Zámek - 20.kapitola
Franz Kafka

KDYŽ SE K. PROBUDIL, zdálo se mu nejdřív, že vůbec nespal; v místnosti bylo stejně prázdno a teplo, všechny stěny ve tmě, žárovka nad pivními kohoutky zhasnutá, i za okny byla noc. Když se však protáhl, polštář spadl a lože i sudy zapraskaly, hned tu byla Pepina, teď se dověděl, že už je večer a on že spal hodně přes dvanáct hodin. Hostinská se po něm několikrát za den ptala, rovněž Gerstäcker, který tu ráno čekal potmě u piva, když K. mluvil s hostinskou, ale pak už si netroufal K. rušit, se tu byl mezitím jednou na K. podívat, a konečně prý přišla i Frída a postála chvilku u K. ; ale nepřišla ani tak kvůli němu, spíš si tu potřebovala všelicos připravit, neboť večer má zase nastoupit na staré místo. "Ona tě už asi nemá ráda?" zeptala se Pepina, přinášejíc kávu a koláče. Ale už se neptala zlomyslně jako dřív, nýbrž smutně, jako by zatím byla poznala zlobu světa, před níž všechna vlastní zloba je bezmocná a nesmyslná; jako s druhem v utrpení mluvila teď s K., a když ochutnal kávu a jí se zdálo, že mu není dost sladká, odběhla a přinesla mu plnou cukřenku. Smutek jí ovšem nezabránil, aby se dnes nevyšňořila snad ještě víc než posledně; ve vlasech měla vpletenou spoustu mašlí a stuh, nad čelem a podle spánků byly vlasy pečlivě naondulované a na krku měla řetízek, který jí visel do hlubokého výstřihu blůzy. Když K., spokojený, že se konečně jednou vyspal a že se může napít dobré kávy, potají sáhl po jedné z mašlí a pokoušel se ji rozvázat, řekla Pepina unaveně: "Nech mě," a sedla si na sud vedle něho. A K. se jí ani nemusel vyptávat na její trápení, začala hned vyprávět sama s pohledem strnule upřeným do K-ova šálku, jako by se i při vyprávění potřebovala rozptýlit, jako by se svému trápení nemohla zcela oddat ani ve chvíli, kdy se jím obírá, neboť je nad její síly. Především se K. dověděl, že Pepinino neštěstí zavinil vlastně on, ale ona že mu to nemá za zlé. A při vyprávění horlivě kývala hlavou, aby zabránila K-ovu odporování. Nejdříve prý vzal Frídu z výčepu a tím Pepině umožnil postup. Jinak si vůbec nelze představit nic, co by Frídu přimělo, aby se vzdala svého místa, seděla ve výčepu jako pavouk v síti, všude měla svá vlákna, jež znala jen ona sama; dostat ji odtamtud proti její vůli bylo prý zcela nemožné, vyhnat ji odtud mohla jen láska k někomu nízkému, tedy něco, co se nesrovnávalo s jejím postavením. A Pepina? Copak ona někdy pomyslela na to, aby to místo získala? Byla pokojskou, měla bezvýznamné místo bez zvláštních vyhlídek, snila o velké budoucnosti jako každé děvče, sny si člověk nemůže zakázat, ale vážně na postup nikdy nepomýšlela, smířila se s tím, čeho dosáhla. A tu najednou Frída z výčepu zmizela, stalo se to tak najednou, že hostinský neměl hned po ruce vhodnou náhradu, hledal a jeho pohled padl na Pepinu, která se ovšem jaksepatří tlačila dopředu. Milovala tehdy K., jako ještě nikdy nikoho nemilovala; celé měsíce seděla dole ve své maličké, temné komůrce a byla připravena, že tam nepovšimnuta stráví léta a v nejhorším i celý život, a tu se najednou objevil K., hrdina, osvoboditel dívek, a uvolnil jí cestu nahoru. Nevěděl o ní samozřejmě, neudělal to kvůli ní, tu noc, než měla být uvedena