Zámek - 19.kapitola
Franz Kafka

BYL BY PRAVDĚPODOBNĚ minul stejně lhostejně Erlangerův pokoj, kdyby byl Erlanger nestál v otevřených dveřích a nepokynul mu. Jediné krátké pokynutí ukazovákem. Erlanger byl již zcela přichystán k odchodu, měl na sobě černý kožešinový plášť s přiléhavým, upnutým límcem. Sluha mu zrovna podával rukavice a v ruce držel ještě kožešinovou čepici. "Měl jste přijít už dávno," řekl Erlanger. K. se chtěl omlouvat. Erlanger naznačil unaveným přimhouřením očí, že o to nestojí. "Jde o toto," řekl. "Ve výčepu sloužila dříve jistá Frída; znám ji jen podle jména, ji samu neznám, nestarám se o ni. Tato Frída nosívala někdy pivo Klammovi, teď je tam, zdá se, jiné děvče. Ta změna je tedy přirozeně bezvýznamná, patrně pro každého a pro Klamma docela určitě. Čím větší je však nějaká práce, a Klammova práce je samozřejmě největší, tím méně sil zbývá na obranu proti vnějšímu světu, proto může pak kdejaká bezvýznamná změna bezvýznamné věci povážlivě rušit. Sebemenší změna na psacím stole, odstranění skvrny, která tam byla od nepaměti, to všechno může rušit a stejně tak nová číšnice. Nuže, i když toto všechno každého druhého při kterékoli práci ovšem ruší, Klamma to neruší; o tom nemůže být ani řeč. Přesto je naší povinností pečovat o Klammovo pohodlí tak, že odstraňujeme i ta vyrušení, která pro něho vyrušením nejsou - a jeho pravděpodobně nevyruší vůbec nic -, připadají-li nám jen jako možná vyrušení. Neodstraňujeme ta rušení kvůli němu, kvůli jeho práci, nýbrž kvůli sobě, pro své svědomí a klid. Proto se teď musí ta Frída ihned zase vrátit do výčepu, možná že bude rušit právě tím, že se vrátí; nuže, pak ji tedy zase pošleme pryč, prozatím se však musí vrátit. Vy s ní žijete, jak jsem slyšel, zařiďte tedy okamžitě, aby se vrátila. Na osobní city se přitom nelze ohlížet, to je přece samozřejmé, proto naprosto nehodlám vést o té věci nějaké dlouhé řeči. Dělám už mnohem víc, než je zapotřebí, když podotýkám, že osvědčíte-li se v této maličkosti, může vám to být příležitostně ku prospěchu! To je vše, co vám chci říci." Pokývl K. na rozloučenou, nasadil si kožešinovou čepici, kterou mu sluha podal, a následován sluhou, odcházel chodbou, rychle, ale s lehkým kulháním.

Někdy se tu vydávají rozkazy, které je velmi snadno vyplnit, avšak ta snadnost K. netěšila. Nejen proto, že se ten rozkaz týkal Frídy a byl sice míněn jako rozkaz, ale K. zněl jako výsměch, nýbrž především proto, že z něho na K. zírala zbytečnost veškerého jeho snažení. Mimo něj šly všechny ty rozkazy, nepříznivé i příznivé, a i ty příznivé měly koneckonců nepříznivé jádro, v každém případě však šly mimo něj a on stál příliš hluboko a nemohl do nich zasáhnout nebo je dokonce umlčet, aby byl slyšen jeho hlas. Jestliže Erlanger odmítavě mávne rukou, co chceš dělat; a když nemávne odmítavě rukou, co mu můžeš říci? K. si byl sice vědom, že únava mu dnes uškodila víc než všechna nepřízeň poměrů, ale jak je možné, že on, který měl za to, že se může spolehnout na své tělo, a bez tohoto přesvědčení by se byl na cestu vůbec nevydal, jak je možné, že nevydržel pár špatných a jednu probdělou noc, proč na něj padla tak nepřekonatelná únava právě tady, kde nikdo není unaven, či spíš kde každý je neustále unaven, aniž to však škodí jeho práci; ba spíš jako by jí to bylo na prospěch. Z toho se dalo soudit, že to je úplně jiná únava než K-ova. Zde to je spíš únava uprostřed šťastné práce; něco, co navenek vypadá jako únava a ve skutečnosti to je neotřesitelný klid, neotřesitelný mír. Je-li člověk v poledne trochu unaven, patří to k přirozenému průběhu dne. Ti páni zde mají ustavičné poledne, řekl si K.

