Zámek - 12.kapitola
Franz Kafka

RÁNO SE PROBUDILI, až když tu už byli první školáci a zvědavě postávali kolem nocležníků. To bylo nepříjemné, neboť v noci kvůli vedru, jež teď k ránu samosebou opět ustoupilo citelnému chladu, se všichni svlékli až do košile, a zrovna když se začali oblékat, objevila se ve dveřích Gíza, učitelka, světlovlasá, vysoká, hezká, jen trošku příliš upjatá dívka. Zjevně byla na nového školníka připravena a dostala asi od učitele pokyny, jak se chovat, neboť už na prahu řekla: "Toto nemohu strpět. To by byl pěkný pořádek. Máte pouze povolení přespat ve třídě, já však nejsem povinna vyučovat ve vaší ložnici. Školnická rodina, která se ještě dopoledne válí v posteli. Fuj!" Nu, na to se dalo leccos říci, zejména pokud šlo o rodinu a postele, pomyslil si K., zatímco spolu s Frídou - pomocníci nebyli teď k ničemu, ležíce na podlaze civěli na učitelku a děti - honem přitáhli bradla a koně, hodili přes ně přikrývky a tak si vytvořili malý prostor krytý před zraky dětí, kde se aspoň mohli obléci. Klid ovšem nebyl ani chvilku, nejdříve hubovala učitelka, že v umývadle není čerstvá voda; K. zrovna pomýšlel na to, že si přinese umývadlo pro sebe a Frídu; hned se tohoto úmyslu vzdal, aby učitelku příliš nedráždil, ale stejně to nepomohlo, neboť krátce potom následoval velký rámus, naneštěstí totiž zapomněli odstranit zbytky večeře s katedry, učitelka je smetla pravítkem, všechno letělo na podlahu; o to, že se vylil olej ze sardinek a zbytky kávy a že se rozbil hrneček, se učitelka nemusela starat, školník to přece hned uklidí. Ještě nedooblečení, opírajíce se o bradla, přihlíželi K. s Frídou zkáze svého skrovného majetku; pomocníci, kteří patrně vůbec nepomýšleli na oblékání, vykukovali k velkému povyražení dětí zpod přikrývek. Nejvíce ovšem Frídu bolela ztráta hrnečku; teprve když ji K. pro útěchu ujistil, že ihned zajde za starostou, aby si vyžádal a dostal náhradu, vzpamatovala se do té míry, že jen tak v košili a spodničce vyběhla z ohrazení, aby sebrala aspoň ubrus a zachránila jej před dalším znečištěním. To se jí také podařilo, ačkoli učitelka se ji snažila zastrašit tím, že neustále třískala pravítkem do stolu, až hlava brněla. Když se K. a Frída oblékli, nejen že museli rozkazy a štulci nutit k oblékání pomocníky, kteří byli z těch událostí celí pryč, ale dokonce je museli zčásti sami obléci. Potom, když byli všichni hotovi, rozdělil K. nejbližší práce: Pomocníci dojdou pro dříví a zatopí, nejprve však v druhé učebně, odkud ještě hrozilo veliké nebezpečí - neboť tam už pravděpodobně byl učitel. Frída utře podlahu a K. donese vodu a dá do pořádku ostatní; na snídani zatím nebylo pomyšlení. Aby však všeobecně zjistil učitelčinu náladu, hodlal K. vyjít první, ostatní ho měli následovat, teprve až je zavolá, zařídil to tak jednak proto, že nechtěl, aby se situace předem zhoršila pro nějaké hlouposti pomocníků, a za druhé proto, že chtěl pokud možno ušetřit Frídu, neboť ona byla ctižádostivá, on ne, ona byla citlivá, on ne, ona měla na mysli jen přítomné drobné ohavnosti, on však Barnabáše a budoucnost. Frída přesně poslechla všech jeho příkazů, skoro z něho nespouštěla oči. Sotva vyšel, zvolala učitelka za smíchu všech dětí, který pak už vůbec neustal: "Tak už se pán vyspal?", a když si toho K. nevšímal - nebyla to přece vlastně otázka -, nýbrž zamířil k umývadlu, otázala se učitelka: "Co jste to udělali mé Mindě?" Veliká, stará, tlustá kočka se líně rozvalovala na stole a učitelka prohlížela její tlapku, zřejmě trochu poraněnou. Přece měla tedy Frída pravdu, tato kočka na ni sice neskočila, neboť skákat už asi vůbec nemůže, ale: přelezla ji, polekala se přítomnosti lidí v tomto jinak prázdném domě, rychle se schovala a v nezvyklém spěchu se poranila. K. se to snažil učitelce klidně vyložil, ona však se držela jen výsledku a řekla: "Nu ano, poranili jste ji, tím jste se tu uvedli. Jen se podívejte!" a zavolala K. ke katedře, ukázala mu tlapku, a než se nadál, škrábla ho kočičími drápy po hřbetě ruky; drápy byly sice už tupé, avšak učitelka, neohlížejíc se tentokrát na kočku, tak přitlačila, že po nich přece jen zůstaly krvavé šrámy. "A teď si jděte po své práci," řekla netrpělivě a znovu se sklonila ke kočce. Frída, která s pomocníky přihlížela za bradly, při pohledu na krev vykřikla. K. ukázal ruku dětem a řekl: "Podívejte se, to mi udělala zlá, zákeřná kočka." Neřekl to ovšem kvůli dětem, jejichž křik a smích byl už tak samozřejmý, že nepotřeboval žádné další příležitosti či podnětu a žádné slovo jím nemohlo proniknout nebo zapůsobit na ně. Poněvadž však i učitelka po něm jen mrskla kosým pohledem v odpověď na tu urážku a dále se zabývala kočkou, takže první nával vzteku se zdál být tím krvavým trestem ukojen, zavolal K. na Frídu a pomocníky a začalo se s prací.

