Zámek - 16.kapitola
Franz Kafka

KDYŽ SE PAK dostal na silnici, uviděl, pokud to pošmourná noc dovolovala, kousek výš před Barnabášovým domem pomocníka, jak pořád ještě přechází sem a tam, občas se zastaví a snaží se posvítit si zataženým oknem do světnice. K. na něho zavolal; ani se patrně neulekl, nechal špehování a šel ke K. "Koho hledáš?" řekl K. a zkoušel o stehno pružnost březové metly. "Tebe," řekl pomocník přicházeje. "Kdopak jsi?" řekl K. najednou, neboť se zdálo, že to není pomocník. Zdálo se, že je starší, unavenější, vrásčitější, ale v obličeji plnější, i jeho krok byl úplně jiný než svižný, v kloubech jakoby elektrizovaný krok pomocníků, byl pomalý, trochu kulhavý, vznešeně churavý. "Ty mě nepoznáváš?" zeptal se muž. "Jeremiáš, tvůj starý pomocník." - "Tak," řekl K. a opět trochu povytáhl metlu, kterou už schovával za zády. "Vypadáš ale úplně jinak." - "To proto, že jsem sám," řekl Jeremiáš. "Když jsem sám, pak i radostné mládí je totam." - "Kdepak je Artur?" zeptal se K. "Artur?" zeptal se Jeremiáš. "Ten miláček? Utekl ze služby. Však jsi taky byl na nás trochu hrubý a tvrdý. Ta něžná duše to nesnesla. Vrátil se na zámek a podává na tebe stížnost." - "A ty?" zeptal se K. "Já mohl zůstat tady," řekl Jeremiáš, "Artur podává stížnost i za mne." - "Načpak si stěžujete?" zeptal se K. "Na to," řekl Jeremiáš, "že vůbec nerozumíš legraci. Copak jsme udělali? Trochu jsme žertovali, trochu jsme se zasmáli, trochu jsme škádlili tvou snoubenku. Ostatně všechno dle příkazu. Když nás k tobě Galater posílal -." - "Galater?" zeptal se K. "Ano, Galater," řekl Jeremiáš. "Zastupoval tehdy zrovna Klamma. Když nás k tobě posílal, řekl - přesně jsem si to zapamatoval, na to se přece odvoláváme -: _Jdete tam jako pomocníci zeměměřiče.' My řekli: _Ale my té práci vůbec nerozumíme.' On na to: _To není to nejdůležitější; když to bude nutné, zaučí vás. Nejdůležitější však je, abyste ho trochu obveselovali. Mám zprávy, že bere všechno příliš vážně. Teď přišel do vsi a hned z toho dělá bůhvíco a přitom ve skutečnosti to přece vůbec nic není. Tomu ho musíte naučit.'" - "Nu," řekl K., "měl Galater pravdu a splnili jste příkaz?" - "To nevím," řekl Jeremiáš. "V tak krátké době to asi ani nebylo možné. Vím jen, žes byl velmi hrubý, a na to si stěžujeme. Nechápu, že ty, který jsi taky jen zaměstnanec a ani ne zámecký zaměstnanec, nedovedeš pochopit, že taková služba je těžká práce a že je velmi nesprávné tak svévolně, skoro dětinsky ztěžovat dělníkovi práci, jak jsi to dělal ty. Ta bezohlednost, s níž jsi nás nechal mrznout u plotu, nebo jak jsi na matraci málem pěstí zabil Artura, člověka, jehož zlé slovo bolí několik dní, nebo jak jsi mě odpoledne honil sem tam ve sněhu, že jsem se pak hodinu z té štvanice vzpamatovával. Nejsem přece už mladík!" - "Milý Jeremiáši," řekl K., "v tom všem máš pravdu, jen bys to měl