Zámek - 14.kapitola
Franz Kafka

KONEČNĚ - bylo už tma, pozdní odpoledne - uvolnil K. cestu na zahradě, sníh navršil a udusal po obou stranách cesty a byl s denní prací hotov. Stál u zahradních vrátek, daleko široko sám. Pomocníka zahnal už před několika hodinami, hnal ho před sebou pořádný kus cesty. Potom se pomocník schoval někde mezi zahrádkami a chatrčemi, nebyl k nalezení a také už od té chvíle nevylezl. Frída byla doma a buď už prala nebo pořád ještě koupala Gízinu kočku; byl to od Gízy projev velké důvěry, že tu práci Frídě svěřila, ovšemže nechutnou a nevhodnou práci, K. by jistě nedovolil, aby ji Frída vzala, nebýt toho, že po všelijakých zanedbaných povinnostech bylo teď radno využít každé příležitosti, jak si Gízu zavázat. Gíza s uspokojením přihlížela, jak K. snesl z půdy dětskou vaničku, jak ohřívají vodu a posléze jak opatrně dávají kočku do vany. Pak Gíza dokonce ponechala kočku zcela Frídě, neboť přišel Černý, K-ův známý z prvního večera, pozdravil K. se směsí ostychu, jehož důvod pocházel z onoho večera, a nezměrného opovržení, jaké náleží školníkovi, a odebral se s Gízou do druhé učebny. Tam byli oba doposud. Jak K. vyprávěli v hospodě U mostu, žil Černý, ačkoliv byl kastelánský syn, z lásky ke Gíze už dlouho ve vsi, díky svým stykům dosáhl toho, že jej obec jmenovala pomocným učitelem, vykonával však tento úřad hlavně tak, že nevynechal skoro jedinou Gízinu hodinu a seděl buď v lavici mezi dětmi, nebo raději na stupínku Gíze u nohou. Nikoho to nerušilo, děti si na to už dávno zvykly, snad tím spíše, že Černý neměl ani náklonnost, ani porozumění pro děti, sotva s nimi promluvil, pouze tělocvik převzal od Gízy a jinak se spokojil tím, že žil v Gízině blízkosti, ovzduší, teple. Jeho největším potěšením bylo sedět vedle Gízy a opravovat sešity. I dnes se tím zabývali, Černý přinesl velký stoh sešitů, učitel jim dával vždycky i své, a pokud bylo světlo, viděl je K., jak pracují u jednoho stolečku u okna, hlava vedle hlavy, nehnutě, teď tam bylo vidět jen dvě plápolající svíčky. Vážná, mlčenlivá láska je spojovala; tón udávala Gíza, jejíž těžkopádná bytost se sice někdy divoce rozpoutala a potom prolomila všechny hranice, avšak u druhého by jindy nikdy nic podobného nestrpěla; tak se musel podřídit i temperamentní Černý, musel chodit pomalu, mluvit pomalu, hodně mlčet; a bylo vidět, že za to vše je bohatě odměněn Gízinou prostou, tichou přítomností. Přitom ho Gíza snad ani nemilovala; aspoň její kulaté šedé oči, které nikdy vysloveně nemrkaly, spíš jako by otáčely panenkami, na podobné otázky nikdy neodpovídaly; bylo jen vidět, že Černého bez odporu snáší, avšak pocty, že je milována kastelánským synkem, si určitě nedovedla považovat a dál si klidně a nedotčeně nesla své plné bujné tělo, ať se po ní Černý díval nebo ne. Zato Černý jí přinášel krvavou oběť, zůstávaje ve vsi; otcovy posly, kteří pro něho už několikrát přišli, odbýval tak rozhořčeně, jako by již pouhá jimi přivolaná připomínka zámku a jeho synovských povinností byla citelným, nenapravitelným narušením jeho štěstí. A přece měl vlastně spoustu volného času, neboť Gíza se mu obvykle ukazovala jen během vyučování a při opravování úloh, ne ovšem z vypočítavosti, nýbrž proto, že nade všechno milovala pohodlí a tudíž samotu a byla podle všeho nejšťastnější, když se mohla doma v naprosté volnosti natáhnout na pohovku, vedle sebe kočku, která nerušila, protože se už sotva hýbala. Tak se Černý většinu dne potuloval bez práce, ale i to měl rád, protože měl při tom vždycky možnost, jíž velmi často využíval, zajít do Lví ulice, kde Gíza bydlela, vystoupit nahoru k její podkrovní světničce, naslouchat u dveří, které vždy byly zamčené, a pak honem zase odejít, když ve světnici pokaždé bez výjimky zjistil naprosté, nepochopitelné ticho. Přesto se však i u něho občas projevovaly následky tohoto způsobu života - nikdy ovšem v Gízině přítomnosti - v chvilkových směšných výbuších úřední pýchy, jež se ovšem pramálo hodila k jeho nynějšímu postavení; většinou to pak samosebou nedopadlo obzvlášť dobře, jak K. také sám zažil.

