Zámek - 17.kapitola
Franz Kafka

PŘED TEMNÝM Panským hostincem stála skupinka mužů, dva nebo tři měli svítilny, takže některé tváře se daly rozpoznat. K. uviděl jen jednoho známého, povozníka Gerstäckera. Gerstäcker ho přivítal otázkou: "Ty jsi pořád ještě ve vsi?" - "Ano," řekl K., "přišel jsem natrvalo." - "Mně po tom nic není," řekl Gerstäcker, prudce se rozkašlal a obrátil se k ostatním.

Ukázalo se, že všichni čekají na Erlangera. Erlanger už dorazil, avšak dřív než přijme strany, jedná ještě s Momusem. Všechen hovor se točil kolem toho, že se nesmí čekat v domě, nýbrž že se musí stát tady venku ve sněhu. Nebyla sice žádná zvláštní zima; přesto bylo bezohledné nechat strany, aby čekaly třeba celé hodiny v noci před domem. Nebyl tím ovšem vinen Erlanger, ten byl naopak velice účinlivý, sotva o tom věděl, a určitě by se byl velmi zlobil, kdyby se mu to doneslo. Byla tím vinna hostinská, která ve své chorobné snaze po vybraných způsobech nechtěla strpět, aby chodilo do Panského hostince mnoho stran najednou. "Když už to musí být a oni musí chodit," říkávala, "pak proboha jenom jeden po druhém." A vymohla si, že strany, které nejdřív čekávaly jednoduše na chodbě, později na schodech, potom v průjezdu, nakonec ve výčepu, byly posléze vystrčeny na ulici. A ani to jí ještě nestačilo. Nesnášela, aby byla ve vlastním domě neustále "obléhána", jak říkala. Nechápala, k čemu je vůbec ten styk se stranami. "Aby se vepředu umazaly schody," řekl jí jednou jeden úředník na její otázku, patrně rozzloben; jí to však připadalo velmi výstižné a s oblibou ten výrok opakovala. Usilovala o to, a to se i shodovalo s přáním stran, aby se naproti Panskému hostinci zřídilo staveni, kde by mohly strany čekat. Nejraději by byla, kdyby se i pohovory se stranami a výslechy konaly mimo Panský hostinec, ale tomu se vzepřeli úředníci, a když se úředníci něčemu vážně vzepřou, hostinská ovšem neprorazí, ačkoli ve vedlejších věcech dík své neúnavné a přitom žensky jemné horlivosti vyvíjela jakousi malou tyranii. Pohovory a výslechy bude však hostinská podle všeho i nadále muset trpět v Panském hostinci, neboť páni ze zámku odmítli opouštět ve vsi kvůli úředním záležitostem Panský hostinec. Neustále spěchají, jen proti své vůli bývají ve vsi, nemají nejmenší chuť protahovat svůj pobyt zde nad nezbytnou nutnost a nelze proto od nich žádat, aby jen z ohledu na domácí klid v Panském hostinci co chvíli putovali se spisy přes ulici do jiného domu a ztráceli tak čas. Vždyť úředníci nejraději vyřizují úřední záležitosti ve výčepu nebo u sebe v pokoji, pokud možno při jídle nebo v posteli před usnutím, nebo ráno, když jsou příliš unaveni, aby vstali, a chtějí se ještě trochu protáhnout v posteli. Naproti tomu se zdálo, že otázka zřízení čekárenské budovy se blíží příznivému vyřešení, ovšem hostinská byla citelně vytrestána tím - lidé se tomu trochu smáli -, že právě záležitost čekárny vyžaduje spoustu pohovorů a chodby domu se netrhnou lidmi.

O všech těch věcech se čekající polohlasem bavili, K. bylo nápadné, že nespokojenosti bylo sice až dost, nikdo si však netroufal nic namítat proti tomu, že si Erlanger povolává strany vprostřed noci. Zeptal se na to a dostal vysvětlení, že za to je dokonce Erlangerovi třeba být velmi vděčný. Vždyť jedině jeho dobrá vůle a vysoké pojetí vlastního úřadu ho vedou k tomu, že vůbec do vsi přijde; mohl by, kdyby chtěl - a snad by to dokonce lépe odpovídalo předpisům - poslat nějakého nižšího tajemníka, aby sepsal protokoly. Ale to on většinou odmítá, sám chce prý všechno vidět a slyšet, musí však na to obětovat noci, neboť v jeho úředním plánu se nepočítá s časem na cesty do vsi. K. namítl, že přece i Klamm přichází za dne do vsi, a dokonce tu zůstává i několik dní; je snad Erlanger, který je přece pouze tajemníkem, nahoře nepostradatelnější? Někteří se dobromyslně usmáli, jiní zaraženě mlčeli, těch bylo víc a K. se sotva dostalo odpovědi. Jen jeden váhavě řekl, že Klamm je samozřejmě nepostradatelný na zámku i ve vsi.