přednést Galaterovi. Poslal vás o své vůli, já si vás od něho nevyžádal. A poněvadž jsem o vás nežádal, mohl jsem vás také poslat zpátky a byl bych to také raději udělal po dobrém než násilím, ale vy jste zřejmě nedali jinak. A proč jsi vůbec hned, jak jste přišli, nemluvil tak otevřeně jako teti?" - "Protože jsem byl ve službě," řekl Jeremiáš. "To je přece samozřejmé." - "A teď už nejsi ve službě?" zeptal se K. "Teď už ne," řekl Jeremiáš. "Artur na zámku službu vypověděl nebo aspoň probíhá řízení, které nás má služby definitivně zprostit." - "Ale ty mě tu hledáš, jako bys byl ve službě," řekl K. "Ne," řekl Jeremiáš. "Hledám tě jen proto, abych uklidnil Frídu. Když jsi ji totiž opustil kvůli Barnabášovic děvčatům, byla velice nešťastná, ani ne tak pro tu ztrátu, jako pro tvou zradu; předvídala to ovšem už dávno a hodně se už pro to natrápila. Šel jsem se zrovna podívat oknem do třídy, jestli ses už snad neumoudřil. Ale nebyls tam, jen Frída seděla v jedné lavici a plakala. Šel jsem tedy k ní a domluvili jsme se. Všechno je už také zařízeno. Já dělám číšníka pro pokoje v Panském hostinci, aspoň dokud nebude má věc na zámku vyřízena, a Frída je opět ve výčepu. Je to tak pro Frídu lepší. Nebylo pro ni vůbec rozumné, aby se stala tvou ženou. Také jsi nedovedl ocenit oběť, kterou ti chtěla přinést. Teď však má ta dobrá duše pořád ještě pochyby, jestli se ti nestalo bezpráví, jestli jsi snad přece jen nebyl jinde než u Barnabášových. Ačkoli se samosebou vůbec nedalo pochybovat o tom, kde jsi, přece jen jsem to ještě šel jednou provždy zjistit; neboť po všem tom rozčilování si Frída zaslouží, aby se klidně vyspala, já ovšem taky. Tak jsem tedy šel a nejen že jsem tě našel, ale mimochodem jsem ještě viděl, jak tě ta děvčata poslouchají jako na drátkách. Zvláště ta černá, učiněná divoká kočka, se o tebe brala. Nu, každý podle své chuti, na každý pád ale nebylo potřeba, abys dělal tu okliku přes sousedovu zahradu, znám tu cestu."

Tak tedy se přece stalo to, co se dalo předvídat, ale čemu nebylo možno zabránit. Frída ho opustila. Nemuselo to být nic konečného, tak zlé to nebylo; Frídu bylo možno dobýt zpátky, cizí lidé na ni snadno zapůsobí, dokonce i tihle pomocníci, kteří si mysli, že Frídino postavení se podobá jejich, a teď, když sami dali výpověď, přiměli k tomu i Frídu, avšak stačí, aby za ní K. přišel, připomenul jí všechno, co svědčí pro něj, a zase bude kajícně jeho, zejména dokáže-li ospravedlnit návštěvu u těch děvčat nějakým úspěchem, za který bude vděčit jim. Ale přes tyto úvahy, jimiž se chtěl stran Frídy uklidnit, klidný nebyl. Ještě nedávno se Olze Frídou vychloubal a nazýval ji jedinou svou oporou, nu, nebyla to zrovna nejpevnější opora, nemusel zasáhnout ani nikdo mocný, aby ho o ni oloupil, stačil i tento nepříliš vábný pomocník, tohle tělo, jež chvílemi činilo dojem, že není docela živé.