do místa - uvedení bylo ještě nejisté, ale přece jen už velmi pravděpodobné -, strávila celé hodiny tím, že s ním rozprávěla, šeptala mu do ucha své díky. A v jejích očích byl jeho čin ještě o to větší, že to byla Frída, již na sebe vzal jako břímě; byla to až nepochopitelně nezištná obětavost, že si udělal z Frídy milenku, aby Pepinu vynesl nahoru, z Frídy, toho nehezkého, postaršího, hubeného děvčete s krátkými, prořídlými vlasy, nadto úskočného děvčete, které má pořád nějaké tajnosti, což nejspíš souvisí s jejím vzhledem; je-li už ubohost její tváře i těla mimo pochybnost, musí mít přece aspoň jiná tajemství, jež si nikdo nemůže ověřit, třeba ten údajný poměr s Klammem. A i takovéto myšlenky napadaly tehdy Pepinu: je to možné, aby K. doopravdy miloval Frídu, neklame sám sebe, anebo klame snad dokonce jen Frídu, a bude snad jediným výsledkem všeho toho přece jen Pepinin vzestup, a zpozoruje pak K. svůj omyl nebo ho už nebude chtít skrývat a nebude již vidět Frídu, nýbrž jen a jen Pepinu, což vůbec přece nemusí být Pepinin šílený dohad, neboť s Frídou se jako dívka může zajisté klidně měřit, což nikdo nebude popírat, a K. přece v první chvíli oslnilo především Frídino postavení a lesk, jehož mu Frída uměla dodat. A tu snila Pepina, že získá-li to postavení, přijde k ní K. s prosíkem a ona teti bude mít na vybranou, buď K. vyslyšet a ztratit místo, nebo ho odmítnout a stoupat dál. A ona si usmyslila, že se všeho vzdá a skloní se k němu a naučí ho pravé lásce, jíž by u Frídy nikdy nepoznal a jež je nezávislá na všech poctách světa. Jenže pak se to zběhlo jinak. A kdo za to mohl? Především K. a pak Frídina prohnanost. K. především, neboť co vlastně chce, co je on za divného člověka? Za čím se to pachtí, jaké důležité věci ho to zaměstnávají, že pro ně zapomíná na to nejbližší, nejlepší, nejkrásnější? Pepina je oběť a všechno je hloupé a všechno je ztraceno; a kdo by měl tu sílu, aby zažehl a spálil celý Panský hostinec, ale dočista, aby ani po něm stopa nezbyla, aby ho spálil jako papír v kamnech, ten by byl dnes Pepininým vyvoleným. Nuže, Pepina tedy přišla do výčepu, dnes jsou tomu čtyři dny, krátce před obědem. Není to tu snadná práce, je to skoro vražedná práce, avšak čeho tu lze dosáhnout, není také maličkost. Pepina ani předtím nebrala život na lehkou váhu, a i když nikdy ani v nejsmělejších myšlenkách si nečinila nárok na toto místo, přece jen si hodně všímala, věděla, co to místo vyžaduje, nepřevzala je nepřipravená. Bez přípravy je člověk ani nemůže převzít, jinak je ztratí hned první hodinu. Natož kdyby si tu chtěl počínat jako pokojská! Jako pokojská si člověk časem připadá úplně ztracený a zapomenutý; je to práce jako v dole, aspoň na chodbě tajemníků, celé dny tam až na několik málo denních stran, které se mihnou sem tam a ani se netroufnou zvednout oči, neuvidí človíčka kromě dvou tří jiných pokojských a ty jsou stejně zatrpklé. Po ránu se vůbec nesmí ven z pokoje, to chtějí být tajemníci sami mezi sebou, jídlo jim nosí čeledín z kuchyně, s tím pokojské obyčejně nemají co dělat, ani během jídla se člověk nesmí ukázat na chodbě. Jen když páni pracují, smějí pokojské uklízet, ale samozřejmě nikoli v obydlených pokojích, pouze v