala Amálie na lavici u okna a vyhlížela ven, jako by čekala další posly a byla připravena naložit s každým tak jako s prvním." - "Takoví tedy jsou ti úředníci," řekl K. zaraženě, "takové exempláře se mezi nimi najdou. Co udělal otec? Doufám, že si na příslušném místě důrazně na Sortiniho stěžoval, nedal-li přednost kratší a jistější cestě do Panského hostince. Nejohavnější na té historii není ovšem urážka Amálie, ta se snadno dala odčinit, nevím, proč zrovna na to kladeš tak nadměrnou váhu; proč by měl Sortini takovým dopisem navždy Amálii zostudit? Podle tvého vyprávění by si to člověk myslel, jenže právě to je přece nemožné, Amálii se snadno mohlo dostat zadostučinění a za pár dní byl ten případ zapomenut; Sortini neudělal ostudu Amálii, nýbrž sobě. Sortiniho se tedy děsím, možnosti takového zneužití moci. Co se nepodařilo v tomto případě, jelikož to bylo řečeno na plnou pusu a docela průhledně a Amálie se ukázala suverénním protivníkem, to se v tisíci případech za trochu méně nepříznivých podmínek může podařit úplně a přitom to může uniknout všem zrakům, i zrakům toho, kdo je zneužit."

"Ticho," řekla Olga, "Amálie se sem dívá." Amálie skončila s krmením rodičů a teď odstrojovala matku; právě jí rozepjala sukni, přehodila si matčiny paže kolem krku, trochu ji nadzvedla, stáhla sukni a zase ji jemně posadila. Otec, pořád nespokojený, že matka je obsluhována první, což se však patrně dělo jen proto, že matka byla ještě bezmocnější než on -, pokoušel se, snad také aby vytrestal dceru za domnělou pomalost, svlékat sám, ale ačkoli začal s tím nejzbytečnějším a nejsnadnějším, s obrovitými pantoflemi, v nichž mu nohy vězely docela volně, nikterak se mu je nedařilo zout; za sípavého chroptění toho musel posléze nechat. a opět se toporně opřel v židli.