Jeremiáš byl už na odchodu. K. ho zavolal zpátky. "Jeremiáši," řekl, "chci být k tobě docela upřímný, odpověz mi poctivě na jednu otázku. Není už přece mezi námi vztah pána a sluhy, z čehož se raduješ nejen ty, ale i já, nemáme tedy důvod jeden druhého klamat. Zde před tvýma očima lámu metlu, jež byla určena na tebe, neboť nezvolil jsem cestu přes zahradu ze strachu před tebou, nýbrž proto, abych tě překvapil a párkrát o tebe tu metlu přetáhl. Nu, neměj mi to už za zlé, to všechno je za námi; kdybys nebyl sluhou, jehož mi vnutil úřad, nýbrž prostě někdo známý, určitě bychom se byli spolu dobře snášeli, přes to, že mě tvé vzezření občas trochu rozčiluje. A mohli bychom přece to, co jsme v tom ohledu zameškali, dohnat teď." - "Myslíš?" řekl pomocník a zívaje si mnul oči. "Mohl bych ti tu věc vyložit Podrobněji, ale nemám čas, musím za Frídou, čeká na mě, děťátko, službu ještě nenastoupila, hostinský jí na mou přímluvu dal ještě trochu času na zotavenou - chtěla se, nejspíš aby zapomněla, vrhnout do práce hned -, rádi bychom aspoň tu dobu strávili spolu. Pokud jde o tvůj návrh, nemám zajisté důvod, abych tě obelhával, ale stejně nemám důvod, abych se ti s něčím svěřoval. Se mnou je to totiž jiné než s tebou. Dokud jsem byl k tobě v úředním poměru, byls pro mne samozřejmě velmi důležitou osobou, ne kvůli svým vlastnostem, nýbrž vzhledem k služebnímu pověření, a já bych byl pro tebe udělal všechno, co bys chtěl, ale teď jsi mi lhostejný. Ani ta zlámaná metla mě nedojme, připomíná mi jen, jak hrubého jsem měl pána, získat mě však pro tebe už nemůže." - "Mluvíš se mnou tak," řekl K., "jako by bylo docela jisté, že už se mě nikdy nebudeš mít co bát. Ale tak to vlastně není. Ještě ses mě pravděpodobně nezbavil, tak rychle se tu věci nevyřizují." - "Někdy ještě rychleji," prohodil Jeremiáš. "Někdy," řekl K., "nic však nenasvědčuje tomu, že se to stalo tentokrát, aspoň nemáš ani ty, ani já v ruce žádné písemné vyřízení. Řízení tedy teprve probíhá a já ještě vůbec nezasáhl svými styky, ale udělám to. Dopadne-li to pro tebe nepříznivě, neudělala toho předem moc, aby sis svého pána naklonil, a možná že bylo dokonce zbytečné lámat tu metlu. A Frídu jsi sice odvedl pryč, z čehož ti obzvlášť narostl hřebínek; ale při všem respektu k tvé osobě - který chovám, i když ty už ke mně nechováš žádný -, stačí, abych promluvil s Frídou pár slov, to vím, a budou strhány lži, do nichž jsi ji polapil. A jedině lži mohly ode mne Frídu odvrátit." - "Tohle vyhrožování mě neleká," řekl Jeremiáš. "Ty mě přece nechceš za pomocníka, ty se mě přece jako pomocníka bojíš, ty se vůbec bojíš pomocníků, jen ze strachu jsi zbil dobráka Artura." - "Možná," řekl K. "Bolelo to snad proto míň? Možná že dám svůj strach před tebou ještě častěji najevo tímto způsobem. Vidím-li, že ti pomocnictví dělá malou radost, pak mně zase přes všechen strach činí obzvláštní potěšení nutit tě k němu. A budu tentokrát hledět, abych dostal jen tebe samotného, bez Artura; budu ti pak moci věnovat větší pozornost." - "Myslíš," řekl Jeremiáš, "že mám z toho všeho sebemenší strach?" - "Myslím, že ano," řekl K., "trochu strachu máš určitě. A jsi-li chytrý, hodně strachu. Proč bys byl už jinak nešel za Frídou? Pověz, máš ji vůbec rád?" - "Rád?" řekl Jeremiáš. "Je to dobrá, chytrá dívka, bývalá milenka Klammova, tedy v každém případě hodná úcty. A prosí-li mě ustavičně, abych ji od tebe osvobodil, proč bych jí to neudělal k vůli, zejména když tím ani tobě nezpůsobím žádné trápení, utěšil ses přece s těmi zatracenými Barnabáškami." - "Teď vidím, jaký máš strach," řekl K., "dočista ubohý strach, snažíš se mě nachytat na lži. Frída prosila pouze o jedno: aby byla osvobozena od zdivočelých, jak pes mlsných pomocníků; bohužel jsem neměl dost času, abych její přání docela splnil, a tady jsou teď následky mého opominutí."