těch, jež jsou zrovna prázdné, a pracovat se musí potichu, aby práce pánů nebyla rušena. Ale jak je možné uklízet potichu, když páni bydlí v pokojích několik dní, kromě toho se tam ometají i pacholci, ta sebranka špinavá, a když se pokoj konečně uvolní pro pokojskou, je v takovém stavu, že by ho ani potopa nevyčistila. Pravda, jsou to velcí páni, ale člověk musí ze všech sil přemáhat hnus, má-li po nich uklízet. Pokojské nemají přespříliš práce, ale ta zato vydá. A odnikud dobrého slova, stále jen výčitky, zvláště ta nejtrýznivější a nejčastější ze všech, že se při uklízení ztratily spisy. Ve skutečnosti se nic neztratí, každý papírek se odevzdá hostinskému, ale spisy se ovšem ztrácejí stejně, jenže právě ne vinou děvčat. A pak přijdou komise a děvčata musejí opustit svůj pokoj a komise přehrabe postele, děvčata přece nemají nic svého, těch jejich maličkostí je tak do nůše, ale komise přece hledá celé hodiny. Samozřejmě že nic nenajde, jak by se tam spisy dostaly? Co je děvčatům po spisech? Ale nakonec přijdou stejně znovu nadávky a výhrůžky zklamané komise, jež pak slyšíme od hostinského. A nikdy klid, ani ve dne, ani v noci, rámus do půlnoci a rámus od samého rána. Kdyby tam člověk aspoň nemusel bydlet, ale to musí, poněvadž donést v době mezi službou na objednávku nějakou maličkost z kuchyně je přece věcí pokojských, zvláště v noci. Vždycky z ničeho nic rány pěstí na dveře pokojských, nadiktování objednávky, rychle dolů do kuchyně, zburcovat spící kuchtíky, postavit podnos s objednanými věcmi přede dveře pokojských, odkud si to odnesou pacholci, jak je to všechno ubohé. Avšak to není to nejhorší. Nejhorší ze všeho je, když nepřijde žádná objednávka, když se totiž kolikrát pozdě v noci, když už by všichni měli spát a většina jich konečně také spí, začne přede dveřmi pokojských něco plížit. To pak děvčata vylezou z postelí - postele jsou nad sebou, je tam všude velmi málo místa, celý pokoj děvčat není vlastně nic jiného než veliká skříň s třemi policemi -, poslouchají u dveří, kleknou si, strachy objímají jedna druhou. A pořád je za dveřmi slyšet toho plížila. Všechny by už byly šťastné, kdyby vešel dovnitř, ale ono se neděje nic, nikdo nevejde dovnitř. A přitom je třeba si říci, že tu ani možná nehrozí nebezpečí, třeba je to jen někdo, kdo chodí sem a tam přece dveřmi, rozmýšlí se, jestli má něco objednat, a potom se k tomu přece jen neodhodlá. Možná že je to jen to, možná však, že je to něco jiného. Vždyť člověk vlastně pány ani nezná, sotva je kdy zahlédl. Ať tak či onak, děvčata uvnitř umírají strachy, a když je venku konečně ticho, opřou se o stěnu a nemají ani dost sil, aby zase vylezla nahoru do svých postelí. Takový život zase Pepinu čeká, ještě dnes večer se má nastěhovat znovu na své staré místo v dívčím pokoji. A proč? Kvůli K. a Frídě. Znovu zpátky do toho života, jemuž sotva unikla, jemuž sice unikla s K-ovou pomocí, ale přitom i s největším vlastním úsilím. Neboť tam v té službě na sebe děvčata nedbají, ani ty nejpečlivější. Pro koho by se parádily? Nikdo je neuvidí, nanejvýš personál; které to stačí, ta ať se parádí. Jinak však ustavičně ve svém pokojíku nebo v pokojích pánů, do kterých vůbec jen vejít v čistých šatech by byla