"Rozhodující okolnost neznáš," řekla Olga, "snad máš ve všem pravdu, ale rozhodující bylo, že Amálie do Panského hostince nešla; jak naložila, s poslem, to by ještě samo o sobě šlo, to by se dalo ututlat; tím však, že tam nešla, byla uvalena na naši rodinu kletba a tu se pak i zacházení s poslem stalo něčím neodpustitelným, ba pro veřejnost to bylo postaveno na. první místo." - "Cože!" zvolal K. a ihned ztlumil hlas, když Olga prosebně zvedla ruce. "Ty, sestra, snad přece nechceš říci, že Amálie měla Sortiniho poslechnout a běžet do Panského hostince?" - "Ne," řekla Olga, "chraň mě bůh před takovým podezřením; jak tě to mohlo napadnout? Neznám nikoho, kdo by ve všem, co dělá, byl tak neotřesitelně v právu jako Amálie. Kdyby byla šla do Panského hostince, dala bych jí ovšem stejně za pravdu; že však nešla, bylo hrdinství. Pokud jde o mne, přiznám se ti upřímně, kdybych já dostala takový dopis, byla bych šla. Nesnesla bych strach z toho, co přijde, to dokázala jen Amálie. Byla tu ovšem jistá východiska, jiná například by se pěkně vystrojila a při tom by chvilka utekla a pak by přišla do Panského hostince a dověděla se, že Sortini je už pryč, možná že odjel hned, jak vyslal posla, je to dokonce pravděpodobné, neboť rozmary pánů jsou vrtkavé. Ale Amálie neučinila ani to, ani nic podobného, byla příliš hluboce uražena a odpověděla bez výhrad. Kdyby byla poslechla jen naoko, kdyby byla jen zavčas překročila práh Panského hostince, mohl být osud odvrácen, máme tu velmi chytré advokáty, kteří z ničeho dokáží udělat všechno, co chceš, ale v tomto případě tu nebylo ani to příznivé nic; naopak, bylo tu ještě ono zneuctění Sortiniho dopisu a urážka posla." - "Ale jakýpak osud," řekl K., "jací advokáti; nebylo přece možno kvůli Sortiniho zločinnému jednání obžalovat, nebo dokonce potrestat Amálii?" - "Ale ano," řekla Olga, "bylo to možné, nikoli ovšem cestou řádného procesu, a také nebyla potrestána bezprostředně, zato ji potrestali jinak, ji i celou naši rodinu, a jak těžký je to trest, to už snad začínáš poznávat. Tobě to připadá nespravedlivé a nestvůrné, to je mínění ve vsi zcela ojedinělé, pro nás velice příznivé a mělo by nás těšit a také by nás těšilo, kdyby se zjevně nezakládalo na omylech. Snadno ti to dokážu, promiň, že přitom mluvím o Frídě, avšak mezi Frídou a Klammem došlo - nehledě k tomu, jak se věc nakonec utvářela - k něčemu docela podobnému jako mezi Amálií a Sortinim, a přece se ti to teď už zdá v pořádku, i když ses třeba zpočátku děsil. A neznamená to, že sis zvykl, tak otupět zvykem člověk nemůže, jde-li o prosté posuzování, znamená to jen, že ses zbavil mylných názorů," - "Ne, Olgo," řekl K., "nevím, proč zatahuješ do té věci Frídu, ten případ je přece docela jiný, nepleť dohromady záležitosti tak naprosto odlišné a vyprávěj dál." - "Prosím tě," řekla Olga, "neměj mi za zlé, trvám-li na tom srovnání, to je zbytek mylných názorů i co se ještě Frídy týče, domníváš-li se, že ji musíš bránit proti takovému srovnávání. Není ji proč bránit, zasluhuje si jen chválu. Srovnávám-li ty případy, netvrdím přece, že jsou stejné; mají se k sobě jako bílá a černá a bílá je Frída. V nejhorším případě se lze Frídě smát, jak jsem to ve výčepu nezpůsobně udělala já - později jsem toho velmi litovala -, ale i kdo se tady směje, je už zlomyslný a závistivý, ale přece jen, lze se smát. Amálií však, nejsi-li s ní pokrevně spojen, je možno jen opovrhovat. Proto jsou to sice naprosto odlišné případy, jak říkáš, ale přitom i podobné." - "Ani podobné nejsou," řekl K. a mrzutě zavrtěl hlavou, "nech Frídu stranou, Frída nedostala takový pěkný dopis jako Amálie od Sortiniho a Frída Klamma doopravdy milovala, a kdo o tom pochybuje, může se jí zeptat, miluje ho dodnes." - "Je v tom ale velký rozdíl?" zeptala se Olga. "Myslíš, že by Klamm nemohl Frídě napsat zrovna tak? Jak páni vstanou od psacího stolu, jsou takoví, nevyznají se ve světě, z roztržitosti vyřknou ty největší hrubosti, ne všichni, ale mnozí z nich. dopis Amálii mohl být přece hozen na papír v zamyšlení, docela bez ohledu k tomu, co bylo skutečně napsáno. Co my víme o myšlenkách pánů? Copak jsi sám neslyšel nebo nevíš z vyprávění, jakým tónem mluvil Klamm s Frídou? Klamm je známý svou hrubostí; celé hodiny prý nepromluví slovo a pak najednou řekne takovou hrubost, že se člověk zhrozí. O Sortinim tohle známo není, vůbec je velmi málo známý. Vlastně se o něm ví jen to, že jeho jméno je podobné Sordiniho jménu; nebýt té podoby jmen, patrně by se o něm vůbec nevědělo. I jako hasičského odborníka si ho lidé patrně pletou se Sordinim, který vlastně je tím odborníkem a využívá podobnosti jmen, aby svalil na Sortiniho zejména reprezentační povinnosti a zůstal nerušen v práci. Když pak takový světa znalý muž jako Sortini zaplane láskou k venkovské dívce, vypadá to ovšem docela jinak, než když se zamiluje truhlářský pomocník odvedle. Také je třeba uvážit, že mezi úředníkem a ševcovskou dcerkou je přece jen značný odstup, který je nutno nějak překlenout, Sortini to zkusil tímto způsobem, jiní by to třeba udělali jinak. Říká se sice, že my všichni patříme k zámku a že nejsou vůbec žádné rozdíly a není co překlenout, a také to tak v obyčejných případech je, my jsme však měli příležitost vidět, že zrovna když na tom záleží, vůbec to není pravda. V každém případě ti po tom všem bude Sortiniho jednání připadat pochopitelnější, ne už tak nestvůrné, a opravdu - ve srovnání s Klammovým jednáním je mnohem pochopitelnější, a i když se člověk na věci zblízka podílí, daleko snesitelnější. Napíše-li Klamm něžný dopis, je to trapnější než nejhrubší dopis Sortiniho. Rozuměj mi dobře, netroufám si soudit Klamma, jen srovnávám, poněvadž ty se srovnání bráníš. Klamm se přece chová k ženám jako velitel, jednou poručí té, podruhé oné, aby k němu přišla, žádnou nesnese dlouho, a jako poručí přijít, tak poručí i odejít. Ach, Klamm by se vůbec nenamáhal psát dopis. A je snad teď ve srovnání s tím pořád ještě tak nestvůrné, když si Sortini, který žije zcela v ústraní a o jehož vztazích k ženám se alespoň nic neví, jednoho dne sedne a krásným úřednickým písmem napíše dopis, který je ovšem ohavný? A jestliže tedy rozdíl nesvědčí ve prospěch Klammův, spíše naopak, má snad ten rozdíl dokázat Frídina láska? Věř mi, že vztah žen k úředníkům lze jen velmi těžko, nebo spíš vždy velmi lehko posuzovat. Tady nikdy láska nechybí. Nešťastná úřednická láska neexistuje. V tom ohledu není žádná chvála říci o nějaké dívce - zdaleka teď nemluvím jen o Frídě -, že se oddala úředníkovi jen proto, že ho milovala. Milovala ho a oddala se mu, tak to bylo, ale chválit při tom není co. Amálie však Sortiniho nemilovala, namítneš. Nu ano, nemilovala ho, ale možná že ho přece jen milovala, kdo to rozsoudí? Ani ona ne. Jak si může myslet, že ho nemilovala, když ho odmítla tak rázně, jak patrně ještě nikdy žádný úředník nebyl odmítnut? Barnabáš říká, že i teď se někdy Amálie zachvěje vzrušením, s nímž před třemi léty přibouchla to okno. To je také pravda, a proto se jí nikdo nesmí vyptávat; se Sortinim skoncovala a o ničem jiném neví; miluje-li ho nebo ne, to neví. My však víme, že ženy nemohou než milovat úředníky, jakmile k nim jednou úředníci obrátí tvář, ba milují je už předtím, ať to jakkoli zapírají, a Sortini nejen že k Amálii obrátil tvář, on přeskočil oj, jakmile ji uviděl, nohama ztuhlýma od práce za psacím stolem přeskočil oj. Jenže Amálie je ovšem výjimka, řekneš. Ano, to je, dokázala to, když odmítla jít za Sortinim, to je až dost velká výjimka, že by však kromě toho nebyla Sortiniho milovala, to už by byla přílišná výjimka, to by se už vůbec nedalo pochopit. Jistě jsme byli to dopoledne raněni slepotou, ale že nám tehdy při všem tom zamlžení připadalo, jako bychom pozorovali něco z Amáliiny zamilovanosti, svědčí přece snad o jisté rozvaze. Vezmeme-li ale jedno s druhým, jaký je potom rozdíl mezi Frídou a Amálií? Jedině ten, že Frída učinila to, co Amálie odmítla učinit." - "Může být," řekl K., "pro mne však je hlavní rozdíl v tom, že Frída je má snoubenka, kdežto o Amálii se vlastně starám jen potud, že je sestrou Barnabáše, zámeckého posla, a její osud je snad spjat s Barnabášovou službou. Kdyby jí byl nějaký úředník způsobil tak do nebe volající bezpráví, jak se mi zpočátku podle tvého vyprávění zdálo, velice by mě to bylo zaujalo, ale i tak spíše jen jako veřejná záležitost než jako Amáliino osobní trápení. Teď však po tvém vyprávění se obraz mění, a to způsobem mně sice nesrozumitelným, avšak že to vyprávíš ty, sdostatek věrohodným, pročež tu věc rád úplně pustím z hlavy, hasič nejsem, co mi záleží na Sortinim. Zato mi ale ovšem záleží na Frídě a tu je mi divné, proč se ty, jíž plně důvěřuji a nadále chci důvěřovat, ji pokoušíš oklikou přes Amálii napadat a vrhnout na ni podezření. Nedomnívám se, že to činíš úmyslně, nebo dokonce zlomyslně; jinak bych přece už dávno musel odejít. Nečiníš to úmyslně, svádějí tě k tomu okolnosti; z lásky k Amálii ji chceš povznést vysoko nad ostatní ženy, a poněvadž pro to nenalézáš u Amálie samé dost vlastností k velebení, pomáháš si tím, že ostatní ženy snižuješ. Amáliin čin je podivuhodný, ale čím víc o tom činu vyprávíš, tím nesnadnější je rozhodnout, byl-li velký či malý, moudrý či pošetilý, hrdinský či zbabělý, jeho pohnutky skryla Amálie ve své hrudi, nikdo jí je nevyrve. Frída zatím neučinila nic podivuhodného, šla pouze za svým srdcem, každému, kdo se tím obírá s dobrou vůlí, je to jasné, každý si to může ověřit, pro pomluvy není místa. Já však nechci ani snižovat Amálii, ani hájit Frídu, chci ti jen vysvětlit, jaký je můj vztah k Frídě a jak každý útok na Frídu je zároveň útokem na mou existenci. Z vlastní vůle jsem sem přišel a z vlastní vůle jsem se tu zahryzl, ale za vše, co se stalo od té doby, a především za své vyhlídky do budoucna - ať jsou jakkoli chmurné, přece jen tu jsou -, za to vše vděčím Frídě a to nelze oddiskutovat. Byl jsem tu sice přijat jako zeměměřič, to však bylo jen naoko, pohrávali si se mnou, z každého domu mě vyháněli, i dnes si se mnou ještě pohrávají, ale oč obřadnější to dnes je, získal jsem jaksi na objemu a to už něco znamená, mám - jakkoli nepatrné je to vše - přece jen už domov, postavení a skutečnou práci, mám snoubenku, která za mne převezme službu, když mám na práci něco jiného, ožením se s ní a stanu se členem obce, kromě úředních vztahů ke Klammovi mám k němu i vztahy osobní, dosud ovšem nepoužitelné. To snad není tak málo. A přijdu-li k vám, koho uvítáte? Komu svěříš historii vaší rodiny? Od koho očekáváš možnost, třeba nepatrnou, nepravděpodobnou možnost jakési pomoci? Přece snad ne ode mne, od zeměměřiče, kterého příkladně ještě před týdnem Lasemann a Brunsvík násilím vystrčili z domu, očekáváš ji od člověka, který už má jisté mocenské prostředky, za tyto mocenské prostředky mám však co děkovat Frídě, Frídě, která je tak skromná, že kdyby ses ji pokusila na něco takového zeptat, určitě o tom nebude chtít slyšet ani to nejmenší. A přece se po tom všem zdá, že Frída učinila ve své nevinnosti víc než Amálie při vší své pýše; podívej se, mám dojem, že hledáš pomoc pro Amálii. A u koho? Vlastně u nikoho jiného než u Frídy." - "Opravdu jsem mluvila o Frídě tak ošklivě?" řekla Olga. "To jsem jistě nechtěla a myslím, že jsem to taky neudělala, avšak možné to je, naše situace je taková, že jsme znesvářeni s celým světem, a jak začneme s nářkem, strhne nás to, ani nevíme kam. Máš také pravdu, teď je velký rozdíl mezi námi a Frídou a je správné jednou ho zdůraznit. Před třemi lety jsme my byly měšťanské dívky a Frída byla sirotek, děvečka v Panském hostinci, chodily jsme kolem ní a okem jsme o ni nezavadili; jistě jsme byly příliš pyšné, ale tak nás vychovali. Z toho večera v Panském hostinci jsi snad poznal, jak je tomu dnes: Frída s bičem v ruce a já v houfu pacholků. Ale je to ještě horší. Frída ať námi opovrhuje, to je v souhlase s jejím postavením, skutečné poměry k tomu nutí. Ale kdo všechno námi neopovrhuje! Kdo se rozhodne námi opovrhovat, ihned postoupí do nejvyšší společnosti. Znáš Frídinu nástupkyni? Pepina se jmenuje. Poznala jsem se s ní teprve předevčírem večer; dosud byla pokojskou. Co do opovržení ke mně určitě před"cí Frídu. Viděla mě z okna, jak jdu pro pivo, běžela ke dveřím a zamkla, musela jsem dlouho prosit a slíbit jí stužku, kterou jsem měla ve vlasech, než mi otevřela. Když jsem jí pak ale stužku dala, hodila ji do kouta. Nu, aťsi mnou opovrhuje, zčásti jsem přece odkázána na její blahovůli a ona je číšnicí v Panském hostinci; pravda, je jí jen prozatím a jistě nemá vlastnosti potřebné k tomu, aby ji zaměstnali natrvalo. Stačí si jen poslechnout, jak s ní mluví hostinský, a porovnat si to s tím, jak mluvil s Frídou. Ale to Pepině nebrání, aby neopovrhovala i Amálií, Amálií, jejíž pouhý pohled by celou Pepinku se všemi jejími copy a mašlemi stačil vynést rychleji z místnosti, než by to kdy svedly Pepininy tlusté nožičky. Jaké nestydaté žvásty o Amálii jsem od ní zase včera musela vyslechnout, až se mě nakonec zastali hosté, ovšem tak, jak jsi už jednou viděl." - "Máš přílišné obavy," řekl K., "postavil jsem přece Frídu jen na místo, které jí náleží, vás jsem však nechtěl snižovat, jak ty to teď bereš. I pro mne je na vaší rodině něco divného, tím jsem se netajil; jak by však to divné mohlo být důvodem k opovržení, to nechápu." - "Ach K.," řekla Olga, "bojím se, že i ty to pochopíš; což ti není jasné, že Amáliino chování k Sortinimu bylo prvním důvodem toho opovržení?" - "To by bylo přece jen prapodivné," řekl K., "obdivovat nebo odsoudit by se proto Amálie dala, ale opovrhovat jí? A jestliže skutečně Amálií opovrhují, z pocitu mně nepochopitelného, proč vztahují opovržení i na vás, na nevinnou rodinu? Že například Pepina tebou opovrhuje, to je trochu moc a já jí to nezůstanu dlužen, až zase jednou přijdu do Panského hostince." - "Kdybys chtěl, K., přemluvit všechny, kdo námi opovrhují," řekla Olga, "dalo by ti to hodně práce, neboť všechno pochází ze zámku. Vzpomínám si ještě přesně na dopoledne po onom ránu. Brunsvík, který byl tehdy u nás tovaryšem, přišel jako každý jiný den, otec mu přidělil práci a poslal ho domů, seděli jsme pak u snídaně, všichni až na Amálii a na mne byli velmi rozjaření, otec bez ustání vykládal o slavnosti, měl všelijaké plány stran hasičské činnosti, na zámku totiž mají vlastní hasičský sbor, který též vyslal na slavnost deputaci, s níž se o všeličems jednalo, přítomní páni ze zámku zhlédli výkony našeho hasičstva, vyslovili se o nich velmi příznivě, srovnávali je s výkony zámeckých hasičů, což dopadlo v náš prospěch, hovořilo se o nutnosti reorganizace zámeckého hasičského sboru, k tomu bude třeba instruktorů ze vsi, v úvahu sice přicházelo několik lidí, ale otec měl přece jen naději, že zvolen bude on. O tom teď mluvil, a jak bývalo jeho milým zvykem roztáhnout se řádně u stolu, seděl tu objímaje pažemi půl stolu, a jak tak vyhlížel otevřeným oknem k nebi, měl tvář mladou a plnou nadějí; nikdy už jsem ho neměla tak vidět. Tu řekla Amálie s převahou, jakou jsme u ní neznali, že takovým řečem pánů nelze příliš důvěřovat, páni při takových příležitostech rádi říkávají něco příjemného, ale význam to má nevelký nebo vůbec žádný, sotva to pustí z úst, už to navždy zapomněli, při nejbližší příležitosti jim každý ovšem znovu sedne na lep. Matka jí zakázala takhle mluvit, otec se jen smál její přemoudřelosti a zkušenostem, pak se ale zarazil, jako by hledal něco, co teprve teď najednou postrádal, ale nechybělo přece nic a řekl, že Brunsvík povídal něco o nějakém poslu a nějakém roztrhaném psaní, a ptal se jestli o tom něco nevíme, o koho jde a jak to s tou věcí je. Mlčeli jsme, Barnabáš, tehdy ještě mladý jak jehňátko, řekl něco obzvlášť hloupého či nezvedeného, začalo se mluvit o jiném a na věc se zapomnělo."


