Zámek - 10.kapitola
Franz Kafka

K. VYŠEL do zuřivého větru na venkovní schody a zadíval se do tmy. Šeredný čas, šeredný. Jaksi v souvislosti s tím ho napadlo, jak se jej hostinská namáhala přimět, aby přistoupil na ten protokol, ale jak odolal. Nebyla to ovšem zjevná snaha, potají jej zároveň od protokolu odváděla; nakonec nebylo jasné, jestli odolal, či podlehl. Pletichářka, naoko pracuje nesmyslně jako vítr, podle vzdálených cizích příkazů, do nichž člověk nikdy nevidí.

Sotva udělal pár kroků po silnici, uviděl v dálce dvě komíhající se světla; tato známka života ho potěšila, pospíšil si k nim a ona též se k němu nesla. Nevěděl, proč je tak zklamán, když poznal pomocníky. dli mu přece naproti, pravděpodobně je poslala Frída, a lucerny, které ho vysvobodily z temnoty, kde na něj ze všech stran doléhal lomoz, byly asi jeho majetkem, přesto byl zklamán, čekal někoho cizího, ne tyto staré známé, kteří mu byli břemenem. Ale nebyli to jenom pomocníci, ze tmy mezi nimi se vynořil Barnabáš. "Barnabáši!" zvolal K. a podával mu ruku. "Jdeš za mnou?" Ze samého překvapení nad shledáním zapomněl K. v první chvíli na mrzutosti, jež mu Barnabáš onehdy způsobil. "Za tebou," řekl Barnabáš stejně přívětivě jako kdysi. "S dopisem od Klamma." - "Dopis od Klamma!" řekl K., zvedl hlavu a rychle ho vzal Barnabášovi z ruky. "Posviťte!" řekl pomocníkům, kteří se na něho mačkali zprava i zleva a zvedali lucerny. Při čtení musel K. veliký arch papíru poskládat, aby ho uchránil před větrem. "Panu zeměměřiči v hostinci U mostu! Zeměměřičské práce, jež jste dosud provedl, kladně oceňuji. I výkony pomocníků jsou chvályhodné, správně je vedete k práci. Nepolevujte v svém úsilí! Doveďte práce k zdárnému konci. Roztrpčilo by mě, kdyby měly být přerušeny. V ostatním buďte bez starosti, otázka mzdy bude co nevidět vyřešena. Neztrácím Vás z očí." K. už vzhlédl od dopisu, když pomocníci, kteří četli daleko pomaleji, vykřikli na oslavu dobrých zpráv třikrát "hurá!" a zamávali lucernami. "Buďte zticha," řekl a pak se obrátil k Barnabášovi: "To je nedorozumění." Barnabáš nechápal. "To je nedorozumění," opakoval K. a odpolední únava se znovu vrátila, cesta do školy se mu zdála ještě tak daleká a za Barnabášem vyvstala celá jeho rodina, pomocníci se stále ještě na něho mačkali, až je odstrčil lokty; jak je jen mohla Frída za ním poslat, když přece nařídil, aby zůstali u ní! Cestu domů by byl také našel sám, a snadněji než s touto společností. Ke všemu si jeden z nich uvázal kolem krku šátek, jehož volné konce se třepetaly ve větru a několikrát se připlácly K. na obličej, druhý pomocník se ovšem honem jal svými dlouhými, špičatými, nepřetržitě si hrajícími prsty sundávat K. šátek z obličeje, čímž však nic nespravil. Oběma se dokonce to poletování patrně zalíbilo, vůbec byli nadšeni větrem a nepokojnou nocí. "Jděte pryč!" křikl K. "Když už mi jdete naproti, proč jste