lehkomyslnost a plýtvání. A pořád v umělém světle a v zatuchlém vzduchu - ustavičně se tam topí -, a vlastně pořád unavená. Jediné volné dopoledne v týdnu stráví člověk nejlíp tak, že je někde vskrytu v kuchyni klidně a beze strachu prospí. Nač se tedy parádit? Člověk se dokonce sotva ustrojí. A teď najednou přeložili Pepinu do výčepu, kde je zapotřebí pravý opak, chce-li se člověk udržet, kde je člověk stále lidem na očích, a to i zhýčkaným a všímavým pánům, a kde by tedy měl vypadat co možná vybraně a příjemně. Nuže, to byl obrat. A Pepina může říci, že nezanedbala nic. Jak se všechno bude utvářet později, s tím si Pepina starosti nedělala. Věděla, že má schopnosti potřebné pro to místo, byla si tím zcela jista, je o tom přesvědčena i teď a nikdo jí to nevezme, ani dnes, v den její porážky. Obtíž byla jen v tom, jak obstát první dobu, neboť byla přece jen chudá pokojská, bez šatstva a bez šperků, a protože páni nemají trpělivost čekat, jak se člověk vyvine, nýbrž chtějí mít hned bez přechodu číšnici jaksepatří, jinak se odvrátí. Zdálo by se, že jejich nároky nejsou tak velké, když je mohla uspokojit Frída. To však není pravda. Pepina se o tom hodně napřemýšlela, také přece častěji bývala s Frídou a nějakou dobu s ní dokonce spávala. Není snadné dostat se Frídě na kobylku, a kdo si nedá pozor - a kteří páni si dávají zvláštní pozor? -, toho hned napálí. Nikdo neví líp než Frída sama, jak uboze vypadá, když ji člověk například prvně vidí, jak si rozpouští vlasy, spráskne soucitem ruce, takové děvče, kdyby šlo všechno podle práva, by se nemělo stát ani pokojskou; ona to také ví a mnohé noci nad tím proplakala, tiskla se k Pepině a kladla si kolem hlavy Pepininy vlasy; ale jakmile je ve službě, všechny pochyby zmizí, považuje se za nejkrásnější ze všech a dovede to každému správným způsobem vštípit. Zná lidi a to je její pravé umění. A rychle lže a klame, aby lidé neměli kdy pořádně se na ni podívat. Nevystačí to samozřejmě natrvalo, lidé přece mají oči a ty nakonec dostanou za pravdu. Ale ve chvíli, kdy Frída takové nebezpečí zpozoruje, má už po ruce jiný prostředek, v poslední době například svůj poměr s Klammem. Její poměr s Klammem! Jestli tomu nevěříš, můžeš si to přeci ověřit. Jdi za Klammem a zeptej se ho! Jak chytré, jak chytré. A jestli si snad netroufáš jít za Klammem s takovými dotazy a jestliže k němu nejsi připuštěn možná s nekonečně důležitějšími dotazy a Klamm je ti dokonce úplně uzavřen - pouze tobě a takovým, jako jsi ty, nebol Frída například si k němu zaskočí, kdy chce -, jestliže je tomu tak, přesto si můžeš tu věc ověřit, stačí, abys jen vyčkal! Klamm přece nemůže tak nepravdivé pověsti dlouho strpět, je přece určitě divý po tom, co se o něm vypráví ve výčepu a v hostinských pokojích, to všechno je pro něj nanejvýš důležité, a není-li to pravda, ihned to opraví.