Amáliin trest

"Ale krátce nato se na nás ze všech stran začaly sypat otázky kvůli té historce s dopisem, přicházeli přátelé i nepřátelé, známí i cizí; nikdo se však nezdržel dlouho, nejlepší přátelé se loučili nejrychleji. Lasemann, jinak vždycky pomalý a důstojný, vešel dovnitř, jako by se chtěl jen podívat, jak je světnice veliká, přejel pohledem kolem dokola a hotovo, vypadalo to jako nějaká strašná dětská hra, když Lasemann prchal a otec se vytrhl ostatním lidem a hnal se za ním až na práh domu a potom se vzdal; Brunsvík přišel a dal otci výpověď; že prý se chce udělat pro sebe, řekl to docela poctivě, chytrá hlava, která dovedla využít pravou chvíli; zákazníci chodili a vyhledávali si v otcově skladu své boty, které tam čekaly na správku, nejdříve se otec pokoušel zákazníky přemluvit - a my mu v tom ze všech sil pomáhali -, posléze se otec vzdal a mlčky pomáhal lidem hledat, řádek za řádkem škrtal v knize zakázek, vydával zásoby kůže, které u nás lidé měli, dluhy se splatily, všechno probíhalo bez jediného sporu, všichni byli rádi, když se jim podařilo rychle a úplně s námi přerušit styky, ať už při tom třeba ztratili, na to se nehledělo. A konečně, jak se dalo čekat, přišel Seemann, velitel hasičů; ještě vidím tu scénu před sebou: Seemann, veliký a silný, ale trochu sehnutý, nemocný na plíce, vždycky vážný, vůbec se nedovede usmát, stojí před otcem, jehož obdivoval, jemuž v důvěrných chvílích přislíbil místo zástupce velitele, a teď mu má oznámit, že ho spolek propouští a žádá ho, aby vrátil diplom. Lidé, kteří u nás zrovna byli, nechali své věci být a natlačili se do kruhu kolem obou mužů. Seemann není s to vypravit ze sebe slova, pořád jen poklepává otci na rameno, jako by chtěl z otce vyklepat slova, která má říci sám a která nenachází. Přitom se pořád směje, čímž patrně chce sebe i ostatní upokojit; ale protože se nedovede smát a nikdo ho ještě neslyšel se smát, nikomu ani nenapadne, že by to mohl být smích. Otec je ale z celého dne už příliš unavený a zoufalý, než aby mohl někomu pomoci, vypadá příliš unaveně, než aby vůbec přemýšlel, oč jde. My byli ovšem rovněž zoufalí, ale protože jsme byli mladí, nechtělo se nám uvěřit v tak naprosté zhroucení, stále jsme si říkali, že v řadě těch mnoha návštěvníků přijde konečně přece jeden, který řekne Stát! a přinutí všechno vrátit se pozpátku zpět. Seemann se nám, nerozumům, zdál k tomu obzvlášť vhodný. Napjatě jsme čekali, že se z toho ustavičného smíchu konečně vyklube jasné slovo. Copak tu teď bylo k smíchu, leda to hloupé bezpráví, jež se nám dělo. Pane veliteli, pane veliteli, povězte to přece těm lidem, říkali jsme si a tlačili jsme se k němu, což ho však přimělo pouze k tomu, že se začal divně kroutit. Konečně přece jen spustil, ne sice, aby splnil naše tajné přání, nýbrž aby vyhověl povzbudivému nebo zlostnému pokřikování lidí. Pořád ještě jsme měli naději. Začal velkou chválou na otce. Nazval ho ozdobou spolku, nedostižným vzorem dorostu, nepostradatelným členem, jehož odchod spolek téměř zničí. To všechno bylo velmi krásné; kéž by to tady bylo skončilo! On však mluvil dál. Jestliže se spolek přesto rozhodl požádat otce, aby odešel, pouze dočasně ovšem, uzná každý, jak vážné jsou důvody, které k tomu spolek nutí. Možná že to bez otcových skvělých výkonů při včerejší slavnosti vůbec nemuselo dospět tak daleko, jelikož právě tyto výkony prý obzvláště podnítily pozornost úřadů; spolek stojí teď v plném světle zájmu a ještě více než dosud musí dbát své čistoty. A nyní do toho ta urážka posla; vzal na sebe těžké poslání oznámit mu to. Nechť mu to otec ještě neztěžuje. Jak byl Seemann rád, že to konečně ze sebe vypravil, takové sebedůvěry mu to dodalo, že zanechal přehnaných ohledů, ukázal na diplom visící na zdi a pokynul prstem. Otec přikývl a šel pro něj, nemohl jej však chvějícíma se rukama sundat z hřebíku; stoupla jsem si na židli a pomohla jsem mu. A od té chvíle byl se vším konec; ani nevyndal diplom z rámu, dal Seemannovi všechno, jak to bylo. Pak si sedl do kouta, ani se nepohnul a s nikým už nepromluvil, sami jsme museli jednat s lidmi, jak se dalo." - "A v čem tu vidíš vliv zámku?" zeptal se K. "Zatím, jak se zdá, ještě nezasáhl. To, co jsi zatím líčila, byla jen bezmyšlenkovitá ustrašenost lidí, radost z újmy bližního, nespolehlivé přátelství, věci, s kterými se setkáš všude, a u tvého otce ovšem také - aspoň se mi to zdá - jistá malichernost; nebol onen diplom, co to bylo? Potvrzení jeho schopností, a ty mu přece zůstaly, jestliže ho činily nepostradatelným, tím lépe, a veliteli by byl opravdu ztížil celou věc jedině tím, kdyby mu byl hned při druhém slově hodil diplom pod nohy. Obzvlášť příznačné se mi ale zdá, že se slovem nezmiňuješ o Amálii, Amálie, která to všechno přece zavinila, si patrně klidně stála v pozadí a dívala se na tu spoušť." - "Ne," řekla Olga, "nikomu se nedá nic vyčítat, nikdo nemohl jednat jinak, to všechno už byl vliv zámku." - "Vliv zámku," opakovala Amálie, která se nepozorovaně vrátila ze dvora, rodiče už dávno byli v posteli. "Vyprávíte si zámecké historky? Pořád tu ještě spolu sedíte? A tys přece chtěl hned jít, K., a teď už táhne na desátou. Snad se taky nestaráš o tyhle historky? Jsou tu lidé, kteří se takovými historkami živí. Sednou si spolu, jako vy tu sedíte, a jeden druhého jimi častuje; ty mi ale nepřipadáš jako jeden z těchto lidí." - "Ale ano," řekl K., "právě k nim patřím; zato nemám valné mínění o lidech, kteří se o ty historky nestarají a nechají starat se druhé." - "Nu ano," řekla Amálie, "ale zájmy lidí jsou všelijaké, slyšela jsem jednou o nějakém mladíkovi, kterého ve dne v noci zaměstnávaly myšlenky na zámek, o nic jiného nedbal, báli se o jeho zdravý rozum, všechen rozum měl totiž nahoře na zámku. Nakonec však vyšlo najevo, že mu vlastně nešlo o zámek, nýbrž o dceru jedné uklízečky z kanceláří, tu samosebou dostal a zase bylo všechno v pořádku." - "Ten člověk by se mi, myslím, líbil," řekl K. "Že by se ti ten člověk líbil, o tom pochybuji," řekla Amálie, "zato možná jeho žena. Ale teď už se nedejte rušit, já jdu ovšem spát a budu muset zhasnout, kvůli rodičům; usnou sice okamžitě tvrdě, ale za hodinu je po tom správném spánku a pak je ruší sebemenší záblesk světla. Dobrou noc." A opravdu byla hned tma, Amálie se asi uložila na zem někam k posteli rodičů. "Kdopak je ten mladík, o kterém mluvila?" zeptal se K. "Nevím," řekla Olga. "Snad Brunsvík, i když se to na něj nehodí úplně, ale možná také někdo jiný. Není snadné Amálii docela porozumět, člověk totiž často neví, jestli mluví ironicky nebo vážně. Většinou vážně, avšak zní to ironicky." - "Nech těch výkladů," řekl K. "Jak to, že jsi na ní tak silně závislá? Bylo to tak už před tím velkým neštěstím? Nebo teprve potom? A nikdy sis nepřála být na ní nezávislá? A má ta závislost nějaký rozumný důvod? Je nejmladší a měla by tedy poslouchat. Ať je vinná nebo nevinná, přivedla rodinu do neštěstí. Místo aby za to den co den každého z vás znovu prosila za odpuštění, nosí hlavu výš než všichni ostatní, nestará se o nic, leda jen z milosti o rodiče, do ničeho nechce být zasvěcována, jak říká, a když s vámi konečně jednou promluví, pak většinou vážně, jenže to zní ironicky. Či snad vládne svou krásou, o níž ses kolikrát zmínila? Nu, jste si všichni tři hodně podobní, od vás dvou se liší spíš ve svůj neprospěch, už jak jsem ji prvně viděl, zděsil jsem se jejího netečného, nelaskavého pohledu. A pak, je sice nejmladší, ale na jejím zevnějšku to vidět není, má neurčitý vzhled žen, které nestárnou, ale které taky vlastně sotva kdy byly mladé. Ty ji vidíš denně, ani si nevšimneš, jak tvrdý má obličej. Proto také, když o tom uvažuji, nemohu brát moc vážně ani Sortiniho náklonnost, snad ji chtěl tím dopisem jen potrestat a ne přivolat." - "O Sortinim nechci mluvit," řekla Olga, "u pánů ze zámku je možné všechno, ať jde o nejkrásnější nebo o nejošklivější děvče. Jinak se však v Amálii ve všem všudy mýlíš. Podívej se, nemám přece, proč bych tě nějak zvlášť získávala pro Amálii, a jestliže se o to přesto pokouším, pak jen kvůli tobě. Amálie byla kdysi příčinou našeho neštěstí, to je jisté, avšak ani otec, který byl přece neštěstím postižen nejkrutěji a nikdy se neuměl ve slovech moc ovládat, a teprve už ne doma, ani otec neřekl Amálii v těch nejhorších dobách jediné slovo výčitky. A to ne snad proto, že by byl Amáliino počínání schvaloval; jak by je mohl on, Sortiniho obdivovatel, schvalovat; ani zdaleka je nemohl pochopit; sebe i všechno, co měl, by byl rád Sortinimu obětoval, nikoli ovšem tak, jak se to teď doopravdy stalo, pravděpodobně vlivem Sortiniho hněvu. Pravděpodobného hněvu, neboť my jsme o Sortinim už nikdy neslyšeli; jestliže doposud žil v ústraní, pak od nynějška jako by ho vůbec nebylo. A tu bys měl vidět v té době Amálii. Všichni jsme věděli, že se nedostaví žádný výslovný trest. Jen se od nás všichni odtahovali. Jak zdejší lidé, tak zámek. Odklon lidí bylo pochopitelně znát, avšak ze strany zámku nebylo znát vůbec nic. Vždyť jsme ani předtím nepozorovali nijakou péči ze strany zámku, jak bychom teď mohli pozorovat obrat. Ten klid byl nejhorší. Zdaleka ne odklon lidí, nedělali to z nějakého přesvědčení, snad ani proti nám nic vážného neměli, neexistovalo ještě dnešní opovržení, jen ze strachu to udělali a teď čekali, co bude dál. Ani nouze jsme se zatím nemuseli bát, všichni dlužníci nám zaplatili, vyúčtování bylo pro nás výhodné, pokud se nám nedostávalo potravin, pomohli nám potají příbuzní, bylo to snadné, byly přece žně, pole jsme ovšem neměli žádné a pracovat nás nikde nenechali, prvně v životě jsme byli odsouzeni téměř k zahálce. A tak jsme seděli všichni pohromadě při zavřených oknech, v červencovém a srpnovém horku. Nedělo se nic. Žádné předvolání, žádné zvěsti, žádné zprávy, nic." - "Nuže, když se nic nedělo a ani žádný výslovný trest se nedal čekat, čeho jste se báli?" řekl K. "Co jste to za lidi?" - "Jak ti to mám vyložit?" řekla Olga. "Nebáli jsme se ničeho, co přijde, trpěli jsme už tím, co právě bylo, žili jsme v trestu. Lidé ve vsi čekali přece jen na to, až k nim přijdeme, až zase otec otevře dílnu, až Amálie, která uměla šít překrásné šaty, ovšem jen pro nejvznešenější lidi, zase přijde pro objednávky, všichni přece litovali toho, co udělali; je-li ve vsi najednou úplně vyřazena nějaká vážená rodina, každý tím nějak utrpí, měli za to, že vykonali jen svou povinnost, když se od nás odtáhli, my bychom si na jejich místě nepočínali jinak. Ani přesně nevěděli, oč tehdy šlo, jen že se posel vrátil do Panského hostince s hrstí plnou papírových útržků. Frída ho viděla vycházet a pak se vracet, promluvila s ním pár slov, a co se dověděla, ihned šířila dál; ale zase vůbec ne z nevraživosti k nám, nýbrž prostě z povinnosti, jak by to v takovém případě bylo povinností kohokoli druhého. A jak jsem řekla, šťastné vyřešení všeho toho by teď bylo přišlo lidem nejvíce vhod. Kdybychom najednou z ničeho nic byli přišli se zprávou, že už je všechno v pořádku, že to například bylo jen nedorozumění, jež se zatím úplně vysvětlilo, nebo že sice došlo k prohřešku, ale ten že už je odčiněn, nebo - i to by bylo lidem stačilo - že nám známosti na zámku pomohly věc ututlat; docela určitě by nás byli opět s otevřenou náručí přijali, došlo by na líbání, objímání, oslavy, několikrát jsem to už zažila u druhých. Ale ani takové zprávy by nebylo zapotřebí ; kdybychom byli pouze sami od sebe přišli a nabídli se, znovu navázali staré styky, slovem se nezmiňujíce o historii s dopisem, bylo by to stačilo, s radostí by zanechali řečí o té věci; vždyť kromě strachu přiměla lidi hlavně trapnost celé věci k tomu, aby se od nás odvrátili, prostě aby o tom nemuseli slyšet, mluvit, přemýšlet, aby tou věcí nebyli nijak dotčeni. Když Frída tu věc vyzradila, pak nikoli proto, že jí to dělalo radost, nýbrž proto, aby před ní sebe i ostatní uchránila, aby upozornila obec, že se tu událo něco, od čeho je třeba se co nejpečlivěji držet dál. Nešlo o nás jako o rodinu, nýbrž pouze o věc, o nás pak šlo jen kvůli věci, do níž jsme se zapletli. Kdybychom tedy byli opět pouze vyšli ven, nechali minulost minulostí, svým chováním dali najevo, že jsme věc překonali, lhostejno jak, a veřejnost tak nabyla přesvědčení, že věc, ať to s ní dopadlo jakkoli, už nepřijde na přetřes, i tak by zase bylo všechno v pořádku; všude bychom byli našli pomocnou ruku jako dřív, i kdybychom byli na věc zapomněli jen neúplně, pochopili by to a pomáhali by nám zapomenout docela. Místo toho jsme však seděli doma. Nevím, nač jsme čekali, snad na Amáliino rozhodnutí, toho rána na sebe strhla vedení rodiny a pevně je držela. Bez zvláštních opatření, bez rozkazů, bez prošení, téměř jen mlčením. My ostatní jsme se ovšem pořád a pořád domlouvali, od rána do večera se ustavičně šeptalo a někdy mě otec v náhlé úzkosti zavolal k sobě a já strávila polovinu noci na jeho pelesti. Nebo jindy jsme spolu dřepěli, já a Barnabáš, který tomu všemu zatím moc málo rozuměl a neustále se horlivě dožadoval vysvětlení, věděl už jistě, že bezstarostná léta, která čekala na ostatní kamarády, jsou pro něho už pryč, seděli jsme spolu - úplně tak, K., jako teď my dva - a zapomněli jsme, že přišla noc a zase ráno. Matka byla z nás nejslabší, asi proto, že nenesla pouze společné trápení, nýbrž spolu s ním i trápení jednoho každého z nás, a tak jsme na ní s hrůzou pozorovali změny, které, jak jsme tušili, čekaly celou rodinu. Její oblíbené místo bylo v koutě jednoho kanape - dávno už je nemáme -, stojí v Brunsvíkově velkém pokoji, tam sedala a - člověk nevěděl pořádně, co to je - jestli dřímá, nebo vede dlouhé samomluvy, jak se zdály nasvědčovat pohybující se rty. Bylo přece tak přirozené, že jsme ustavičně nahoru a dolů přemílali tu historii s dopisem do všech určitých podrobností a do všech neurčitých možností a že jsme se ustavičně předháněli ve vymýšlení prostředků ke zdárnému vyřešení, bylo to přirozené a nevyhnutelné, ale nikoli dobré, neustále jsme se tak propadali hloub do toho, čemu jsme chtěli uniknout. A k čemu byly i ty nejznamenitější nápady; žádný se nedal provést bez Amálie, všechno to byly jen přípravy, nesmyslné už proto; že jejich výsledky nedošly až k Amálii, a i kdyby bily došly, nenalezly by nic jiného než mlčení. Nu, naštěstí rozumím dnes Amálii lépe než tehdy. Nesla více než my všichni; je nepochopitelné, jak to unesla a že dodnes ještě s námi žije. Matka nesla možná trápení nás všech, nesla je, neboť se na ni sesypalo, a nenesla je dlouho; nelze říci, že by je ještě dnes nesla, a už tehdy byla její mysl pomatená. Avšak Amálie nejen nesla trápení, nýbrž měla i rozum, aby je prohlédla, my viděli jen následky, ona viděla na dno, my doufali v nějaké drobné prostředky, ona věděla, že vše je rozhodnuto, my jsme si šeptali, jí nezbývalo než mlčet, tváří v tvář pravdě stála a žila a snášela ten život stejně tehdy jako dnes. Oč lépe se při vší naší bídě vedlo nám než jí. Museli jsme ovšem opustit dům. Brunsvík se tam nastěhoval, nám přidělil tady tu chatrč; na několikrát jsme károu převezli svůj majetek, Barnabáš a já jsme táhli, otec s Amálií pomáhali tlačit, matka, kterou jsme sem dopravili hned první, nás vítala sedíc na bedně, neustále tiše naříkajíc. Ale vzpomínám si, že i během těch namáhavých jízd - které byly také velmi zahanbující, neboť často jsme potkali vůz s obilím, jehož doprovod před námi zmlkl a odvracel pohledy -, že jsme se s Barnabášem ani během těchto jízd nezdrželi a povídali jsme si o svých starostech a plánech, takže jsme se v rozhovoru někdy zastavili a teprve otcovo _haló!' nám zase připomnělo povinnost. Avšak všechny ty rozklady ani po přestěhování nezměnily náš život, ledaže jsme teď pomalu začali pociťovat nouzi. příspěvky od příbuzných ustaly, naše prostředky byly skoro na dně a právě tehdy začalo růst opovržení k nám, jak je dnes znáš. Lidé pozorovali, že nemáme silu vyhrabat se z té dopisové historie, a velmi nám to zazlívali, nepodceňovali tíhu našeho osudu, ačkoli ji dobře neznali, věděli, že by pravděpodobně sami neobstáli ve zkoušce lépe než my, ale tím více bylo zapotřebí úplně se od nás oddělit; kdybychom to byli překonali, byli by nás jaksepatří hluboce uctívali, poněvadž se nám to však nepodařilo, učinili definitivně to, co dosud činili jen prozatím: vyloučili nás z každého společenství. Teď už o nás přestali mluvit jako o lidech, naše jméno se už nevyslovovalo; když už o nás museli promluvit, jmenovali nás po Barnabášovi, nejnevinnějším z nás, i naše chatrč se stala vykřičenou, a zamyslíš-li se pořádně, přiznáš mi, že i tobě, když jsi sem prvně vkročil, připadlo to opovržení oprávněné; později, když k nám lidé zase tu a tam zašli, ohrnovali nos nad docela malichernými věcmi, třeba nad tím, že nad stolem visí ta olejová lampička. Kde jinde by měla viset než nad stolem, ale jim to připadalo nesnesitelné. Kdybychom ale pověsili lampu jinam, nic by to na jejich odporu nezměnilo. Vše, čím jsme byli a co jsme měli, stihlo stejné opovržení."