A s tím plně souhlasilo, že teď kolem páté hodiny bylo už všude po stranách chodby živo. V té směsici hlasů v pokojích bylo něco nadmíru veselého. Jednou to znělo jako jásot dětí, které se chystají na výlet, jindy jako pozdvižení v kurníku, jako radost z naprostého souladu s probouzejícím se dnem, někde dokonce jeden pán napodoboval kokrhání kohouta. Na chodbě bylo sice ještě prázdno, ale dveře už byly v pohybu, co chvíli se některé trochu pootevřely a rychle zase zavřely, v chodbě to bzučelo otvíráním a zavíráním dveří, tu a tam zahlédl K., jak se nahoře v mezeře mezi stropem a stěnou objevují a opět mizí hlavy, po ránu rozcuchané. Z dálky se pomalu blížil malý, sluhou tažený vozíček se spisy. Druhý sluha šel vedle, v ruce měl nějaký seznam a patrně podle něho srovnával čísla dveří s čísly spisů. U většiny dveří se vozíček zastavil, obyčejně se pak také otevřely dveře a do pokoje byly podány příslušné spisy, někdy také jen malý lístek - tu pak docházelo k malé výměně slov mezi pokojem a chodbou, patrně bylo sluhovi cosi vytýkáno. Jestliže dveře zůstaly zavřeny, narovnal sluha spisy pečlivě na práh. V takových případech se K. zdálo, že pohyb za okolními dveřmi neustává, ačkoli tam už byly spisy přiděleny, nýbrž spíše sílí. Možná že ostatní chtivě pokukovali po spisech ležících na prahu a z nepochopitelných důvodů nevyzvednutých, nemohli pochopit, jak je možné, že někomu stačí jen otevřít dveře, aby získal své spisy, a přece to neudělá; možná dokonce že definitivně nevyzvednuté spisy budou později rozděleny mezi ostatní pány, kteří už teď co chvíli vyhlíželi a přesvědčovali se, leží-li spisy pořád ještě na prahu a mají-li tedy pořád ještě naději. Ostatně ty spisy, které zůstávaly ležet na zemi, byly obzvlášť velké balíky; a K. měl za to, že tam zatím zůstávají z jakési chvástavosti či zlomyslnosti nebo také z oprávněné hrdosti, jež kolegy povzbuzuje. V té domněnce ho utvrzovalo to, že někdy, vždycky když se zrovna nedíval, byl stoh, vystavený už dostatečně dlouho na odiv, najednou rychle vtažen do pokoje a dveře pak zase zůstaly stejně nehybné jako předtím, rovněž okolní dveře se pak uklidnily, zklamány nebo také spokojeny tím, že předmět nepřetržitého dráždění byl konečně odstraněn, pak se však zase pozvolna dostávaly do pohybu.