Tu se otevřely domovní dveře a objevil se Momus mezi dvěma sluhy se svítilnami. "První, kteří budou vpuštěni k panu Erlangerovi," řekl, "jsou: Gerstäcker a K. Jsou oba zde?" Hlásili se, avšak ještě před nimi vklouzl do domu Jeremiáš se slovy: "Já jsem tu pokojový číšník," Momus ho na pozdrav s úsměvem klepl na rameno. Budu si muset dávat na Jeremiáše větší pozor, řekl si K., přičemž si byl i nadále vědom toho, že Jeremiáš je pravděpodobně mnohem méně nebezpečný než Artur, který proti němu pracuje na zámku. Snad bylo dokonce moudřejší dát se od nich trápit jako od pomocníků než nechat je, aby se tu potulovali jen tak bez dozoru a volně si provozovali své intriky, k nimž mají, jak se zdá, obzvláštní vlohy.

Když šel K. kolem Momuse, tvářil se Momus, jako by v něm teprve teď poznával zeměměřiče.

"Á pan zeměměřič," řekl, "ten, který se tak nerad dává vyslýchat, se hrne k výslechu. U mne by to bývalo tehdy jednodušší. Nu ovšem, je těžké vybrat si ten pravý výslech." Když se K. chtěl po tomto oslovení zastavit, řekl Momus: "Jděte, jděte! Tehdy jsem potřeboval vaše odpovědi, teď ne." Přesto K. řekl, dotčen Momusovým chováním: "Vy myslíte všichni jen na sebe. Já neodpovídám pouze kvůli úřadu; ani tehdy, ani dnes." Momus řekl: "Na kohopak máme myslet? Kdopak tu ještě je? Jděte!" V průjezdu se jich ujal sluha a vedl je K. známou cestou přes dvůr, pak skrze vrata a do nízké, trochu se svažující chodby. V horních poschodích bydleli zřejmě jen vyšší úředníci, kdežto tajemníci bydleli na této chodbě, Erlanger též, ačkoli byl jedním z nejvyšších. Sluha zhasl lucernu, nebol tady bylo jasné elektrické osvětlení. Všechno tu bylo malé, ale zdobně provedené. Prostor byl co možná nejvíce využit. Chodba zrovna stačila, aby v ní člověk mohl jít vzpřímeně. Po stranách byly skoro jedny dveře vedle druhých. Postranní zdi nesahaly až ke stropu, patrně kvůli větrání, neboť pokojíky v té hluboké sklepní chodbě byly asi bez oken. Nevýhodou těchto neuzavřených stěn byl neklid na chodbě, a tedy nutně i v pokojích. Zdálo se, že mnohé místnosti jsou obsazené, ve většině z nich byli ještě vzhůru, ozývaly se hlasy, rány kladiva, cinkání sklenic. Ale člověk přitom neměl dojem zvláštního veselí. Hlasy byly tlumené, sotva bylo tu a tam rozumět slovo, také nešlo zřejmě o zábavu, patrně jen někdo něco diktoval nebo předčítal, zrovna z pokojů, odkud přicházely zvuky sklenic a talířů, nebylo slyšet ani slovo a rány kladiva připomněly K., co někde slyšel vyprávět, že totiž někteří úředníci, aby se zotavili z ustavičné duševní námahy, se čas od času věnují truhlářství, jemné mechanice a podobným věcem. Chodba sama byla prázdná, jen před jedněmi dveřmi seděl nějaký bledý, hubený, veliký pán v kožichu, zpod něhož vykukovalo noční prádlo; nejspíš měl v pokoji příliš dusno, sedl si tedy ven a četl noviny, ale nikterak pozorně, často zíval a nechával čtení, předkláněl se a díval se do chodby; snad čekal na nějakou stranu, kterou si pozval a která nepřicházela. Když přešli kolem něho, řekl sluha Gerstackerovi: "Pinzgauer!" Gerstäcker kývl. "Už dávno nebyl tady dole." - "Už hodně dávno," přisvědčil sluha.

Konečně přišli před jedny dveře, které se nelišily od ostatních a za nimiž přece, jak oznámil sluha, bydlí Erlanger. Sluha se nechal od K. zvednout na ramena a podíval se nahoře úzkou štěrbinou do pokoje. "Leží," řekl sluha slézaje, "na posteli, samosebou v šatech, ale přece jen si myslím, že dříme. Někdy na něj tady ve vsi padne takhle únava, jakmile změní způsob života. Budeme muset počkat. Až se probudí, zazvoní. Stalo se už ovšem také, že prospal celou dobu pobytu ve vsi, a když se probudil, musel hned zase odjet na zámek. Vždyť je to dobrovolná práce, co tu dělá." - "Raději ať už teď spí až do konce," řekl Gerstäcker, "protože když mu po probuzení zbude trochu času, je celý nevrlý, že spal, hledí vyřídit všechno ve spěchu a člověk nemůže kloudně promluvit." - "Vy přicházíte kvůli zadání toho dovozu na stavbu?" zeptal se sluha. Gerstäcker přikývl, odtáhl sluhu stranou a tiše do něho mluvil; ale sluha sotva poslouchal, díval se někam přes Gerstäckera, jehož převyšoval víc než o hlavu, a vážně a zvolna si přihlazoval vlasy.

«   kapitola 16       kapitola 18   »