Prosebné cesty

"A co jsme zatím dělali my? To nejhorší, co jsme mohli udělat, něco, zač bychom zasloužili opovržení spíš, než zač námi ve skutečnosti opovrhovali: zradili jsme Amálii, odpadli jsme od jejího mlčenlivého rozkazu, nemohli jsme žít tak dál a začali jsme každý po svém prosbami či útoky doléhat na zámek, aby nám odpustil. Věděli jsme sice, že nejsme s to něco odčinit, rovněž jsme věděli, že jediné nadějné spojení, které jsme měli se zámkem, totiž Sortini, úředník nakloněný našemu otci, se právě po té příhodě stalo nepřístupným, přesto jsme se dali do práce. Otec začal, začaly nesmyslné prosebné cesty k starostovi, tajemníkům, advokátům, písařům, většinou ho nepřijali, a jestliže byl přece jen lstí či náhodou přijat - jak jsme zajásali při takové zprávě a mnuli si ruce -, co nejrychleji jej odmítli a víckrát už nepřijali. Bylo také velmi lehké odpovědět mu, zámek to má vždycky tak lehké. Co vlastně chce? Co se mu stalo? Co mu má být odpuštěno? Kdy a kdo na zámku proti němu třeba jen hnul prstem? Jistě, zchudl, ztratil zákazníky a tak dále, ale to jsou úkazy denního života, věci spojené s řemeslem a s trhem, má se snad zámek starat o všechno? Vždyť se ve skutečnosti stará o všechno, ale nemůže přece hrubě zasahovat do vývoje prostě a jedině proto, aby posloužil zájmům jedince. Má snad vyslat své úředníky, aby běhali za otcovými zákazníky a násilím je vodili zpátky? Ale, namítal pak otec - o všech těch věcech jsme doma nejdříve podrobně rokovali namačkaní v koutě, jako bychom se schovávali před Amálií, která sice všechno pozorovala, ale nezasahovala -, ale, namítal pak otec, on si přece nestěžuje, že zchudl, všechno, co ztratil, prý zase dožene, to všechno je vedlejší, jen když mu bude odpuštěno. _Ale co mu má být odpuštěno?' odpovídali mu, žádné udání na něj dosud nepřišlo, alespoň není zaneseno v protokolech, při nejmenším ne v těch, které jsou advokátské veřejnosti přístupné; následkem toho, pokud se dá zjistit, nebylo proti němu ani nic podniknuto, ani se nic nechystá. Může snad uvést nějaké úřední řízení, jež by bylo proti němu zavedeno? To otec nemohl. Či došlo k nějakému zásahu úředního orgánu? O tom otec nic nevěděl. Nuže tedy, jestliže nic neví a jestliže se nic nestalo, co pak vlastně chce? Co se mu má odpouštět? Nanejvýš to, že teď zbytečně obtěžuje úřady, jenže právě to je neodpustitelné. Otec nepovolil, byl tehdy pořád ještě silný a nucená zahálka mu poskytovala spoustu. času. _Vrátím zase Amálii čest, už to nebude dlouho trvat,' říkal mně a Barnabášovi několikrát za den, ale jen velmi tiše, neboť Amálie to nesměla slyšet; přesto to říkal jen kvůli Amálii, neboť ve skutečnosti vůbec nepomýšlel na znovunabytí cti, nýbrž pouze na odpuštění. Ale aby se mu odpuštění dostalo, musel nejprve zjistit vinu a tu mu přece úřady odpíraly. Připadl na myšlenku - a ta ukazovala, že přece jen už slábne na duchu -, že mu jeho vinu tají, poněvadž dost neplatí, dosud platil vždycky jen předepsané poplatky, které jsou aspoň na naše poměry dosti vysoké. Teď si však usmyslel, že musí platit víc, což bylo určitě nesprávné, neboť naše úřady sice pro zjednodušení, aby se vyhnuly zbytečným řečem, berou úplatky, ale dosáhnout se jimi nedá nic. Když však do toho otec vkládal naději, nechtěli jsme mu překážet. Prodali jsme, co jsme ještě měli - byly to už téměř jen věci nepostradatelné -, abychom opatřili otci prostředky k jeho pátrání, a dlouho jsme každý den ráno mívali zadostučinění, že když se otec po ránu vydá na cestu, cinká mu aspoň v kapse pár mincí. My ovšem přes den hladověli, přičemž jediné, čeho jsme tím sháněním peněz doopravdy dosáhli, bylo, že otec byl jakžtakž udržován v naději. To však sotva byla výhoda. Plahočil se po svých pochůzkách a to, co by bez peněz vzalo velmi brzy zasloužený konec, se protahovalo. Poněvadž mu za jeho přeplácení opravdu nemohli poskytnout nic mimořádného, pokusil se občas některý písař aspoň naoko něco vykonat, slíbil přešetření, naznačil, že se už nalezly nějaké stopy, jež nehodlají sledovat z povinnosti, nýbrž jen kvůli otci; otec, místo aby víc a víc pochyboval, byl čím dále důvěřivější. Vracel se s takovými zjevně nesmyslnými přísliby, jako by opět přinášel do domu štědré požehnání, a byla to muka dívat se, jak vždycky Amálii za zády, s pokřiveným úsměvem a vykulenýma očima ukazuje na Amálii, aby nám dal na srozuměnou, že záchrana Amálie - jež nikoho nepřekvapí víc než ji - je díky jeho snažení už na dosah, všechno je však ještě tajemstvím a my je máme přísně střežit. Jistě by to bylo takhle šlo hodně dlouho, nebýt toho, že jsme nakonec prostě už nemohli dál otci poskytovat peníze. Mezitím sice Brunsvík po dlouhém prošení přijal Barnabáše jako tovaryše, ovšem jen s podmínkou, že si večer za tmy dojde pro zakázky a zase za tmy práci roznese - je třeba přiznat, že kvůli nám tu Brunsvík na sebe vzal jisté nebezpečí pro svůj obchod, zato však platil Barnabášovi velice málo a Barnabášova práce je bezvadná -, přesto však mzda stačila právě tak k tomu, aby nás uchránila před smrtí hlady. Velice šetrně a po dlouhých přípravách jsme otci oznámili, že s našimi peněžními podporami je konec, ale on to přijal úplně klidně. Nebyl už s to rozumem pochopit beznadějnost svých intervencí, avšak ustavičná zklamání ho přece jen unavila.

Řekl sice - nemluvil již tak zřetelně jako dřív, kdysi mluvil až příliš zřetelně -, že by teti už byl potřeboval jen docela málo peněz, zítra nebo už dnes by se byl všechno dověděl a teď že je všechno nadarmo, jedině na penězích že to ztroskotalo a tak dále, ovšem tón jeho řeči prozrazoval, že už tomu všemu nevěří. A hned v tu chvíli přišel s novými plány. Ježto se mu nepodařilo prokázat svou vinu a následkem toho nemohl úřední cestou ničeho dosáhnout, musí se spolehnout čistě na prošení a obrátit se osobně na úředníky. Jsou mezi nimi jistě i lidé s dobrým, soucitným srdcem, jemuž sice v úřadě nesmějí povolit, ale mimo úřad snad ano, překvapí-li je člověk v příhodnou chvíli."

Zde K., který doposavad Olgu oddaně poslouchal, přerušil vyprávění otázkou: "A ty myslíš, že to není pravda?" Další vyprávění mu na to sice muselo odpovědět, ale on to chtěl vědět hned.

"Ne," řekla Olga, "o soucitu a podobných věcech nemůže být ani řeč. Jakkoli jsme byli mladí a nezkušení, tohle jsme věděli a i otec to ovšem věděl, avšak zapomněl na to, stejně jako na většinu ostatního. Usmyslil si, že se postaví poblíž zámku na silnici, kudy přijíždějí vozy úředníků, a jak to trochu půjde, přednese svou prosbu o odpuštění. Upřímně řečeno, naprosto nerozumný plán, i kdyby snad došlo k nemožnému a prosba se opravdu dostala až k uchu nějakého úředníka. Copak může jednotlivý úředník sám odpouštět? To by přece mohlo být leda věcí celého úřadu, avšak ani ten patrně nemůže odpouštět, nýbrž pouze soudit. Avšak může si vůbec úředník, i kdyby se mu chtělo vystoupit a zabývat se tou věcí, udělat o věci obraz podle toho, co mu zamumlá otec, ubohý unavený, zestárlý muž? Úředníci jsou nadmíru vzdělaní, ale přece jen jednostranně, v jeho oboru stačí úředníkovi jediné slovo, aby naráz prohlédl celé myšlenkové řetězce, avšak věci z jiného oddělení mu můžeš vykládat hodiny, bude snad zdvořile přikyvovat, ale rozumět nebude ani slovu. To všechno je přece samozřejmé; jen ať se někdo sám pokusí porozumět byť i jen drobným úředním záležitostem týkajícím se jeho samého, těm nepatrným věcičkám, jež takový úředník odbude pokrčením ramen, jen ať se někdo pokusí pochopit to až do základů a bude mít celý život co dělat a konce nedojde. A kdyby i otec trefil na příslušného úředníka, nemůže přece ten úředník nic zařídit bez předběžných spisů, a vůbec už ne na silnici, nemůže prostě odpouštět, nýbrž pouze úřední cestou vyřizovat a za tím účelem opět jen odkázat na úřední postup, jímž se však otci ani předtím nepodařilo dosáhnout vůbec ničeho. Jak daleko to už muselo s otcem dojít, když myslel, že s tímto novým plánem nějak prorazí! Kdyby existovala sebemenší taková možnost, muselo by se to na silnici jen hemžit prosebníky, ale právě že je to nemožnost zřejmá i člověku s nejzákladnějším školním vzděláním, je tam pusto a prázdno. Snad i to dodávalo otci naděje, živil ji vším možným. Také jí tu bylo velice zapotřebí; člověk se zdravým rozumem se ani nemusel pouštět do oněch dalekosáhlých úvah, již na první pohled musel jasně poznat nemožnost toho všeho. Jedou-li úředníci do vsi nebo zpátky na zámek, nejsou to přece výlety, na vsi i na zámku na ně čeká práce, proto jednou co nejrychleji. Také jim ani nenapadne vyhlížet z okénka vozu a hledat venku žadatele, vozy jsou napěchované spisy, jež úředníci studují."

"Já jsem ale viděl vnitřek jedněch úředních saní, kde nebyly žádné spisy," řekl K. Olžiným vyprávěním se mu otevřel tak veliký, takřka neuvěřitelný svět, že si nemohl odpustit, aby se ho dotkl svými zážitečky a tak se zřejměji přesvědčil jak o jeho bytí, tak i o svém vlastním.