Avšak on to neopravuje; nuže pak není co opravovat a je to čirá pravda. Vidět je sice jen to, že Frída nosí Klammovi do pokoje pivo a vrací se s penězi; avšak to, co není vidět, Frída vypráví a člověk jí to musí věřit. A ona to ani nevypráví, nevyžvaní přece takové tajnosti; ne, ty tajnosti se kolem ní vyžvaní samy od sebe, a když už jsou jednou vyžvaněny, neostýchá se už samozřejmě sama o nich mluvit, jenže skromně, nic netvrdí, odvolává se jen na to, co se beztak všeobecně ví. Ne na všechno, například o tom, že od té doby, co je ve výčepu, vypije Klamm méně piva než dříve, ne mnohem méně, ale přece jen znatelně méně, o tom nemluví, může to mít přece také různé příčiny, je zrovna doba, kdy Klammovi pivo méně chutná, nebo dokonce pro Frídu zapomíná pít pivo. Rozhodně tedy, jakkoli je to s podivem, je Frída Klammovou milenkou. Jak by se však i druzí neobdivovali tomu, co stačí Klammovi; a tak, než se kdo nadál, stala se z Frídy veliká krasavice, dívka právě taková, jaká je ve výčepu potřeba; ba skoro příliš krásná, příliš mocná, sotva už jí výčep stačí. A opravdu - lidem se zdá divné, že je pořád ještě ve výčepu; být číšnicí znamená hodně, po té stránce je spojení s Klammem velmi pravděpodobné, ale když už je číšnice Klammovou milenkou, proč ji nechává ve výčepu, a ještě k tomu tak dlouho? Proč ji nevede výš? Lidem se může tisíckrát říkat, že v tom není žádný rozpor, že Klamm má určité důvody, aby tak jednal, nebo že z ničeho nic jednou, třeba už v nejbližší době, bude Frída povýšena, to všechno nemá valný účinek; lidé mají určité představy a natrvalo je od nich neodvrátíš, ať děláš co chceš. Vždyť už nikdo nepochyboval o tom, že Frída je Klammovou milenkou, i ti, kteří zřejmě věděli víc, byli již příliš unaveni, než aby pochybovali. Bust si, u všech čertů, Klammovou milenkou, mysleli si, ale když jí jseš, pak ať je to také vidět na tvém vzestupu. Ale vidět nebylo nic a Frída zůstávala ve výčepu jako doposud a ještě byla v duchu velmi ráda, že to tak zůstává. Ale u lidí ztratila vážnost, to musela pozorovat, vždyť ona obyčejně zpozoruje věci ještě dřív, než se objeví. Opravdu krásná, půvabná dívka nemusí dělat žádná zvláštní kouzla, když se jednou vpraví do práce ve výčepu; dokud bude krásná, zůstane číšnicí, ledaže by došlo k nějaké obzvlášť nešťastné náhodě. Ale dívka jako Frída musí mít pořád starost o místo, ovšem že to moudře nedává znát, spíš naříká a místo proklíná. Potají však neustále pozoruje náladu. A tak viděla, že lidé jsou stále lhostejnější, nestojí jim už za to zvednout oči, když se Frída objeví, ani pacholci se už o ni nestarají, drží se moudře Olgy a podobných děvčat, i na chování hostinského pozorovala, že už není tak nepostradatelná, pořád nové historky o Klammovi si také vymýšlet nemůže, všechno má své meze, i rozhodla se milá Frída k něčemu novému. Kdo by to byl dokázal prohlédnout! Pepina to tušila, ale bohužel neprohlédla. Frída se rozhodla, že ztropí skandál, ona, milenka Klammova, se spustí s nějakým, jedno jakým člověkem, pokud možno s tím nejnepatrnějším ze všech. To vzbudí rozruch, bude se o tom dlouho mluvit a konečně, konečně se lidé zase rozpomenou, co to znamená být Klammovou milenkou a co to znamená odvrhnout tuto čest v opojení nové lásky. Těžké bylo jenom nalézt vhodného člověka, s nímž by tu chytrou hru sehrála. Nesměl to být její známý, ani žádný z čeledínů, ten by na ni nejspíš vykulil oči a šel by dál, hlavně by nedokázal zachovat dost vážnosti a při vší výřečnosti by se pak nedalo rozhlašovat, že Frídu přepadl, ona že se mu nemohla ubránit a ve chvíli omámení mu