K. to vše sledoval nejen zvědavě, ale i účastně. Bylo mu téměř dobře uprostřed toho shonu, přihlížel chvilku tu, chvilku tam a postupoval - i když v patřičné vzdálenosti - za sluhy, kteří se po něm ovšem už několikrát přísně ohlédli, se skloněnou hlavou, našpulenými rty, a díval se, jak rozdávají. Čím dál práce pokračovala, tím hůř jim šla od ruky, buď nebyl seznam docela v pořádku, nebo se sluha dost nevyznal ve spisech, nebo měli páni z jiných důvodů námitky; na každý způsob se aspoň stávalo, že některé příděly se musely rušit, pak se vozíček vrátil a škvírou mezi dveřmi se vyjednávalo o vráceni spisů. Už sama ta jednání dělala velké potíže, ale stávalo se dost často, že když teď šlo o vrácení, byly neúprosně zavřeny zrovna ty dveře, které předtím byly v nejživějším pohybu, jako kdyby už o věci vůbec nechtěly ani slyšet. Pak teprve nastaly ty pravé potíže. Úředník, který si myslel, že má na spisy nárok, byl krajně netrpělivý, dělal v pokoji veliký rámus, tleskal, dupal, neustále vykřikoval mezerou mezi dveřmi do chodby určité číslo spisu. Jeden sluha byl zaměstnán chlácholením netrpělivce, druhý bojoval u zavřených dveří o vrácení. Oba měli co dělat. Netrpělivec byl ze samého chlácholení často ještě netrpělivější, nemohl už ani slyšet sluhovy řeči, nechtěl útěchy, chtěl spisy; jeden takový pán vylil mezerou u stropu na sluhu plné umývadlo. Druhý sluha, patrně s vyšší hodností, to však měl ještě mnohem těžší. Jestliže dotyčný pán vůbec přistoupil na vyjednávání, mluvilo se věcně, přičemž se sluha odvolával na svůj seznam, pán na své záznamy a právě na ty spisy, které měl vrátit, které však zatím pevně držel v ruce, takže žádostivé oči sluhovy z nich zahlédly sotva cípek. Sluha pak také musel běhat pro nové důkazy k vozíčku, který sám od sebe vždycky trochu popojel na mírně se svažující chodbě, nebo musel zajít za pánem dožadujícím se oněch spisů a tam námitky dosavadního držitele vyměnit za nové protinámitky. Takové jednání trvalo velmi dlouho, někdy se dohodli, pán vydal třeba část spisů nebo dostal na odškodněnou jiné spisy, jelikož šlo jen o záměnu; stávalo se však také, že se někdo musel vzdát požadovaných spisů nadobro, buď že ho sluha svými důkazy zahnal do úzkých, nebo že už byl umořen ustavičným vyjednáváním, potom však nedal spisy sluhovi, nýbrž jimi v náhlém odhodlání mrštil daleko na chodbu, až se tkanice rozvázaly a listy rozlétly, a sluhové měli co dělat, aby je zase dali do pořádku. To všechno však bylo ještě poměrně jednodušší, než když sluha na své prosby o vrácení spisů vůbec nedostal odpověď, stál pak před zavřenými dveřmi, prosil, zapřísahal, citoval svůj seznam, dovolával se předpisů, všechno nadarmo, pokoj zůstával němý a vstoupit bez dovolení zřejmě neměl sluha právo. Pak se někdy i tento výtečný sluha přestal ovládat, šel k vozíčku, sedl si na spisy, setřel si pot s čela a chvíli nedělal vůbec nic, než bezmocně klátil nohama. Zájem o věc byl kolem dokola veliký, všude se šuškalo, sotva které dveře byly v klidu, a nahoře nad okrajem zdi sledovaly veškeré dění tváře, jež byly kupodivu skoro celé zakukleny v šátcích a nadto nepostály chvilku na místě. Uprostřed všeho toho neklidu bylo K. nápadné, že Bürgelovy dveře zůstaly celou dobu zavřené a že sluhové již prošli tuto část chodby, avšak Bürgelovi žádné spisy nepřidělili. Snad spal, což by bylo důkazem velice zdravého spánku, ale proč nedostal žádné spisy? Jen velice málo pokojů, nadto patrně neobydlených, bylo takto opominuto. Zato v Erlangerově pokoji byl už nový a obzvlášť neklidný host, nejspíš Erlangera v noci vyloženě vypudil, to se málo hodilo k Erlangerově chladné, rozložité povaze, avšak to, že musel na K. čekat na prahu, tomu přece jen nasvědčovalo.