"To je možné," řekla Olga, "avšak pak je to ještě horší řízení, pak má úředník tak důležité řízení, že spisy jsou příliš drahocenné nebo příliš objemné, aby je mohl vzít s sebou, takoví úředníci pak jezdívají tryskem. Rozhodně žádnému z nich nezbývá čas na otce. A kromě toho: na zámek vede více cest. Jednou je v módě ta, pak jezdí většina po ní, jindy zase jiná, pak se všechno hrne tamtudy. Čím se to střídání řídí, ještě nikdo nevypátral. Jednou ujíždějí v osm ráno všichni po druhé silnici, za deset minut nato zase po třetí, půlhodinu nato zase po první a při té zůstanou už celý den, jenže každou chvíli je tu možnost změny. Sice se poblíž vsi všechny příjezdové silnice spojují, ale tam už se vozy řítí, kdežto v blízkosti zámku je tempo ještě trochu mírnější. A jako je výjezdní řád, pokud jde o silnice, nepravidelný a nevyzpytatelný, stejně je tomu i s počtem vozů. Bývají přece často dny, kdy neuvidíš jediný vůz; pak jich zase jezdí spousty. A proti tomu všemu si teď představ našeho otce. V nejlepších svých šatech - brzy to budou jeho jediné - vyrazí den co den ráno z domu doprovázen naším žehnáním. Bere si s sebou malý hasičský odznáček, který si vlastně neprávem ponechal, a za vesnicí si ho připne, ve vsi se ho bojí ukázat, ačkoli je tak malý, že ho ze dvou kroků sotva vidíš, avšak podle otcova mínění má právě on na otce upozornit kolemjedoucího úředníka. Nedaleko příjezdu k zámku je zahradnictví, patří jistému Bertuchovi, dodává na zámek zeleninu, tam na úzké podezdívce zahradního plotu si otec vybral své stanoviště. Bertuch to trpěl, protože býval otcovým přítelem a též jedním z jeho nejvěrnějších zákazníků, má totiž trochu zmrzačenou nohu a věřil, že jen otec mu dokáže udělat dobře padnoucí botu. Tam teď otec vysedával den co den, byl tehdy pošmourný, deštivý podzim, otci však na počasí vůbec nezáleželo; ráno v určitou hodinu bral za kliku a kynul nám na rozloučenou, večer přicházel - zdálo se, že je den ze dne shrbenější - skrz naskrz promočený a hodil sebou do kouta. Ze začátku nám vyprávěl o svých drobných zážitcích, třeba že mu Bertuch ze soucitu a starého přátelství hodil přes plot přikrývku nebo že se mu zdálo, že v kolemjedoucím voze rozeznává toho či onoho úředníka, nebo že zase jeho tu a tam některý kočí už pozná a žertem o něho zavadí bičem. Později přestal o těch věcech vyprávět, zřejmě už nedoufal, že tam čehokoli dosáhne, bral to už jen jako svou povinnost, jalové povolání, dojít tam a strávit tam den. Tehdy mu začaly revmatické bolesti, blížila se zima, brzy začal padat sníh, u nás začíná zima velmi časně; nu, a tak tam seděl jednou na kamenech mokrých od deště, jindy zase ve sněhu. V noci sténal bolestí, ráno někdy nevěděl, jestli má jít, potom se však přece jen přemohl a šel. Matka se na něho věšela a nechtěla ho pustit; on se asi začal trochu bát, poněvadž ho údy již přestávaly poslouchat, dovolil jí, aby šla s ním, a tak zachvátily bolesti i matku. Často jsme byli za nimi, nosili jsme jim jídlo nebo jsme se na ně zašli jen podívat nebo jsme se je pokoušeli přemluvit, aby se vrátili domů; jak často jsme je tam zastihli skleslé, opírající se jeden o druhého na úzkém sedátku, přikrčené pod tenkou přikrývkou, která je sotva zahalovala, kolem dokola nic než šedivina sněhu a mlhy a daleko široko celé dny ani človíček, ani vůz, byl to pohled, K., byl to pohled! Až pak jednoho rána nedostal už otec ztuhlé nohy z postele, bylo to zoufalé, v lehké horečce se mu zdálo, že vidí, jak právě teď zastavil nahoře u Bertucha vůz, vystoupil nějaký úředník, hledal kolem plotu otce a vrtě hlavou, mrzutě se vrátil do vozu. Otec při tom vyrážel takové výkřiky, že to vypadalo, jako by odtud chtěl na sebe úředníka upozornit a vysvětlit mu, že nemůže za svou nepřítomnost. A byla z toho dlouhá nepřítomnost, už se tam vůbec nevrátil, celé týdny musel ležet v posteli. Amálie na sebe vzala obsluhování, ošetřování, léčení, všechno, a s přestávkami jí to vlastně zůstalo dodnes. Zná bylinky na utišení bolestí, skoro nepotřebuje spát, nic ji nepoleká, ničeho se nebojí, nezná netrpělivost, dělá pro rodiče všechno, co je potřeba; zatímco my jsme neklidně poletovali kolem a v ničem jsme neuměli pomoci, zachovávala ona chladný klid. Ale když byl pak otec z nejhoršího venku a opatrně, podpírán zprava i zleva, se opět mohl vyhrabat z postele, ustoupila Amálie hned stranou a přenechala ho nám."