podlehla. A i když to snad bude ten nejnepatrnější ze všech, přece jen to musí být někdo, o němž by se dalo důvěryhodně tvrdit, že přes svou tupou, neušlechtilou povahu nezatoužil po nikom jiném než právě po Frídě a nic si nepřál víc než - můj ty bože! oženit se s Frídou. Ale i když to měl být prostý muž, pokud možno ještě nižší než pacholek, mnohem nižší než pacholek, tedy přece to měl být někdo, kvůli komu se člověku každé děvče nevysměje, na němž by třeba jednou mohla i jiná soudná dívka nalézt něco přitažlivého. Kde ale najít takového muže? Jiná dívka by ho patrně marně hledala celý život. Frídě přinese štěstí do výčepu zeměměřiče; možná zrovna ten večer, kdy ji onen plán poprvé napadne. Zeměměřič! Ano, copak si K. myslí? Co to má v hlavě za divné věci? Dosáhne něčeho obzvláštního? Dobrého zaměstnání, vyznamenání? Chce něco takového? Nuže, to si to měl od samého začátku zařídit jinak. Vždyť není ničím, na jeho situaci je žalostno pohledět. Je zeměměřič, to snad něco je, naučil se tedy něčemu, ale když člověk neví co s tím, není to zase nic. A přitom si činí nároky a vůbec se nemá oč opřít, činí si nároky, nikoli přímo, avšak je patrné, že si nějaké nároky činí. Jestlipak ví, že i pokojská si trochu zadává, když s ním déle mluví. A se všemi těmi zvláštními nároky padne hned první večer do té nejhrubší pasti. Copak se nestydí? Co ho jenom na Frídě tak okouzlilo? Teď by se přece mohl přiznat. Copak se mu opravdu mohla zalíbit ta hubená, nažloutlá holka? Ale kde, vždyť se na ni ani nepodíval. Řekla mu jen, že je Klammovou milenkou, na něho to jako novinka zapůsobilo a už byl ztracen! Ona se teď však musela vystěhovat, nyní už pro ni samozřejmě nebylo v Panském hostinci místo. Pepina ji viděla ještě ráno před odchodem, personál se sběhl, každý byl přece zvědav na tu podívanou. A tak velkou ještě měla moc, že ji litovali, všichni, i její nepřátelé ji litovali; tak správný se ukázal její výpočet už na začátku; všem připadalo nepochopitelné a jako rána osudu, že se zahodila s takovým člověkem, kuchtičky, které se ovšem obdivují každé číšnici, nebyly k utišení. I Pepiny se to dotklo, ani ona se tomu nemohla docela ubránit, i když se vlastně její pozornost upínala k něčemu jinému. Bylo jí nápadné, jak málo je Frída zarmoucená. Vždyť ji vlastně postihlo strašné neštěstí. Dělala také, jako by byla velice nešťastná, ale to nestačilo, tato hra nemohla Pepinu oklamat. Co ji tedy drželo tak pevně na nohou? Snad blaženství nové lásky? Nu, tohle nepřipadalo v úvahu. Ale co jiného by to bylo? Co jí dávalo sílu, aby se i k Pepině, která už tehdy byla pokládána za její nástupkyni, chovala se stejnou chladnou přívětivostí jako vždycky? Pepina tenkrát neměla kdy o tom přemýšlet, byla příliš zaměstnána přípravami na nové místo. Měla je nastoupit patrně za několik hodin a ještě neměla krásný účes, elegantní šaty, jemné prádlo, slušné střevíce. To vše bylo nutno opatřit v několika hodinách; nemohl-li se člověk náležitě vybavit, bylo lépe vůbec se toho místa vzdát, neboť pak o ně člověk docela určitě přijde za půl hodiny. Nu, částečně se to podařilo. Na česání má ona zvláštní talent, jednou si ji pozvala dokonce hostinská, aby ji učesala, je jí dána obzvlášť lehká