Ode všech postranních pozorování vracel se pak K. vždycky zase brzy k sluhovi. Na tohoto sluhu se věru nehodilo to, co K. jinak vyprávěli o sluzích vůbec, o jejich zahálčivosti, jejich pohodlném živobytí, jejich nadutosti, byly asi i výjimky mezi sluhy nebo, což bylo pravděpodobnější, různé skupiny, neboť tady byly, jak K. pozoroval, četné přehrady, jež dosud zahlédl sotva v náznaku. Obzvlášť sluhova neústupnost se mu velmi líbila. V boji s těmi malými, zatvrzelými pokojíky - K. to často připadalo jako boj s pokoji, protože obyvatele stěží zahlédl - sluha nepovoloval. Ochabl sice - kdo by neochabl? -, za chvíli se však zase zotavil, sklouzl z vozíčku a zpříma, se zaťatými zuby vykročil znovu proti dveřím, aby jich dobyl. A stávalo se, že byl dvakrát či třikrát odražen, velmi jednoduchým způsobem ovšem, pouze tím zapeklitým mlčením, a přece nebyl přemožen. Když shledal, že pouhým útokem nedosáhne ničeho, zkusil to jinak, například, pokud to K. správně pochopil, lstí. Naoko pak nechal ty dveře být, aby jaksi vyčerpaly svou mlčenlivost, obrátil se k jiným dveřím, po chvíli se opět vrátil, zavolal na druhého sluhu, všechno nápadně hlasitě, a jal se vršit spisy na práh zavřených dveří, jako by změnil svůj úmysl a pánovi podle práva nemělo být nic vzato, nýbrž spíše přidáno. Pak pokračoval dál, z dveří však nespouštěl pohled, a když pak pán opatrně otevřel, aby si spisy přitáhl, což se také obyčejně stalo, byl sluha několika skoky u něho, vsunul nohu mezi dveře a donutil tak pána, aby s ním jednal aspoň tváří v tvář, což pak obyčejně mělo přece jen jakžtakž uspokojivý výsledek. A jestliže se to nepodařilo takto, nebo jestliže se mu to u některých dveří nezdálo vhodné, zkusil to jinak. Věnoval se pak například pánovi, který si na ty spisy činil nárok. Pak odstrčil druhého, vždy pouze mechanicky pracujícího sluhu, naprosto bezcennou pracovní sílu; a sám začal pánovi domlouvat, šeptem, potají, strkaje hlavu hluboko do pokoje, patrně mu něco sliboval a také ho ujišťoval, že při příštím rozdílení bude druhý pán potrestán, aspoň několikrát ukázal na protivníkovy dveře a smál se, pokud mu to únava dovolovala. Pak byly případy, jeden či dva, kde se ovšem vzdal veškerých pokusů, avšak i zde měl K. za to, že se vzdává jen naoko nebo aspoň z dobrých důvodů, neboť klidně pokračoval dál, snášel rámus poškozeného pána, ani se neohlédl, jedině to, že chvílemi dlouze přivřel oči, naznačovalo, jak tím hlukem trpí. Pán se pak též pomalu uklidnil, jako neutuchající dětský pláč pomalu přejde v stále ojedinělejší vzlyky, tak to bylo i s jeho křikem; a i když už bylo docela ticho, přece jen se ještě chvílemi ozval ojedinělý výkřik nebo se letmo otevřely a přibouchly dveře. Rozhodně se ukázalo, že i tu si patrně sluha počínal naprosto správně. Nakonec zbyl jen jediný pán, který se nechtěl utišit, nadlouho umlkal, ale jen aby si oddechl, pak spustil nanovo, o nic slaběji než předtím. Nebylo docela zřejmé, proč tolik křičí a naříká, možná že to nebylo ani kvůli rozdělování spisů, Mezitím sluha skončil práci; jen jediný spis, vlastně jen nějaký papírek, lístek z bloku, zůstal vinou pomocné síly ve vozíčku a teď se nevědělo, komu ho přidělit. To by mohl být docela dobře můj spis, projelo K. hlavou. Starosta mluvil přece pořád o nejnepatrnějším případu. A K., ačkoli jemu samému ta domněnka v podstatě připadala za vlasy přitažená a směšná, se pokoušel přitočit k sluhovi, který lístek zamyšleně prohlížel; nebylo to tak snadné, neboť sluha zle