Udivovalo jen, že se o Černém, aspoň v hospodě U mostu, přece jen mluvilo s jistou úctou, i když šlo spíše o směšné než úctyhodné věci, i Gíza byla do této úcty pojata. Přesto však bylo nesprávné, že se Černý jako pomocný učitel cítil nějak obzvlášť nadřazený K., tato nadřazenost neexistovala; školník je pro všechny učitele, a dokonce i pro takové učitele jako Černý, velmi důležitou osobou, jíž nelze beztrestně pohrdat, a když už se někdo ze stavovských důvodů nedokáže takového pohrdání vzdát, musí je alespoň na oplátku učinit snesitelným. K. si to chtěl při vhodné příležitosti připomenout, také měl u něho Černý od prvního večera vroubek, který se nijak nezmenšil tím, že následující dny daly vlastně jeho přivítání za pravdu. Kvůli Černému se veškerá pozornost úřadů hned od první hodiny zcela nesmyslně zaměřila na K., který - ještě naprosto cizí ve vsi, bez známých, bez útočiště, vysílen pochodem, bezmocně leže na slamníku - byl vydán na pospas jakémukoli úřednímu zásahu. Jen o jedinou noc později mohlo všechno proběhnout docela jinak, klidně, napůl skrytě; rozhodně by o něm nikdo nic nebyl věděl, nepodezíral ho nebo aspoň neváhal nechat ho jako vandrovního jeden den u sebe; poznali by jeho užitečnost a spolehlivost, rozkřiklo by se to v sousedství a patrně by brzy někde našel místo jako čeledín. Úřadu by to ovšem neušlo. Avšak byl podstatný rozdíl v tom, jestli se kvůli němu vprostřed noci vyburcovala ústřední kancelář, či kdo to byl tehdy u telefonu, jestli se vyžadovalo okamžité rozhodnutí - se zdánlivou pokorou, avšak přece jen s dotěrnou neoblomností, nadto od Černého, který byl patrně nahoře v nemilosti -, nebo jestli by místo toho všeho K. druhý den v úředních hodinách zaklepal u starosty a jaksepatří se ohlásil jako cizí vandrovní, který má již u jistého místního občana nocleh a nazítří patrně potáhne dál; ledaže by se snad stala docela nepravděpodobná věc a on tu našel práci, jen na pár dní ovšem, neboť déle se rozhodně nechce zdržet. Tak nebo podobně by to bylo dopadlo, nebýt Černého. Úřad by se byl tou záležitostí zabýval i nadále, jenže klidně, úřední cestou, nerušen netrpělivostí strany, jež mu patrně byla obzvlášť protivná. K. byl tedy na tom všem bez viny, vinen byl Černý, avšak Černý byl syn kastelána a navenek si počínal korektně, pykat tedy musel jedině K. A směšná příčina toho všeho? Třeba Gízin nemilostivý rozmar ten den, kvůli němuž Černý nemohl spát, toulal se v noci a posléze se na K. odškodnil za své trápení. Z druhé strany by se zase dalo říci, že K. může hodně děkovat tomu, jak se Černý zachoval. Jedině Černého chování mu umožnilo něco, čeho by K. sám nikdy nedosáhl, nikdy si netroufl dosáhnout a k čemu by zas úřad sotva kdy přivolil, že totiž od samého začátku, bez intrik, otevřeně, tváři v tvář předstoupil před úřad, pokud je to vůbec možné. Byl to však nedobrý dar; ušetřil sice K. spoustu lhaní a pletich, ale zároveň ho učinil téměř bezbranným, v každém případě ho poškodil v boji a on by si byl mohl zoufat, kdyby si nemusel přiznat, že mocenský rozdíl mezi úřadem a jím je tak nesmírný, že jakákoli lež a úskok, jíž je schopen, by nedokázala zmenšit ten rozdíl v jeho prospěch. To však byla jen myšlenka, kterou se K. sám utěšoval, Černého vroubek přesto zůstával, jestliže tehdy K. uškodil, může podruhé třeba prospět, K. bude i nadále potřebovat pomoc v těch nejnepatrnějších věcech, v těch nejprvnějších předpokladech, vždyť se například zdá, že i Barnabáš opět selhává.