"Pane zeměměřiči, pane zeměměřiči!" volal někdo přes ulici. Byl to Barnabáš, Bez dechu přiběhl, ale neopomněl se K. uklonit. "Podařilo se mi to," řekl. "Co se podařilo?" zeptal se K. "Přednesl jsi mou prosbu Klammovi?" - "To nešlo," řekl Barnabáš. "Snažil jsem se hodně, ale nebylo to možné, dral jsem se dopředu bez vyzvání, stál jsem celý den tak blízko u pultu, až mě jeden písař, jemuž jsem zacláněl, dokonce odstrčil, když Klamm vzhlédl, hlásil jsem se zdviženou rukou, což je zakázáno, ze všech nejdéle jsem zůstal v kanceláři, byl jsem tam už sám jen se sluhy, ještě jednou jsem měl to potěšení uvidět Klamma, jak se vrací, ale nebylo to kvůli mně, chtěl se jen honem na něco podívat do nějaké knihy a hned zase odešel, nakonec mě, když jsem se pořád nehýbal, jeden sluha málem vymetl koštětem ze dveří. Přiznávám se k tomu všemu, abys zase nebyl nespokojen s mými výkony." - "Co je mi platná všechna tvá píle, Barnabáši," řekl K., "když vůbec nemá úspěch." - "Ale já měl úspěch," řekl Barnabáš. "Když jsem vyšel ze své kanceláře - říkám jí má kancelář -, vidím, jak se ze vzdálenějších chodeb pomalu blíží nějaký pán, jinak už bylo všude prázdno; bylo už totiž hodně pozdě. Rozhodl jsem se počkat na něj; byla to dobrá příležitost, jak tam ještě zůstat, nejraději bych tam byl vůbec zůstal, abych za tebou nemusel s tak špatnými zprávami. Ale i jinak se vyplatilo počkat na toho pána, byl to Erlanger. Ty ho neznáš? Je to jeden z Klammových prvních tajemníků. Takový slabý, drobný pán, trochu kulhá. A hned mě poznal, je proslulý svou pamětí a znalostí lidí, svraští jen obočí, to mu stačí, aby poznal každého, pasto i lidi, které nikdy neviděl, o nichž jen slyšel nebo četl, mě například sotva kdy mohl vidět. Ale ačkoli každého hned pozná, zeptá se nejdřív, jako by si nebyl jist. _Nejseš ty Barnabáš?' řekl mi. A pak se zeptal: _Ty znáš toho zeměměřiče, ne?' A pak řekl: _To se hodí; jedu teď do Panského hostince. Ať mě tam zeměměřič navštíví. Bydlím v pokoji číslo patnáct. Ale musel by přijít hned teď. Mám tam jen několik pohovorů a v pět hodin ráno se už zase vracím. Řekni mu, že mi moc záleží na tom, abych si s ním promluvil.'"

Najednou se dal Jeremiáš do běhu. Barnabáš, který si ho v rozčilení dosud sotva všiml, se zeptal: "Copak chce Jeremiáš?" - "Předběhnout mne u Erlangera," řekl K., rozběhl se za Jeremiášem, dohonil ho, zavěsil se do něho a řekl: "To tě tak najednou popadla touha po Frídě? Má touha není o nic menší, a tak půjdeme stejným krokem spolu."

«   kapitola 15       kapitola 17   »