nevzali mou hůl? Čímpak vás teď mám hnát domů?" Skrčili se za Barnabáše, ale tolik strachu neměli, aby svému ochránci nepostavili zleva i zprava na ramena lucerny, on je ovšem ihned střásl. "Barnabáši," řekl K. a těžce mu dolehlo na srdce, že mu Barnabáš zjevně nerozumí, že se v poklidných časech jeho kazajka pěkně leskne, ale když jde do tuhého, nenajde se u něho pomoc, jen němý odpor, odpor, proti němuž se nedá bojovat, protože sám je bezbranný, jen jeho úsměv září, avšak pomáhá stejně málo, jak málo svedou hvězdy nahoře proti té vichřici tady. "Podívej, co mi píše pán," řekl K. a strčil mu dopis před oči. "Pán je špatně zpraven. Nekonám žádné měřičské práce a zač stojí pomocníci, vidíš sám. A práci, kterou nedělám, nemohu ovšem ani přerušit, ani pánovo roztrpčení nemohu vzbudit, natož abych si zasloužil jeho uznání! A bez starosti nemohu být nikdy." - "Vyřídím to," řekl Barnabáš, dívající se celou dobu kamsi mimo dopis, který by samozřejmě stejně nemohl číst, protože ho měl až těsně u nosu. "Ach," řekl K., "slibuješ, že to vyřídíš, ale mohu ti to doopravdy věřit? Tolik teď potřebuji důvěryhodného posla, více než kdy jindy." K. se samou netrpělivostí kousal do rtů. "Pane," řekl Barnabáš lehce se skláněje, což K. opět málem svedlo, aby mu uvěřil - "já to určitě vyřídím; i to, cos mi uložil posledně, určitě vyřídím." - "Cože!" zvolal K. "Copak jsi to ještě nevyřídil? Copak jsi nebyl druhý den na zámku?" - "Ne," řekl Barnabáš. "Tatínek je starý, sám jsi to viděl, a doma bylo zrovna spousta práce, musel jsem pomáhat, teď však opět brzy zajdu na zámek." - "Ale co to děláš, ty nepochopitelný člověče!" zvolal K. "Copak Klammovy záležitosti nemají přednost před všemi ostatními? Máš vznešený úřad posla a takhle mizerně jej zastáváš? Co je komu po práci tvého otce? Klamm čeká na zprávy a ty, místo aby ses samým spěchem přetrhl, pustíš se raději do kydání hnoje." - "Tatínek je švec," řekl Barnabáš, "měl zakázky od Brunsvíka a já jsem přece tatínkův tovaryš." - "Švec - zakázky - Brunsvík," zvolal K. zatrpkle, jako by každé to slovo navždy znehodnocoval. "A kdopak tu potřebuje boty na těch věčně prázdných cestách? A co je mi po celé té ševcovině; svěřil jsem ti poselství, ne abys je zapomněl a popletl u verpánku, nýbrž abys je okamžitě zanesl pánovi." K. se trošku uklidnil, když ho napadlo, že Klamm celou tu dobu pravděpodobně nebyl na zámku, nýbrž v Panském hostinci, ale Barnabáš ho nanovo podráždil, když se jal odříkávat K-ovu první zprávu na důkaz, že si ji dobře pamatuje. "Dost, nechci nic vědět," řekl K. "Nezlob se na mne, pane," řekl Barnabáš a jako by nevědomky chtěl K. potrestat, odvrátil od něho oči a klopil je, ale spíš to bylo z úleku nad K-ovým křikem. "Nezlobím se na tebe," řekl K. a jeho pobouření se teď obrátilo proti němu samému. "Na tebe ne, ale je pro mne velice zlé mít pro ty nejdůležitější věci jen takového posla."