oplácel K. jeho příchylnost, i v největším návalu práce si vždycky našel čas, aby na K. vrhl zlý, netrpělivý pohled, provázený nervózním škubnutím hlavy. Teprve teď, když skončil rozdílení, se zdálo, že na K. trochu zapomněl, jakož i jinak upadl do lhostejnosti, bylo to pochopitelné při jeho značném vyčerpání, ani s tím lístkem se příliš nenamáhal, snad ho vůbec ani nečetl, jen se tak tvářil, a ačkoli by tu na chodbě udělal patrně každému pánovi radost, kdyby mu lístek přidělil, rozhodl se jinak, měl už po krk rozdílení, s ukazováčkem na rtech naznačil svému průvodci, aby mlčel, roztrhal lístek na kousky - K. se k němu dávno ještě nedostal - a strčil je do kapsy. Byla to první závada, kterou K. uviděl v zdejším kancelářském provozu, bylo ovšem možné, že i ji špatně pochopil. A i když to byla závada, dala se prominout; v poměrech, jež tu vládly, nemohl sluha pracovat bez chyby, jednou musel nashromážděný vztek, nashromážděný neklid propuknout, a projevil-li se jen roztrháním malého lístečku, bylo to ještě až dost nevinné. Vždyť v chodbě pořád ještě ječel hlas ničím neutišitelného pána a kolegové, kteří se k sobě jinak nechovali příliš přátelsky, byli, zdálo se, pokud jde o hluk, úplně zajedno; pomalu jako by si ten pán vzal za úkol dělat rámus za všechny ostatní, kteří ho pokřikováním a kýváním hlavou povzbuzovali, aby pokračoval. Ale sluha se teď o to vůbec nestaral, byl se svou prací hotov, ukázal druhému sluhovi, aby se chopil držadla vozíku, a tak zase odtáhli, jak přišli, jen spokojenější a tak rychle, až před nimi vozíček poskakoval. Jen jednou sebou ještě trhli a ohlédli se, když ustavičně křičící pán, před jehož dveřmi se teď ometal K., poněvadž by byl rád přišel na to, co vlastně pán chce, objevil patrně knoflík elektrického zvonku a nadšen zřejmě, jak se mu teď uleví, začal místo křiku nepřetržitě zvonit. Nato začalo z ostatních pokojů velké mumlání jakoby na souhlas, zdálo se, že ten pán učinil něco, co by ostatní byli už dávno rádi učinili, a co jen z neznámých důvodů nesměli učinit. Chtěl snad pán zvoněním přivolat obsluhu, snad Frídu? To bude zvonit dlouho, vždyť Frída je zaneprázdněna tím, že balí Jeremiáše do mokrých obkladů, a i když je snad už Jeremiáš zdráv, nemá Frída kdy, neboť pak mu Leží v náručí. Ale zvonění mělo přece jen okamžitý účinek. Z dálky se sem už hnal sám hostinský, celý v černém a upnutý jako vždy; ale utíkal tak, jako by zapomněl na svou důstojnost; paže měl napůl rozpřažené, jako by ho volali k nějakému velikému neštěstí, a on přicházel, aby je popadl a ihned udusil na svých prsou, a při každé drobné nepravidelnosti ve zvonění jako by povyskočil a ještě přidal do kroku. Značný kus za ním se teď objevila jeho žena, i ona utíkala s pažemi rozpřaženými, a její kroky byly krátké a strojené a K. si pomyslel, že přijde příliš pozdě, že mezitím hostinský vykoná vše potřebné. A aby uvolnil běžícímu hostinskému místo, stoupl si K. těsně ke zdi. Ale hostinský se zastavil přímo u K., jako by on byl jeho cílem, a už tu byla i hostinská a oba ho zahrnuli výčitkami, jimž pro spěch a překvapení nerozuměl, zvláště když se do toho mísil pánův zvonek a dokonce i jiné zvonky začaly pracovat, teď už ne z nouze, ale kvůli hře a z přemíry radosti. Protože K. velmi záleželo na tom, aby plně pochopil svou vinu, byl zcela srozuměn s tím, že ho hostinský vzal pod paží a odcházel s ním z toho hluku, který neustále vzrůstal, neboť za nimi - K. se vůbec neotáčel, jelikož do něho mluvil hostinský a ještě