ruka, ovšem její husté vlasy se též poddají, jak je potřeba. I s šaty si poradila. Obě její kolegyně stály věrně při ní, je to jaksi i pro ně čest, když se dívka právě z jejich skupiny stane číšnicí, a pak - až se dostane k moci, mohla by jim Pepina později opatřit lecjakou výhodu. Jedna z dívek měla už delší dobu schovanou jakousi drahou látku, byl to její poklad, často se jim s ní chlubila, snad také snila o tom, že ji pro sebe jednou skvěle upotřebí, a teď - bylo to od ní velmi hezké -, když ji Pepina potřebovala, obětovala ji. A obě jí náramně ochotně pomáhaly se šitím, kdyby byly šily pro sebe, nemohly se snažit víc. Ta práce byla dokonce velmi radostná a ony byly při ní šťastné. Seděly nad sebou, každá na své posteli, šily a zpívaly si a jedna druhé podávaly nahoru a dolů hotové části, a co k tomu bylo potřeba. Když si na to Pepina vzpomene, je jí čím dál tíž u srdce, že to všechno bylo nadarmo a že se zase vrátí k přítelkyním s prázdnýma rukama. Jaké neštěstí a jaká lehkomyslnost je zavinila, hlavně K-ova! Jakou měly tenkrát všechny radost z těch šatů, zdálo se jim, že jsou zárukou úspěchu, a když se nakonec ještě našlo místo pro stužku, zmizela poslední pochybnost. A nejsou snad ty šaty opravdu krásné? Jsou teď už pomačkané a trochu ušpiněné, Pepina totiž jiné nemá, tyhle musela nosit ve dne v noci, ale pořád ještě je vidět, jak jsou krásné, ani ta prokletá Barnabáška by lepší nesvedla. A že je lze po libosti stahovat a zase uvolňovat, nahoře i dole, že tedy jsou to sice jen jedny šaty, ale zato se dají měnit - to je zvláštní výhoda a vlastně její vynález. Na ni také ovšem není těžko šít, Pepina se tím nevychloubá, mladým, zdravým děvčatům sluší všechno. Mnohem těžší bylo sehnat prádlo a střevíce, a tady je vlastně počátek neúspěchu. I tu přítelkyně pomohly podle svých možností, ale jejich možnosti nebyly velké. To, co sehnala a slátala dohromady, bylo jen hrubé prádlo, a místo střevíčků na podpatcích se musela spokojit s domácími střevíci, které člověk spíš schovává než ukazuje. Utěšovaly Pepinu: Frída také nebývala zvlášť krásně ustrojena a chodila někdy tak ucouraná, že se hosté dali raději obsluhovat od sklepníků než od ní. Tak to opravdu bylo, ale Frída to směla dělat, měla již přízeň a vážnost; když se dáma tu a tam ukáže špinavá a nepořádně oblečená, je to jen tím svůdnější, ale nováček jako Pepina? A mimo to se Frída nikdy nedovedla dobře oblékat, nemá přece za nehet vkusu; když už má někdo nažloutlou kůži, ať ji má, ale nemusí přece ještě nosit krémovou blůzu s hlubokým výstřihem jako Frída. Až člověku ze samé žluté přecházejí oči. A i kdyby toho nebylo, ona je přece příliš lakomá, než aby se dobře strojila; všechno, co vydělala, schraňovala, nikdo nevěděl nač. Ve službě žádné peníze nepotřebovala, vystačila s lhaním a pletichami, tento příklad Pepina nechtěla a ani nemohla napodobovat, a proto se právem tak šňořila, aby se uplatnila po všech stránkách, zejména zpočátku. Kdyby k tomu byla měla vydatnější prostředky, pak přes všechnu Frídinu prohnanost, přes všechnu K-ovu pošetilost by vítězství zůstalo její. Vždyť začátek byl velmi dobrý. S tou trochou potřebné dovednosti a znalosti se seznámila už dříve. Hned byla ve výčepu