Olžiny plány

"Nyní šlo o to, nalézt pro otce nějaké zaměstnání, na něž by ještě stačil, něco, co by ho aspoň udržovalo ve víře, že tak pomáhá zbavit rodinu břemene viny. Najít něco takového nebylo těžké, tak účelné jako vysedávání před Bertuchovou zahradou bylo vlastně všechno, já však našla něco, co i mně vnukalo jistou naději. Kdykoli byla na úřadech nebo u písařů nebo jinde řeč o naší rodině, vždycky znovu se uváděla pouze urážka Sortiniho posla, dál se nikdo neodvážil. Nuže, řekla jsem si, ví-li obecné mínění, třeba jen zdánlivě, pouze o urážce posla, dalo by se, třeba zase jen zdánlivě, všechno napravit, kdyby se posel udobřil. Nedošlo přece žádné udání, jak nám bylo řečeno, věc tedy ještě není v rukou žádného úřadu a je jen na poslovi, aby nám za svou osobu, o nic víc přece nejde, odpustil. To vše nemohlo mít ovšem nijak rozhodující význam, bylo to jen zdání a nic než zdání z toho zase nemohlo vzejít, ale otci by to přece jen udělalo radost a všechny ty informátory, kteří se ho tolik natrápili, bychom tak snad k jeho zadostučinění mohli zahnat trochu do úzkých. Nejdříve ovšem bylo zapotřebí najít toho posla. Když jsem svůj plán vyložila otci, zlobil se nejdříve, začal být totiž značně umíněný, domníval se jednak - vzniklo to během jeho nemoci -, že jsme mu vždycky na poslední chvíli překazili úspěch: nejdříve zastavením peněžní podpory, teď tím, že ho držíme v posteli, jednak už vůbec nebyl s to docela pochopit cizí myšlenky. Ještě jsem ani nedomluvila, už byl můj plán zavržen. Otec soudil, že musí nadále vyčkávat u Bertuchovy zahrady, a poněvadž už tam jistě nebude schopen denně docházet, musíme ho tam prý vozit na káře. Já však nepovolila a on se posléze s tou myšlenkou smířil, vadilo mu jen to, že byl v té věci docela závislý na mně, neboť jen já jsem tehdy zahlédla toho posla, on ho neznal. Pravda, jeden sluha je podobný druhému a ani já si nebyla docela jista, že tamtoho znovu poznám. Začali jsme pak chodit do Panského hostince a hledat mezi služebnictvem. Byl to tehdy sice sluha Sortiniho a Sortini už do vsi nechodil, ale páni často mění své sluhy, docela dobře by se mohl objevit ve skupině jiného pána, a kdyby i sám nebyl k nalezení, bylo by se snad po něm možno přeptat u ostatních sluhů. K tomu bylo ovšem třeba být v Panském hostinci večer co večer a nás nikde neviděli rádi, natož na takovém místě; taky jsme tam nemohli chodit jako platící hosté. Ale ukázalo se, že bychom jim přece mohli k něčemu být; víš přece, jaké trápení mívala Frída se služebnictvem, v podstatě jsou to většinou klidní lidé, lehká služba je zhýčkala a udělala z nich neotesance. _Měj se jak sluha,' žehnávají se úředníci navzájem, a opravdu, co do blahobytu jsou prý sluhové na zámku ti praví páni, dovedou si toho také vážit a na zámku, kde podléhají místním zákonům, se chovají tiše a důstojně - z mnoha stran to mám potvrzeno -, a i tady najdeš mezi sluhy zbytky toho chování, ale jen zbytky, jinak jsou jako proměněni tím, že už pro ně ve vsi zámecké zákony tak docela neplatí; divoká, vzpurná čeládka, kterou místo zákonů ovládají nenasytné pudy. Jejich nestoudnost nemá meze, štěstí pro vesnici, že se smějí z Panského hostince vzdálit jen na rozkaz, v hostinci samém však s nimi člověk musí hledět vyjít; bylo to pro Frídu velmi těžké, a tak jí přišlo vhod, že může k upokojení sluhů použít mě; víc než dva roky už trávím aspoň dvě noci v týdnu se sluhy ve stáji. Dřív, když otec ještě mohl chodit do Panského hostince se mnou, vyspal se vždycky někde ve výčepu a tam čekal na zprávy, které ráno přinesu. Hledaného posla jsme dodnes nenašli, je prý stále ještě v službách Sortiniho, který si ho velmi váží, a šel prý s ním, když se Sortini uchýlil do vzdálenějších kanceláří. Většinou ho sluhové neviděli stejně dlouho jako my, a říká-li některý, že ho viděl, asi se mýlí. Můj plán tedy vlastně ztroskotal; a přece ne tak docela, posla jsme ovšem nenašli a otci vlastně to chození do Panského hostince a přenocování tam, možná i soucit se mnou, pokud je ho ještě schopen, bohužel dodaly, a je už téměř dva roky v tom stavu, v jakém jsi ho viděl, a přece se mu vede snad ještě lépe než matce, jejíž skon očekáváme den co den, jen nesmírné Amáliino úsilí jej oddaluje. Čeho jsem však přece jen v Panském hostinci dosáhla, bylo jisté spojení se zámkem; neopovrhuj mnou, řeknu-li, že nelituji toho, co jsem udělala. Jaképak velké spojení se zámkem to může být, pomyslíš si možná. A máš pravdu; velké spojení to není. Znám teď sice mnoho sluhů, sluhy všech pánů skoro, kteří v posledních letech přišli do vsi, a kdybych jednou snad přišla na zámek, nebudu tam cizí. Ovšem znám jen sluhy ve vsi, na zámku se úplně promění a nikoho už patrně nepoznají a obzvlášť ne někoho, s kým se stýkali ve vsi, třeba mu v stáji stokrát přísahali, že se těší na shledání v zámku. Sama jsem už ostatně zkusila, jak málo takové sliby platí. Ale to vůbec není to nejdůležitější. Nemám spojení se zámkem, jen přes sluhy, ale možná doufejme, ještě i tak, že někdo, kdo shora pozoruje mne a mé počínání - a spravování velikého služebnictva (je ovšem vrcholně důležitá a svízelná součást úřední činnosti -, že tedy ten, kdo mě takto pozoruje, bude soudit mírněji než ostatní, že snad pozná, že byť uboze, přece jen také nějak bojuji za naši rodinu a pokračuji v otcově usilování. Kdo se na věc dívá takto, odpustí mi snad i to, že přijímám od sluhů peníze a užívám jich pro svou rodinu. A ještě něčeho jsem dosáhla, co mi ovšem i ty připočteš k vině. Dověděla jsem se od pacholků leccos o tom, jak se dostat do zámeckých služeb oklikou, bez obtížného a léta trvajícího veřejného přijímacího řízení, nejsi potom sice veřejným zaměstnancem, nýbrž jsi k úřadu připuštěn jen skrytě a napůl, nemáš ani práva ani povinnosti, to, že nemáš povinnosti, je horší, avšak jedno máš: jsi nablízku všeho. Můžeš poznat a využít vhodné příležitosti, nejsi zaměstnanec, ale náhodou se může najít nějaká práce, zaměstnanec není zrovna po ruce, zavolají, přispěcháš, a čím jsi ještě před chvílí nebyl, tím jsi teď - zaměstnancem. Ovšem kdy se naskytne taková příležitost? Někdy sotva přijdeš, sotva se rozhlédneš, a už je příležitost tady, každý ani nemá tu duchapřítomnost, aby se jí jako nováček hned chopil, ale jindy to trvá zase více let než veřejné přijímací řízení a takový napůl připuštěný člověk už vůbec ani nemůže být přijat řádně a veřejně. Pochybností je tu tedy až dost; umlkají však, uvážíme-li, jak úzkostlivě se vybírá při veřejném přijímání, a že člen rodiny s nějak pošpatnělou pověstí je předem zamítnut, podrobí se například tomuto řízení, léta se pak třese o výsledek, od prvního dne se ho ze všech stran udiveně ptají, jak se mohl něčeho tak beznadějného odvážit, on však přece doufá, jak by jinak mohl žít; ale po mnoha letech, možná už jako stařec, se najednou doví, že byl odmítnut, doví se, že vše je ztraceno a jeho život že byl marný. I zde jsou ovšem výjimky, proto právě se dá člověk tak lehko zlákat. Stává se, že právě lidé s nedobrou pověstí jsou nakonec přijati, existují úředníci, kteří přímo proti své vůli milují pach takové zvěřiny, při přijímacích zkouškách větří ve vzduchu, špulí ústa, kroutí očima, jako by jim takový člověk jaksi nesmírně dráždil apetit a oni se musejí velmi pevně držet zákonů, aby odolali. Někdy to ovšem takovému člověku nepomůže k přijetí, nýbrž jen k nekonečným průtahům přijímacího řízení, jež se pak vůbec nikdy neskončí, nýbrž po jeho smrti pouze přeruší. Je tedy jak v zákonném, tak i v jiném přijímání spousta zjevných i skrytých svízelí, a než se člověk do něčeho takového pustí, je velmi radno vše důkladně rozvážit. Nu, to jsme tedy s Barnabášem neopominuli. Pokaždé, když jsem přišla z Panského hostince, sedli jsme si spolu, já vyprávěla, co nového jsem se dověděla, celé dny jsme to probírali a práce v Barnabášových rukou odpočívala často déle, než bylo záhodno. A tady snad mám podle tebe jakousi vinu. Věděla jsem přece, že na řeči pacholků není spoleh, věděla jsem, že se jim nikdy nechce vyprávět mi o zámku, vždycky odvádějí řeč jinam, o každé slovo se dají prosit, potom však, když se dostanou do proudu, rozvážou, žvaní nesmysly, naparují se, předhánějí jeden druhého v nadsázkách a výmyslech, takže v tom nekonečném pokřiku, kdy jeden střídal druhého v té temné stáji, mohlo být v nejlepším případě obsaženo pár hubených náznaků pravdy. Já však Barnabášovi vykládala všechno, jak jsem si to zapamatovala, a on, který vůbec ještě nebyl schopen rozlišovat mezi pravdou a lží a vzhledem k situaci naší rodiny téměř umíral dychtivostí po těchto věcech, on to všechno hltal a prahl po dalších zprávách. A skutečně, na Barnabášovi spočíval můj nový plán. U pacholků se už nedalo dosáhnout ničeho. Sortiniho posel nebyl k nalezení a asi nikdy nebude, po