více z druhé strany hostinská - se teď otvíraly dveře dokořán, chodba ožila, zdálo se, že se tu probouzí provoz jako v živé úzké uličce, dveře před nimi zřejmě netrpělivě čekaly, až K. konečně přejde, aby už mohly propustit pány; a do toho všeho zvonily zvonky, znovu a znovu se rozeznívaly jako na oslavu vítězství. Tu konečně - byli už zase na tichém, bílém dvoře, kde čekalo několik saní - se K. pomalu dověděl, oč šlo. Ani hostinský, ani hostinská nedovedli pochopit, jak se K. mohl něčeho takového odvážit. "Ale copak jsem provedla" Ptal se pořád dokola, dlouho to však nemohl vyzvědět, neboť oběma byla vina přespříliš zřejmá a ani zdaleka jim proto nepřišlo na mysl, že jednal v nejlepší vůli. Trvalo dlouho, než všechno pochopil. Neměl právo být v té chodbě, vůbec měl přístup pouze do výčepu, a i to jen z milosti a do odvolání. Předvolá-li ho nějaký pán, musí se samosebou dostavit na místo předvolání, avšak stále si musí být vědom toho - má snad přece aspoň normální lidský rozum? -, že je někde, kam vlastně nepatří, kam ho jen s krajním odporem povolal jeden z pánů jedině proto, že to vyžadovala a omlouvala úřední záležitost. Měl se proto rychle dostavit, podrobit se výslechu, potom však pokud možno ještě rychleji zmizet. Což tam na té chodbě vůbec neměl pocit veliké nepřístojnosti? Ale kdyby ho byl měl, jak by se tam byl mohl potloukat jako dobytek na pastvě? Copak nebyl předvolán k nočnímu výslechu a neví, proč jsou noční výslechy zavedeny? Noční výslechy - a tu se K. dostalo nového vysvětlení jejich smyslu - mají přece jedině ten účel, aby se strany, na něž se páni nevydrží dívat za dne, vyslechly rychle, v noci, za umělého osvětlení, a aby páni měli možnost hned po výslechu všechnu tu ošklivost zaspat. Ale K-ovo chování bylo výsměchem všem bezpečnostním opatřením. I strašidla k ránu zmizí, ale K. tam zůstal s rukama v kapsách, jako by čekal, že neodejde-li on, odejde celá chodba se všemi pokoji i pány. A to by se bylo také docela určitě stalo - tím si může být jist -, kdyby to jen bylo nějak možné, jenže jemnocit pánů je bezmezný. Nikdo K. třeba nevyžene, ani mu neřekne to, co je ovšem samozřejmé, totiž aby konečně šel; nikdo to neudělá, ačkoli se za jeho přítomnosti patrně třesou rozčilením, a ráno, jejich nejmilejší čas, jim zhořkne. Místo aby proti K. zakročili, raději trpí, přičemž ovšem se patrně kojí nadějí, že K. musí přece konečně pochopit to, co bije do očí, a jako trpí páni, tak i on sám bude muset nesnesitelně trpět tím, jak strašně nevhodně všem na očích tu po ránu postává v chodbě. Marná naděje. Nevědí nebo nechtějí ve své laskavosti a blahosklonnosti vědět, že jsou i necitelná, tvrdá srdce, jež žádná úcta neobměkčí. Což i noční mol, to ubohé zvíře, nevyhledá tichý kout, když přichází den, tam se připlácne, nejraději by se ztratil a je nešťastný, že nemůže? Naproti tomu K. si stoupne tam, kde je ho nejvíc vidět, a kdyby tím mohl zarazit příchod dne, udělal by to. Zarazit ho nemůže, ale oddálit, zabrzdit ho naneštěstí může. Což nepřihlížel rozdílení spisů? Něčemu, čemu nelze přihlížet, až na nejbližší účastníky. Něčemu, co ani hostinský, ani hostinská ve vlastním domě nesměli spatřit. O čem jen v narážkách slyšeli vyprávět, jako třeba dnes od sluhů. Cožpak nepozoroval, s jakými obtížemi postupovalo rozdílení spisů, což samo o sobě je nepochopitelné, neboť přece každý z pánů slouží jedině věci, nikdy nepomyslí na svůj prospěch, a musí proto ze všech sil přispívat k tomu, aby rozdílení spisů, ta