Kvůli Frídě váhal K. celý den přeptat se u Barnabáše v bytě; aby ho nemusel přijímat před Frídou, pracoval venku a ještě po práci tu zůstával očekávaje Barnabáše, avšak Barnabáš nepřicházel. Nezbývalo teď nic jiného než zajít za sestrami, jen na chviličku, jen na prahu se chtěl pozeptat, hned bude zase zpátky. I zarazil lopatu do sněhu a rozběhl se. Bez dechu dorazil k Barnabášovu domu, po krátkém zaklepání vrazil do dveří a otázal se, nedbaje toho, jak to ve světnici vypadá: "Ještě pořád se Barnabáš nevrátil?" Teprve teď si všiml, že Olga není doma, oba staříci že opět sedí a klimbají u vzdáleného stolu, ještě si ani neuvědomili, co se to u dveří děje, a teprve pomalu k němu obracejí tváře, a konečně že Amálie leží pod přikrývkami na lavici u kamen a v prvním leknutí nad K-ovým příchodem se vztyčila a drží si ruku na čele, aby se vzpamatovala. Kdyby tu byla Olga, byla by hned odpověděla a K. by zase mohl jít, takhle musel udělat aspoň pár kroků k Amálii, podat jí ruku, již mlčky stiskla, a poprosit ji, aby zabránila vyplašeným rodičům v jakémkoli putování, což také několika slovy učinila. K. se dověděl, že Olga štípe na dvoře dříví, Amálie že si musela před chvílí celá vyčerpaná lehnout - důvod neřekla - a Barnabáš že sice ještě nepřišel, ale musí přijít každou chvíli, protože přes noc na zámku nikdy nezůstává. K. poděkoval za zprávu, mohl teď zase jít, avšak Amálie se zeptala, jestli nechce ještě počkat na Olgu; on však bohužel už nemá čas. Pak se Amálie zeptala, jestli už dnes s Olgou mluvil; s údivem řekl, že ne, a zeptal se, chce-li mu Olga sdělit něco zvláštního. Amálie zkřivila ústa jakoby s mírnou nevolí, mlčky kývla - bylo to zřejmě na rozloučenou - a opět ulehla. Ležíc si ho prohlížela, jako by se divila, že tu ještě je. Její pohled byl studený, jasný, nehnutý jako vždy; neupíral se přímo na předmět, který pozorovala, nýbrž jej - to bylo rušivé - nepatrně, sotva znatelně, ale nepochybně míjel, nezdálo se, že by to bylo ze slabosti či z rozpačitosti či z nepoctivosti, nýbrž z ustavičné, nad jakýmkoli jiným citem převládající touhy po samotě, již si snad sama uvědomovala jen tímto způsobem. K. se zdálo, že si vzpomíná, že ho tento pohled zaujal hned první večer, že dokonce patrně celý ten ošklivý dojem, jímž na něj tato rodina ihned zapůsobila, pramenil z tohoto pohledu, který sám o sobě nebyl ošklivý, nýbrž pyšný a ve své uzavřenosti upřímný. "Jsi pořád tak smutná, Amálie," řekl K. "trápí tě něco? Nemůžeš to říci? Takové děvče jako ty jsem na venkově ještě neviděl. Teprve dnes, teprve teď mě to vlastně napadá. Pocházíš odtud z vesnice, narodila ses tady?" Amálie přisvědčila, jako by K. vyslovil jen tu poslední otázku, pak řekla: "Počkáš tedy na Olgu?" - "Nevím, proč se ptáš pořád na jedno," řekl K. "Nemohu tu už déle zůstat, poněvadž doma čeká má snoubenka."

Amálie se opřela o loket, nevěděla o žádné snoubence. K. řekl jméno. Amálie ji neznala. Zeptala se, ví-li Olga o zasnoubení; K. měl za to, že ano, Olga ho přece s Frídou viděla, takové zprávy se též po vsi rychle roznesou. Amálie ho však ujistila, že o tom Olga neví a že z toho bude velmi nešťastná, neboť se zdá, že miluje K. Přímo prý o tom nemluvila, je totiž velmi zdrženlivá, ale láska se přece prozradí chtěj nechtěj. K. byl přesvědčen, že se Amálie mýlí. Amálie se usmála a tento úsměv, třeba byl smutný, rozjasnil zasmušile sevřenou tvář, dal promluvit němotě, zdůvěrnil cizost, vydal tajemství, vydal vlastnictví dosud chráněné, jež sice bylo možno vzít zpět, ale nikdy už ne docela. Amálie řekla, že se určitě nemýlí ; ba že ví i více, ví, že K. též chová náklonnost k Olze a že jeho návštěvy pod záminkou všelijakých Barnabášových vzkazů platí ve skutečnosti Olze. Teď však, když Amálie o všem ví, nemusí si už počínat tak upjatě a smí zajít častěji. Jen to mu prý chtěla říci. K. zavrtěl hlavou a připomněl své zasnoubení. Amálie to zasnoubení zřejmě nebrala moc vážně, pro ni byl rozhodující bezprostřední dojem z K., jak tak před ní stál; zeptala se jen, kdy se s tím děvčetem