Když K. vynesl vědro se špinavou vodou, přinesl čistou vodu a jal se zametat třídu, vystoupil z jedné lavice asi dvanáctiletý chlapec, dotkl se jeho ruky a řekl něco, čemu v tom velkém hluku nebylo vůbec rozumět. Vtom náhle všechen hluk ustal. K. se otočil. Stalo se to, čeho se celé ráno obával. Ve dveřích stál učitel, každou rukou držel ten mužík za límec jednoho pomocníka; chytil je asi, jak šli pro dříví, neboť vykřikoval mohutným hlasem a každé slovo odděloval pauzou: "Kdo se odvážil vloupat do dřevníku? Kde je ten chlap, ať ho rozdrtím?" Tu vstala Frída z podlahy, již pracně drhla učitelce u nohou, podívala se po K., jako by chtěla nabrat síly, a pravila, přičemž v jejím pohledu i postoji bylo něco z její bývalé převahy: "To jsem udělala já, pane učiteli. Nevěděla jsem si jinak rady. Mělo-li být ráno ve třídách zatopeno, bylo třeba otevřít dřevník; jít si k vám v noci pro klíč jsem si netroufala; můj snoubenec byl v Panském hostinci, bylo možné, že tam zůstane přes noc, musela jsem se tedy rozhodnout sama. Jestli jsem udělala něco nesprávného, promiňte mi mou nezkušenost. Dostala jsem už od snoubence dost vyhubováno, když uviděl, co se stalo. Dokonce mi zakázal ráno zatopit, jelikož si myslel, že jste uzamčením dřevníku dal najevo, že si nepřejete, aby se topilo, dokud sám nepřijdete. Za to, že není zatopeno, může tedy on, ale že je vypáčený dřevník, to je má vina." - "Kdo vyrazil dveře?" zeptal se učitel pomocníků, kteří se stále ještě marně snažili vytrhnout z jeho sevření. "Pán," řekli oba, a aby nebylo pochyb, ukázali na K. Frída se zasmála a její smích se zdál ještě průkaznější než její slova, pak začala ždímat do vědra hadr, jímž myla podlahu, jako by jejím vysvětlením byl případ skoncován a výpovědi pomocníků jako by byly jen dodatečný žert; až když opět zaklekla k práci, řekla: "Naši pomocníci jsou děti, které přes svá léta patří ještě do školních lavic. Sama jsem totiž k večeru otevřela dveře sekerou, bylo to velmi jednoduché, pomocníky jsem k tomu vůbec nepotřebovala, jen by překáželi. Když pak v noci přišel můj snoubenec a šel se podívat ven na škodu, aby ji pokud možno napravil, běželi pomocníci s ním, nejspíš se tu sami báli, uviděli mého snoubence u vylomených dveří, a proto teď říkají - nu jsou to děti -." Pomocníci sice během Frídina výkladu neustále vrtěli hlavami, nepřestávali ukazovat na K. a dělali, co mohli, aby němými grimasami odvrátili Frídu od toho, co si myslela; protože se jim to však nevedlo, podrobili se posléze, vzali Frídina slova jako rozkaz a na opětovnou otázku učitele už neodpověděli. "Tak," řekl učitel, "lhali jste tedy? Nebo aspoň jste lehkomyslně obvinili školníka." Stále ještě mlčeli, avšak třásli se a jejich ustrašené pohledy jako by svědčily o jejich provinilosti. "Pak vás tedy hned zpráskám," řekl učitel a poslal jedno z dětí do vedlejší třídy pro rákosku. Jakmile zvedl hůl, zvolala Frída: "Vždyť pomocníci mluvili pravdu," zoufale odhodila hadr do vědra, až voda vyšplíchla, a utíkala se schovat za bradla. "Prolhaná cháska," řekla učitelka, která právě obvázala tlapku a vzala si zvíře na klín, kam se sotva vešlo, jak bylo objemné!