řád víc, jak se zdá, uniká Sortini, a tedy i posel, nejeden už zapomněl na jejich vzhled i jméno a já je musela často dlouho popisovat, čímž jsem dosáhla jen toho, že se na ně s námahou rozpomněli, ale něco víc o nich říci nedovedli. A pokud jde o můj život s pacholky, neměla jsem samozřejmě vůbec vliv na to, co se o tom soudilo, mohla jsem jen doufat, že to bude přijímáno tak, jak to bylo učiněno, a že za to bude odečteno něco málo z viny naší rodiny, avšak vnějších známek něčeho podobného se mi nedostávalo. Přesto jsem při tom setrvala, neboť jsem neviděla pro sebe jinou možnost, jak pro nás na zámku něčeho dosáhnout. Pro Barnabáše však jsem takovou možnost viděla. Z vyprávění čeledínů jsem mohla vyrozumět - kdyby se mi chtělo, a mně se nadmíru chtělo -, že ten, kdo je přijat do zámeckých služeb, může velmi mnoho udělat pro svou rodinu. Ovšem, co bylo na tom povídání věrohodného? To se nedalo zjistit, jasné bylo jen, že velmi málo. Neboť když mě například takový pacholek, kterého už jakživa neuvidím nebo kterého, i kdybych ho uviděla, už nepoznám, slavnostně ujišťoval, že mému bratrovi dopomůže k místu na zámku nebo že ho aspoň, kdyby se snad dostal na zámek jinak, bude podporovat, to jest třeba občerstvovat - podle vyprávění čeledínů se totiž stává, že čekatelé na místo během předlouhého čekání omdlí nebo se pomatou a pak je s nimi konec, jestliže se o ně přátelé nepostarají -, vykládal-li mi tohle a spoustu jiného, pak to byly patrně oprávněné výstrahy, ale sliby s tím spojené byly naprosto liché. Pro Barnabáše ne; varovala jsem ho sice, aby jim nevěřil, ale už to, že jsem mu o nich vykládala, stačilo, aby se pro mé záměry zaujal. Co jsem uváděla v jejich prospěch, působilo na něho méně, hlavně na něho zapůsobila vyprávění pacholků, a tak jsem byla vlastně odkázána sama na sebe, s rodiči se kromě Amálie nedomluvil vůbec nikdo, čím víc jsem svým způsobem sledovala dávné otcovy záměry, tím více se přede mnou Amálie uzavírala, před tebou nebo před jinými se mnou ještě promluví, sama nikdy, pro pacholky z Panského hostince jsem byla hračkou, kterou se zuřivě snažili rozbít, jediného důvěrného slova jsem za ty dva roky s nikým z nich nepromluvila, jen úskoky nebo lži nebo blázniviny, zbýval mi tedy jen Barnabáš a Barnabáš byl ještě příliš mladý. Když jsem při svých výkladech viděla, jak se mu lesknou oči, což mu od té doby už zůstalo, ulekla jsem se, a přece jsem nepřestala, zdálo se mi, že je ve hře příliš mnoho. Ovšem, ty veliké, byť marné plány svého otce jsem neměla, chyběla mi mužská rozhodnost, stačilo mi odčinit urážku posla a ještě jsem dokonce chtěla, aby mi ta skromnost byla přičtena k zásluhám. Ale co se nepodařilo mně, chtěla jsem teď jinak a s jistotou dosáhnout skrze Barnabáše. Urazili jsme jednoho posla a zaplašili ho z předních kanceláří; co bylo spíš nasnadě než nabídnout v Barnabášově osobě nového posla, který by vykonával práci za uraženého posla, a umožnit tak uraženému, aby klidně zůstal vzdálen tak dlouho, jak bude chtít, jak bude potřebovat, než na urážku zapomene. Dobře jsem si sice uvědomovala, že za vší skromností tohoto plánu se skrývá i domýšlivost, že to může vzbudit dojem, jako bychom chtěli úřadu diktovat, jak má uspořádat personální otázky, jako bychom pochybovali o tom, že úřad je schopen sám od sebe ty věci nejlépe zařídit a že je dokonce zařídil už dávno před tím, než jsme vůbec připadli na myšlenku, že by se zde dalo něco udělat. Pak jsem si však zase pomyslela, že není možné, aby mi úřad tak špatně rozuměl, a jestliže ano, pak by to činil úmyslně, to znamená, že všechno, co podnikám, by bylo už předem bez bližšího zkoumání zamítnuto. Neustávala jsem tedy a Barnabášova ctižádost vykonala své. V této době příprav Barnabáš tak zpychl, že jemu, nastávajícímu kancelářskému zřízenci, ševcovská práce připadala najednou příliš špinavá; ba troufal si dokonce odporovat, a to zásadně, Amálii, když mu, ovšem zřídkakdy, něco řekla. Ráda jsem mu dopřávala tuto krátkou radost, nebol od prvního dne, kdy odešel na zámek, byla radost i pýcha, jak se snadno dalo předvídat, ihned tatam. Teď začala ona zdánlivá služba, o níž jsem ti už vyprávěla. Bylo s podivem, jak Barnabáš poprvé docela bez nesnází vkročil do zámku, či lépe řečeno do své kanceláře, která se takříkajíc stala jeho pracovištěm. Byla jsem tehdy z toho úspěchu skoro šílená; když Barnabáš přišel večer domů a pošeptal mi to, přiběhla jsem k Amálii, chytila jsem ji, zatlačila do kouta a líbala ji rty i zuby, až bolestí a hrůzou plakala. Samým rozčilením jsem ze sebe nemohla vypravit slova, také jsme spolu tak dlouho nepromluvily, odložila jsem to na příští dny. Příští dny ovšem nebylo už co říkat. Při tom, čeho bylo tak rychle dosaženo, už také zůstalo. Dva roky vedl Barnabáš tento jednotvárný, stísňující život. Pacholci úplně selhali, dala jsem Barnabášovi s sebou krátký dopis, v němž jsem ho doporučovala pozornosti pacholků a zároveň jim připomínala jejich sliby, a Barnabáš, kdykoli některého uviděl, vytáhl dopis a strčil mu jej před oči, a i když asi občas také narazil na pacholky, kteří mě neznali, a i když ty známé dopaloval jeho způsob mlčky předložit dopis - neboť promluvit si nahoře netroufal -, přece to byla ostuda, že mu nikdo nepomohl, a když potom jeden pacholek, jemuž byl dopis možná vnucován už pokolikáté, papír zmuchlal a hodil do koše, bylo to vysvobození, jež jsme si ovšem mohli opatřit už sami a dávno. Napadlo mi, že by byl při tom skoro mohl říci: _Podobně přece zacházíváte s dopisy i vy.' I když však celá ta doba nepřinesla žádné výsledky, na Barnabáše působila příznivě, chceme-li nazvat příznivým to, že předčasně dospěl, předčasně se stal mužem; ba v lecčems rozvahou a vážností přesáhl věk mužnosti. Je mi často velmi smutno, když se na něj podívám a porovnám jej s chlapcem, jímž byl ještě před dvěma lety. A přitom vůbec nemám ten pocit útěchy a opory, který by mi snad jako muž mohl poskytnout. Beze mne by se byl sotva dostal na zámek, ale od té doby, co je tam, je na mně nezávislý. Jsem jeho jediná důvěrnice, ale vypráví mi určitě jen malou část toho, co má na srdci. Vypráví mi hodně o zámku, ale z jeho vyprávění, z drobných faktů, které řekne, zdaleka nelze pochopit, jak jej mohl zámek tolik proměnit. Obzvlášť nelze pochopit, jak tam nahoře mohl teď jako muž tak docela pozbýt odvahy, jíž měl jako chlapec tolik, až jsme z toho bývali zoufalí. Ovšem, to zbytečné postávání a čekání den co den a pořád nanovo a bez nejmenší vyhlídky na změnu, to člověka zlomí a učiní pochybovačným a posléze dokonce neschopným něčeho jiného než toho zoufalého postávání. Ale proč ani předtím nekladl žádný odpor? Zvlášť když brzy poznal, že jsem měla pravdu a že se tam pro ctižádost nedá nic urvat, zato pro zlepšení situace naší rodiny snad ano. Tam je totiž všechno - až na rozmary sluhů - velmi skromné, ctižádostivost tam hledá ukojení v práci, a poněvadž přitom nabude vrchu věc sama, zmizí docela, pro dětinská přání tam není místa. Nicméně Barnabášovi se zdálo, jak mi vyprávěl, že jasně vidí, jaká je moc a vědomosti i těch přece hodně pochybných úředníků, v jejichž místnostech se směl zdržovat. Jak diktují, rychle, s očima napolo zavřenýma, s úsečnými gesty, jak pouhým ukazováčkem bez jediného slova odbývají bručavé sluhy, kteří v tu chvíli těžce oddychují a šťastně se usmívají, nebo jak najdou v knihách nějaké důležité místo, silou na ně udeří, a jak se druzí, pokud je to v těch stísněných poměrech možné, sběhnou a natahují krky. Tyto a podobné věci vnukaly Barnabášovi veliké představy o těchto mužích a měl dojem, že až dospěje tak daleko, že si ho všimnou, a on s nimi bude smět promluvit pár slov - ne jako cizinec, nýbrž jako kolega z kanceláře, ovšem podřízený -, dalo by se dosáhnout pro naši rodinu nedozírných věcí. Ale tak daleko to právě ještě nedospělo a Barnabáš si netroufne podniknout něco, co by ho přivedlo dál, ačkoli už dobře ví, že přes své mládí vzhledem k neblahým poměrům postoupil v naší rodině na odpovědné místo otce. A nyní abych ti doznala to poslední: před týdnem jsi přišel ty. Zaslechla jsem to od někoho v Panském hostinci, avšak nestarala jsem se o to; zeměměřič přišel; ani jsem nevěděla, co to je. Avšak druhý den večer přijde Barnabáš - chodívala jsem mu jinak v určitou hodinu kousek naproti - dříve domů než jindy, vidí ve světnici Amálii, táhne mě proto ven na ulici, přitiskne mi obličej na rameno a pláče celé dlouhé minuty. Zase je to ten někdejší chlapeček. Stalo se mu něco, co je nad jeho síly. Jako by se před ním najednou otevřel úplně nový svět, a on nemůže unést štěstí i starosti všeho toho nového. A přitom se mu nepřihodilo nic jiného, než že dostal uloženo, aby ti předal dopis. Ale je to ovšem první dopis, první práce, kterou vůbec kdy dostal."