důležitá, základní práce, probíhalo rychle a snadno a bezvadně? A cožpak K. doopravdy ani vzdáleně nevytušil, že hlavní příčinou všech obtíží bylo to, že rozdílení se muselo provádět při téměř zavřených dveřích, bez možnosti přímého styku mezi pány, kteří by se mezi sebou ovšem v mžiku dohodli, kdežto prostředkování sluhů nutně zabere skoro hodinu, nikdy nemůže probíhat hladce, je ustavičnou muknu jak pro pány, tak i pro sluhy a uškodí patrně i pozdější práci. A proč se páni nemohli dorozumět? Nu, cožpak to K. pořád ještě nechápe? Něco podobného se hostinské - a hostinský to za svou osobu též potvrdil - ještě nestalo a měli už přece co dělat s všelijakými odbojníky. Věci, které si jinak člověk netroufne vyslovit, musí se jemu dávat po lopatě, protože jinak nepochopí ani to nejnutnější. Nu tedy, když už se to musí říci: kvůli němu, pouze a výhradně kvůli němu nemohli páni vyjít z pokojů, protože jsou ráno, krátce po probuzení, příliš ostýchaví, příliš zranitelní, než aby se vystavovali cizím pohledům. I když jsou úplně oblečeni, připadají si vysloveně příliš obnažení, než aby se ukazovali. Je těžko říci, proč se stydí, snad se ti věční dělníci stydí jen proto, že spali. Ale snad ještě víc než ukazovat se stydí se uvidět cizí lidi; nechtějí, aby to, co šťastně překonali díky nočním výslechům, totiž pohled na těžko pro ně snesitelné strany, na ně nanovo doráželo teď po ránu, najednou a bezprostředně, se vší přírodní pravdivostí. Tomu prostě nedovedou čelit. Co to musí být za člověka, který to nerespektuje! Nu, musí to být člověk jako K. Někdo, kdo v tupé lhostejnosti a ospalosti nedbá ničeho, ani zákona, ani nejobyčejnějších lidských ohledů, jemuž vůbec nezáleží na tom, že skoro znemožní rozdílení spisů a poškodí pověst domu a provede něco, co se ještě nikdy nestalo, takže zoufalí páni překonávají sami sebe a začnou se bránit, způsobem pro obyčejného člověka nepřestavitelným, sáhnou po zvonku a přivolají pomoc, aby zahnali K., jímž už jinak nelze otřást! Oni, páni, volají o pomoc! Což by už dávno nepřiběhl hostinský i hostinská a všechen personál, kdyby se jen byli odvážili objevit se před pány nezavoláni, po ránu, byť i jen proto, aby poskytli pomoc a hned zase zmizeli? Třesouce se rozhořčením nad K., zoufalí z vlastní nemohoucnosti čekali tu prý na začátku chodby a vysvobodilo je až zazvonění, jež vlastně vůbec nečekali. Nu, z toho nejhoršího jsme už venku! Ach, kéž by jen jediným okem mohli zahlédnout ten veselý shon pánů, konečně osvobozených od K.! Pro K. ovšem nic nepominulo; z toho, co tu natropil, se určitě bude muset zodpovídat.

Mezitím došli až do výčepu; nebylo dost jasné, proč hostinský přes všechen svůj hněv ještě vede K. až sem, snad přece jen poznal, že je K. příliš unaven,. aby mohl opustit dům. Aniž čekal na vyzvání, aby si sedl, přímo se zhroutil na jeden ze sudů. V té tmě mu bylo dobře. Ve veliké místnosti svítila teď jen slabá žárovka nad pivními kohoutky. I venku byla ještě hluboká tma, zdálo se, že chumelí. Člověk musel být vděčen, že je tu v teple, a starat se, aby ho nevyhnali. Hostinský s hostinskou pořád ještě stáli před ním, jako by přece jen pro ně ještě znamenal nějaké nebezpečí, jako by při jeho naprosté nepříčetnosti vůbec nebylo vyloučeno, že se najednou sebere a znovu se pokusí proniknout do chodby. Byli též sami unaveni tím nočním leknutím a předčasnými vstáváním, zvláště hostinská, která měla na sobě hedvábné, šustivé, hnědé, trochu nepořádně zapnuté a přepásané šaty s širokou