seznámil, je přece ve vsi teprve pár dní. K. vyprávěl o onom večeru v Panském hostinci, načež Amálie pouze zkrátka poznamenala, že byla velmi proti tomu, aby ho do Panského hostince vodili. Dovolávala se jako svědka Olgy, která zrovna vešla s náruči dříví, svěží a vylouhovaná chladným vzduchem, čilá a silná, jako proměněná prací ve srovnání s tím, jak jindy ve světnici těžkopádně postávala. Hodila dříví na zem, nenuceně pozdravila K. a hned se ptala po Frídě. K. se významně podíval na Amálii, ta se však, jak se zdálo, necítila usvědčena. K. to trochu popudilo a vyprávěl proto o Frídě obšírněji, než by to byl udělal jindy, líčil, jak v obtížných podmínkách přece jen vede jakousi domácnost, a tak se v chvatném vyprávění zapomněl - chtěl přece hned jít domů -, že při rozloučení pozval obě sestry, aby ho jednou navštívily. Teď se ovšem polekal a zarazil, přičemž Amálie okamžitě, nepouštějíc ho už k slovu, prohlásila, že pozvání přijímá; tu se i Olga musela přidat a učinila to. Avšak K., na nějž neustále doléhalo pomyšlení, že se teď už musí rychle rozloučit, a který se cítil neklidný před Amáliiným pohledem, nerozpakoval se doznat bez všech příkras, že vyřkl pozvání docela nepředloženě a jen pod vlivem svého osobního citu, že však na něm bohužel nemůže trvat, protože mezi Frídou a Barnabášovým domem je veliké, jemu ovšem zcela nepochopitelné nepřátelství. "To není žádné nepřátelství," řekla Amálie, vstala z lavice a přikrývku hodila za sebe, "nic tak velikého to není, to je jen papouškování všeobecného mínění. A teď jdi, jdi si za svou snoubenkou, vidím, že máš naspěch. Taky se neboj, že přijdeme, řekla jsem to hned poprvé žertem, ze zlomyslnosti. Ty ale můžeš přijít častěji, tomu snad nic nebrání, můžeš vždycky přece předstírat Barnabášovy vzkazy. A abych ti to usnadnila ještě víc, řekla jsem, že i když ti Barnabáš přinese ze zámku vzkaz, nemůže ti ho zase chodit vyřizovat až do školy. Nesmí se chudáček tolik štvát, ztrhá se službou, budeš si muset chodit pro zprávy sám." K. ještě neslyšel mluvit Amálii tak dlouho a souvisle, také to znělo jinak, než jak mluvila obvykle, jakási vznešenost v tom byla, již nepociťoval jen K., nýbrž zřejmě i Olga, která přece byla na sestru zvyklá. Stála trochu stranou s rukama v klíně, teď už zas zeširoka jako obvykle, trochu předkloněná, oči upřené na Amálii, zatímco Amálie se dívala pouze na K. "To je omyl," řekl K., "veliký omyl, jestliže si myslíš, že to s čekáním na Barnabáše neberu vážně. Mé nejvyšší, vlastně mé jediné přání je urovnat své záležitosti s úřady. A Barnabáš mi v tom má pomoci, mnohé své naděje vkládám do něho. Jednou mě už sice velmi zklamal; ale to byla spíš má vina než jeho, stalo se to ve zmatku prvních hodin, myslel jsem si tehdy, že všeho dosáhnu jednou malou večerní procházkou, a když se nemožné ukázalo nemožným, měl jsem to za zlé jemu. Mělo to vliv i na můj úsudek o vaší rodině, o vás. To je pryč, myslím, že vám teď lépe rozumím, jste dokonce." K. hledal správné slovo, nenašel je hned a spokojil se běžným - "jste možná hodnější než leckdo z lidí ve vsi, pokud je zatím znám. Ale teď mě zase, Amálie, mateš tím, že snižuješ ne-li službu svého bratra, tedy aspoň význam, který pro mne má. Možná že nejsi zasvěcena do Barnabášových záležitostí, pak je to dobré a nechám věci, jak jsou, ale možná že jsi zasvěcena - a já mám spíš tento dojem -, pak je to zlé, neboť to by znamenalo, že mě tvůj bratr klame." - "Buď klidný," řekla Amálie, "nejsem zasvěcena, za nic na světě bych se nedala zasvětit, za nic na světě, ani kvůli tobě, a pro tebe bych přece leccos udělala, neboť, jak jsi řekl, jsme hodní lidé. Avšak záležitosti mého bratra patří jemu, nevím o nich nic víc, než kolik se o nich proti své vůli náhodou tu a tam doslechnu. Zato Olga tě může důkladně zpravit, neboť je jeho důvěrnicí." A Amálie odešla, nejdříve k rodičům, s nimiž si šeptala, pak do kuchyně; odešla od K. bez pozdravu, jako by věděla, že se ještě dlouho zdrží a že není třeba se loučit.

«   kapitola 13       kapitola 15   »