Olga zmlkla. Bylo ticho až na těžký, chvílemi chrčivý dech rodičů. K. řekl jen tak ledabyle, jako na doplnění Olžina vyprávění: "Přetvařovali jste se přede mnou. Barnabáš mi předal dopis jako starý, velmi zaměstnaný posel a ty stejně jako Amálie, která tentokrát byla s vámi zajedno, jste si počínali, jako by poslovská služba a dopisy bylo jen tak něco vedlejšího." - "Musíš mezi námi rozlišovat," řekla Olga. "Barnabáše proměnily ty dva dopisy opět v blažené dítě, přes všechny pochyby, jež o své práci má. Tyto pochyby má jen pro sebe a pro mne; vůči tobě si však považuje za čest vystupovat jako skutečný posel, tak, jak podle jeho představ skuteční poslové vystupují. Tak jsem mu například musela - ačkoli teď přece jeho naděje na úřední oděv stouply - během dvou hodin přešít kalhoty tak, že se aspoň podobají přiléhavým kalhotám úředního oděvu a on v nich může obstát před tebou, kterého lze v tomto ohledu ovšem snadno oklamat. To je celý Barnabáš. Amálie však doopravdy pohrdá poslovskou službou a teď, když to vypadá, že Barnabáš má trochu úspěch, což snadno můžeš poznat na něm a na mně i podle toho, jak spolu posedáváme a šuškáme si, teď jí pohrdá ještě více než dříve. Mluví tedy pravdu, nenech se nikdy oklamat pochybami o tom. Jestliže jsem však já někdy snižovala poslovskou službu, K., nedělala jsem to s úmyslem oklamat tě, nýbrž ze strachu. Ty dva dopisy, které dosud Barnabášovi prošly rukama, jsou po třech letech první, přitom ovšem ještě dosti pochybné znamení milosti, jehož se naší rodině dostalo. Tento obrat, je-li to obrat a ne pouze klam - klamy jsou častější než obraty -, souvisí s tvým příchodem, náš osud se stal jaksi závislým na tobě, možná že jsou ty dva dopisy jen začátek a Barnabášova činnost se rozšíří i mimo poslovskou službu týkající se tebe - doufejme v to, pokud smíme -; zatím však je všechno zaměřeno jenom na tebe. Tam nahoře se musíme spokojit s tím, co nám přidělí, avšak tady dole přece jen snad můžeme sami něco udělat, to jest: zajistit si tvou přízeň nebo aspoň neupadnout u tebe v nemilost, nebo, což je nejdůležitější, chránit tě ze všech svých sil a zkušeností, abys neztratil spojení se zámkem, z něhož bychom snad mohli být živi. Jak to teď všechno nejlépe navléci? Abys proti nám nepojal podezření, přiblížíme-li se ti, neboť jsi zde cizí, a proto jistě v každém směru podezřívavý, právem podezřívavý. Kromě toho jsme přece v opovržení a ty jsi ovlivněn všeobecným míněním, zejména svou snoubenkou; jak k tobě proniknout, aniž bychom se například, jakkoli to vůbec nemáme v úmyslu, nepostavili proti tvé snoubence a neurazili tě tak. A vzkazy, které jsem si pozorně přečetla, než jsi je dostal - Barnabáš je nečetl, jako posel si to nedovolil -, nepůsobily na první pohled zvlášť významně, spíš zastarale, samy se o významnost připravovaly tím, že tě odkazovaly na starostu. Jak jsme se teď v tomto ohledu měli k tobě chovat? Zdůrazníme-li jejich významnost, staneme se podezřelými, že přeceňujeme něco tak zjevně nevýznamného a sebe ti vychvalujeme jako doručovatele těchto zpráv, že sledujeme své cíle a ne tvé, ba mohli bychom tím v tvých očích ty zprávy též znehodnotit a tak tě - naprosto proti své vůli - klamat. Kdybychom však těm dopisům nepřikládali valnou hodnotu, stali bychom se stejně podezřelými, protože nač se pak zabýváme doručováním těchto nedůležitých dopisů, proč si naše činy a naše slova odporují, proč tak klameme nejen tebe, adresáta, nýbrž i svého zaměstnavatele, který nám ty dopisy zajisté nepředal proto, abychom je svými výklady před adresátem znehodnocovali. A zachovat střední cestu mezi tím dvojím přeháněním, tedy správně dopisy posoudit, je, pravda, nemožné, samy neustále mění hodnotu, úvahy, k nimž podněcují, nemají konce, a kde s nimi přestaneš, určuje pouze náhoda, tedy i tento názor je náhodný. A když se teď k tomu připojí ještě strach o tebe, všechno se zmate, nesmíš má slova posuzovat příliš přísně. Když například, jak se už jednou stalo, přijde Barnabáš se zprávou, že jsi nespokojen s jeho poslovskou službou a on že se v prvním leknutí a bohužel ne docela bez jisté poslovské citlivosti nabídl, že se vzdá své služby, pak ovšem ve snaze napravit chybu jsem ochotná klamat, lhát, podvádět, konat všemožné zlo, jen když to pomůže. Ale dělám to pak - aspoň v dobré víře - stejně kvůli tobě jako kvůli nám,"

Ozvalo se zaklepání. Olga běžela ke dveřím a odemkla. Do tmy padl proužek světla od zlodějské lampičky.

Pozdní návštěvník se šeptem ptal a šeptem dostal odpověď, nehodlal se jí však spokojit a chtěl dovnitř do světnice. Olga už asi nebyla s to zadržet ho a zavolala na Amálii, očekávala zřejmě, že Amálie, aby uchránila spánek rodičů, udělá vše, aby návštěvníka zapudila. Opravdu také přispěchala, odstrčila Olgu, vyšla na ulici a zavřela za sebou dveře. Trvalo to jen chvíli, hned byla zase zpátky, tak rychle dokázala to, co pro Olgu bylo nemožné.

K. se pak od Olgy dověděl, že. návštěva platila jemu; byl to jeden z pomocníků, který ho z Frídina příkazu hledá. Olga chtěla K. před pomocníkem uchránit, jestliže se K. chce později Frídě přiznat ke své návštěvě zde, nechť to udělá, šlo však o to, aby to neodhalil pomocník. K. to schválil. Avšak Olžinu nabídku, aby zde přenocoval a počkal na Barnabáše, odmítl; samu o sobě by ji byl snad přijal, bylo už totiž pozdě a zdálo se mu, že ať chce či nechce, je teď do té míry spjat s touto rodinou, že přenocovat zde z jiných důvodů by snad bylo trapné, avšak vzhledem k té spjatosti je to to nejpřirozenější místo ve vsi, přesto odmítl, pomocníkova návštěva ho vylekala, nemohl pochopit, jak se Frída, která přece zná jeho vůli, a pomocníci, kteří se ho naučili bát, zase natolik spolčili, že se Frída nestydí poslat pro něj jednoho z pomocníků, ostatně pouze jednoho, druhý zůstal asi u ní. Zeptal se Olgy, jestli má bič, neměla jej, ale zato měla pěknou březovou metlu, tu si vzal, potom se zeptal, má-li dům nějaký druhý východ, byl tu takový východ dvorem, jen se pak musel přelézt plot sousedovic zahrady a tou zahradou projít až na silnici. K. to chtěl udělat. Když ho Olga vedla přes dvůr k plotu, snažil se ji K. rychle upokojit v jejích starostech, prohlásil, že se na ni vůbec nehněvá pro její drobné úskoky ve vyprávění, nýbrž že jí velmi dobře rozumí, poděkoval jí za důvěru, kterou k němu má a kterou svým vyprávěním prokázala, a uložil jí, aby Barnabáše, hned jak se vrátí, poslala do školy, i kdyby to bylo v noci. Barnabášovy vzkazy nejsou sice jeho jedinou nadějí, to by na tom byl špatně, ale vzdát se jich nechce v žádném případě, chce se jich držet a nezapomenout přitom na Olgu, neboť ještě důležitější skoro než ty vzkazy je prý pro něho Olga sama, její statečnost, její prozíravost, její moudrost, její obětavost pro rodinu. Kdyby si měl vybrat mezi Olgou a Amálií, nemusel by prý dlouho uvažovat. A ještě jí srdečně stiskl ruku a vyšvihl se na plot sousední zahrady.

«   kapitola 14       kapitola 16   »