"Zbývá tedy pan školník," řekl učitel, odstrčil pomocníky a obrátil se na K., který celou dobu naslouchal opřen o koště: "Tento pan školník, který ze zbabělosti klidně dopustí, aby druzí byli neprávem obviněni za jeho vlastní darebáctví." - "Nu," řekl K., který dobře viděl, že Frídin zásah přece jen zmírnil učitelův první nepříčetný vztek, "nijak by mě nemrzelo, kdyby pomocníci dostali trochu nařezáno; když unikli desetkrát spravedlivému výprasku, mohou jednou dostat nespravedlivě. Ale i jinak by mi bývalo vhod, kdyby nedošlo k přímému střetnutí mezi mnou a vámi, pane učiteli, možná že i vám by to bylo milejší. Když mě teď ale Frída obětovala pomocníkům -" zde K. učinil přestávku, v tichu bylo slyšet Frídin vzlykot za přikrývkami - "je ovšem třeba věc vyřídit." - "Neslýchané," řekla učitelka. "Jsem zcela vašeho názoru, slečno Gízo," řekl učitel. "Vy, školníku, jste ovšem za svůj hanebný služební přestupek na místě propuštěn; potrestání, které ještě bude následovat, si vyhrazuji; teď se však okamžitě kliďte se svými věcmi z domu. Opravdu si oddychneme a vyučování bude moci konečně začít. Tak dělejte!" - "Ani se odtud nehnu," řekl K. "Jste můj nadřízený, ale toto místo jste mi nepropůjčil vy, nýbrž pan starosta, pouze jeho výpověď přijmu. Nedal mi však to místo jistě proto, abych tu se svými lidmi zmrzl, nýbrž proto, aby mi - jak jste sám řekl zabránil v nerozvážnostech ze zoufalství. Propustit mne teti najednou by bylo tedy přímo proti jeho záměrům; pokud neuslyším z jeho vlastních úst opak, neuvěřím tomu. Ostatně bude pravděpodobně i vám jen ku prospěchu, když vaší lehkomyslné výpovědi neuposlechnu." - "Neuposlechnete tedy?" zeptal se učitel. K. zavrtěl hlavou. "Rozmyslete si to dobře," řekl učitel. "Vaše rozhodnutí nejsou vždycky nejlepší; vzpomeňte si kupříkladu na včerejší odpoledne, jak jste odmítl nechat se vyslechnout." - "Proč se o tom zmiňujete teď?" zeptal se K. "Protože se mi chce," řekl učitel, "a nyní opakuji naposled: ven!" Když ani to nemělo účinek, došel učitel ke katedře a tiše se radil s, učitelkou, ona říkala něco o policii, učitel to však zamítl, konečně se domluvili, učitel vyzval děti, aby přešly k němu do třídy, budou tam mít vyučování spolu s druhými dětmi. Taková změna všechny rozradostnila, za smíchu a křiku se místnost vyprázdnila, naposledy vyšel učitel s učitelkou. Učitelka nesla třídní knihu a na ní kočku, samou otylostí netečnou. Učitel by byl kočku raději nechal zde, avšak jeho narážku na to učitelka rozhodně odmítla, poukazujíc na K-ovu krutost; tak dostal učitel ke všem mrzutostem od K. ještě nádavkem kočku. To mělo patrně vliv i na poslední slova, jimiž se ve dveřích ke K. obrátil: "Slečna je nucena opustit i s dětmi tuto místnost, poněvadž jste ze vzdoru neuposlechl mé výpovědi a poněvadž po ní, mladé dívce, nikdo nemůže žádat, aby prováděla výuku uprostřed vašeho rodinného neřádu. Zůstanete tu tedy sám a můžete se tu roztahovat, jak chcete, aniž se dáte rušit pohoršením spořádaných diváků. Ale nebude to dlouho trvat, za to ručím." S těmi slovy přibouchl dveře.

«   kapitola 11       kapitola 13   »