"Podívej se," řekl Barnabáš a zdálo se, že na obranu své poslovské cti říká víc, než smí, "Klamm přece na zprávy nečeká, mívá dokonce zlost, když přijdu. _Zas už nové zprávy,' povídal jednou, a většinou vstane, jak mě vidí přicházet, odejde do vedlejší místnosti a ani mě nepřijme. Není také stanoveno, že mám přijít hned s každým vzkazem, kdyby to bylo stanoveno, přišel bych samozřejmě hned, ale nic o tom ustanoveno není, a kdybych nepřišel vůbec, ani by mě neupomínali. Když donesu nějaký vzkaz, dělám to dobrovolně."

"Dobrá," řekl K., pohlížeje zkoumavě na Barnabáše a schválně si nevšímaje pomocníků, kteří střídavě pomalu povylézali Barnabášovi za zády jako z propadliště a rychle zase mizeli s tichým hvízdnutím napodobujícím vítr, jako by je tolik vylekal pohled na K. ; bavili se takhle už dlouho. "Jak to u Klamma chodí, to nevím; pochybuji, že by ses tam tak vyznal, a i kdyby ses vyznal, tyto věci bychom napravit nemohli. Ale vzkaz doručit můžeš a o to tě žádám. Docela krátký vzkaz. Můžeš jej doručit hned zítra a hned zítra mi sdělit odpověď nebo vyřídit, jak jsi byl přijat? Můžeš a chceš to udělat? Mělo by to pro mne velkou cenu. A snad se mi pak naskytne příležitost, abych ti jak náleží poděkoval, nebo máš snad už dnes nějaké přání, které bych ti mohl splnit?" - "Určitě ten příkaz provedu," řekl Barnabáš. "A chceš si dát tu námahu a provést ho co možná nejlíp, předat ho přímo Klammovi, přímo od Klamma převzít odpověď, a to všechno hned, zítra, ještě dopoledne, chceš to udělat?" -

"Udělám, co budu moci," řekl Barnabáš, "ale to dělám vždycky." - "Nebudeme se o to teď už přít," řekl K. "Tu je příkaz: Zeměměřič prosí pana Klamma, aby mu dovolil osobně s ním promluvit; předem přijímá každou podmínku, na niž by bylo toto povolení vázáno. Je nucen o to žádat proto, že zatím všichni prostředníci naprosto selhali, jako důkaz uvádí, že dosud nevykonal ani tu nejmenší zeměměřičskou práci a podle sdělení obecního starosty také nikdy nevykoná, v zoufalství a studu proto četl dnes dopis pana přednosty, pouze osobní slyšení u pana přednosty tu může pomoci. Zeměměřič je si vědom, jak mnoho žádá, ale vynasnaží se, aby pan přednosta pocítil jeho vyrušování co nejméně, podřídí se jakémukoli časovému omezení, i stanovení počtu slov, jichž smí v rozmluvě použít, se hodlá podřídit, bude-li to považováno za nutné, má za to, že vystačí s deseti slovy. V nejhlubší úctě a vrcholné netrpělivosti očekává rozhodnutí." K. při řeči zapomněl na všechno, jako by stál před Klammovými dveřmi a hovořil s dveřníkem. "Je to mnohem delší, než jsem myslel," řekl pak, "avšak musíš to vyřídit ústně, dopis se mi nechce psát, stejně by nastoupil zase jen tu nekonečnou cestu spisů." Načmáral to tedy jen pro Barnabáše na zádech jednoho z pomocníků na kus papíru, zatímco druhý svítil, avšak mohl to už psát podle diktátu Barnabáše, jenž si vše zapamatoval a se školáckou přesností odříkával, nevšímaje si chybného napovídání pomocníků. "Tvá paměť je neobyčejná," řekl K. a podal mu papír, "teď však prosím prokaž, že jsi neobyčejný i v jiných věcech. A co přání? Nemáš žádná? Upřímně řečeno, s ohledem na ten vzkaz by mě trochu uklidnilo, kdybys nějaká měl." Nejdříve Barnabáš mlčel, pak řekl: "Mé sestry tě nechají pozdravovat." - "Tvé sestry," řekl K., "ano, ta velká, statná děvčata." - "Obě tě nechají pozdravovat, ale zvlášť Amálie," řekl Barnabáš, "ona mi taky dnes přinesla ze zámku ten dopis pro tebe." Drže se především tohoto sdělení, zeptal se K.: "Nemohla by taky zanést můj vzkaz na zámek? Nebo nemohli byste jít oba a oba zkusit štěstí?" - "Amálie nesmí do kanceláří," řekl Barnabáš, "jinak by to jistě udělala ráda." - "Možná že k vám zítra zajdu," řekl K., "jenom přijď dřív s odpovědí. Čekám na tebe ve škole. Pozdravuj ode mne také sestry." Zdálo se, že K-ův slib Barnabáše potěšil, když si podali na rozloučenou ruce, dotkl se ještě K-ova ramene. K. bral ten dotyk - s úsměvem ovšem - jako vyznamenání, jako by teď bylo všechno zase jako tenkrát, kdy Barnabáš poprvé v plném lesku vstoupil mezi sedláky do lokálu. Upokojil se a cestou domů nechal dělat pomocníky, co chtěli.

«   kapitola 9       kapitola 11   »