sukní - kde je v tom spěchu sebrala? -, hlavu jakoby zlomenou opírala o manželovo rameno, jemným šátečkem si lehce otírala oči a mezitím vrhala dětsky zlobné pohledy na K. Aby manžele uklidnil, řekl K., že všechno, co mu teď vyprávěli, je pro něho úplná novinka, že by snad byl přes tu neznalost věci přece jen nezůstával tak dlouho v chodbě, kde opravdu neměl co dělat, a určitě nechtěl nikoho trápit, nýbrž že se to vše stalo jen z veliké únavy. Poděkoval jim, že ukončili tu trapnou scénu, kdyby byl volán k odpovědnosti, jen by to uvítal, neboť jen tak by mohl zabránit, aby se jeho chování ve všem všudy špatně nevykládalo. Je tím prý vinna jen únava a nic jiného. Ta únava však pochází z toho, že si ještě nezvykl na namáhavé výslechy. Vždyť tu není ještě tak dlouho. Až v tom bude zkušenější, nebude se něco podobného moci opakovat. Snad bere ty výslechy příliš vážně, ale to přece samo o sobě není závada. Prodělal krátce po sobě dva výslechy, jeden u Bürgela a druhý u Erlangera, zvláště první ho značně vyčerpal, druhý, pravda, netrval dlouho, Erlanger ho jen požádal o nějakou úsluhu, ale oba dohromady byly víc, než může najednou snést, možná že by taková věc byla i pro jiného, třeba pro pana hostinského, příliš. Od druhého výslechu se vlastně už jen odpotácel. Byla to téměř svého druhu opilost; vždyť oba ty pány viděl a slyšel poprvé a ještě jim musel odpovídat. Všechno, pokud ví, dopadlo dobře, pak se ale stalo to neštěstí, jež mu však po tom, co předcházelo, sotva může být přičítáno za vinu. Bohužel jen Erlanger a Bürgel rozpoznali, v jakém je stavu, a jistě by se ho byli zastali a zabránili všemu ostatnímu, ale Erlanger prý musel hned po výslechu odejít, patrně jel na zámek, a Bürgel usnul, nejspíše unaven výslechem - jak by ho tedy mohl K. přestát bez újmy? -, a zaspal dokonce celé rozdílení spisů. Kdyby byl K. měl tuto možnost, s radostí by jí byl použil a rád by se zřekl vší zakázané, podívané, tím spíš, že přece ve skutečnosti nebyl v stavu cokoli vidět, a proto i ti nejcitlivější pánové se před ním mohli bez ostychu ukázat.

Zmínka o obou výsleších - obzvláště o výslechu u Erlangera - i respekt, s nímž K. mluvil o obou pánech, mu hostinského naklonily. Zdálo se, že už hodlá splnit K-ovu prosbu, aby si směl položit na sudy prkno a prospat se na něm aspoň do svítání, hostinská však zřejmě byla proti tomu, ustavičně vrtěla hlavou, zbytečně si tu a tam popotahujíc šaty, jejichž nepořádnost si teprve teď uvědomila. Opět hrozil propuknout jakýsi patrně dávný spor o čistotu domu. pro znaveného K. nabyl rozhovor manželů nesmírného významu. Být odtud zase vyhnán mu připadalo jako neštěstí, které přesahovalo vše, co dosud zažil. K tomu nesmělo dojít, i kdyby se hostinský s hostinskou proti němu měli spojit. Číhavě oba pozoroval krče se na sudu, až hostinská, jejíž neobyčejná citlivost byla K. dávno nápadná, najednou ustoupila stranou - hovořila patrně s hostinským už o jiných věcech, a zvolala: "Jak se to na mne dívá! Pošli ho už konečně pryč!" Avšak K., chápaje se příležitosti a teď již úplně, až do netečnosti přesvědčen, že zůstane, řekl: "Nedívám se na tebe, jen na tvé šaty."

"Proč na mé šaty?" zeptala se hostinská rozčileně. Pokrčil rameny.

"Pojď!" řekla hostinská hostinskému. "Vždyť je opilý, ten hulvát. Ať se tu vyspí z opice!" A poručila ještě Pepině, která se na její zavolání rozcuchaná, unavená, líně držíc v ruce koště, vynořila ze tmy, aby K. hodila nějaký polštář.

«   kapitola 18       kapitola 20   »