jako doma. Nikdo při práci Frídu nepohřešoval. Teprve druhý den se někteří hosté vyptávali, kde vlastně Frída je. K žádné chybě nedošlo, hostinský byl spokojen, první den byl ze strachu pořád ve výčepu, později přišel jen tu a tam, nakonec nechal už všechno na Pepině, neboť pokladna byla v pořádku, příjmy byly dokonce v průměru poněkud vyšší než za Frídy. Zavedla některé novoty. Frída, nikoli snad z pilnosti, nýbrž z lakoty, z panovačnosti, ze strachu postoupit někomu něco ze svých práv, dohlížela též na pacholky, aspoň zčásti, zejména když se někdo díval, kdežto Pepina přenechala tuto práci zcela sklepníkům, kteří se pro ni přece také lépe hodí. Zbývalo jí tak víc času na panské pokoje, hosté byli rychle obslouženi; přesto mohla ještě s každým promluvit pár slov, ne jako Frída, která se prý uchovávala zcela jen pro Klamma, a kdykoliv s ní někdo promluvil nebo se k ní přiblížil, brala to jako urážku Klamma. To ovšem bylo chytré, neboť když pak k sobě jednou někoho pustila, byl to projev neslýchané přízně. Pepina však takové triky nenávidí, také zpočátku k ničemu nejsou. Pepina byla ke každému přívětivá a každý jí přívětivostí oplácel. Všichni byli zřejmě rádi té změně; když si ti přepracovaní páni mohou konečně na chvilku sednout k pivu, lze je jediným slovem, jediným pohledem, jediným pohybem ramen doslova proměnit. Jedna přes druhou zajížděly všechny ruce Pepině do kadeří, takže snad desetkrát za den si musela upravovat účes, těm svůdným kadeřím a mašlím nikdo neodolá, ani K., který jindy bývá tak bezmyšlenkovitý. Tak uběhly vzrušující dny plné práce, ale i úspěchů. Kéž by byly neuběhly tak rychle; kéž by jich bylo trochu víc. Čtyři dny je příliš málo, i když se člověk namáhá až do úpadu, možná že už pátý den by byl stačil, avšak čtyři dny bylo příliš málo. Pepina získala sice už za ty čtyři dny příznivce a přátele, směla-li věřit všem pohledům, když se blížila s džbány piva, tonula v moři přátelství, jakýsi písař jménem Bartmeier je do ní zblázněn, věnoval jí tento řetízek s přívěskem a do přívěsku dal svůj obrázek, což je ovšem opovážlivost; to i leccos jiného se stalo, ale přece jen to byly pouhé čtyři dny, jestliže se Pepina vynasnaží, může být za čtyři dny Frída skoro, ale přece jen ne docela zapomenuta; a přece by se na ni bylo zapomnělo snad ještě dříve, nebýt toho, že se svým skandálem předvídavě postarala o to, aby zůstala v lidských řečech, stala se tím pro lidi něčím novým, už jen ze zvědavosti by ji byli zase rádi uviděli; zásluhou jinak úplně lhostejného K. nabyla pro ně opět půvabu, ovšem Pepinu, dokud tu stála a působila svou přítomností, by za to nedali, jenže jsou to ponejvíce starší páni s těžkopádnými zvyky, než si zvyknou na novou číšnici, trvá to přece jen pár dnů, i když je výměna sebevýhodnější,. proti vlastní vůli pánů to pár dnů trvá, třeba jen pět dnů, ale čtyři dny nestačí, Pepinu brali jen jako provizórium. A pak, ta největší snad pohroma: za ty čtyři dny Klamm nepřišel dolů do lokálu, ačkoli byl první dva dny ve vsi. Kdyby byl přišel, byla by to bývala pro Pepinu rozhodující zkouška, ostatně zkouška, z níž měla pramalý strach, na niž se spíš těšila. Nebyla by se stala Klammovou milenkou - takových věcí je ovšem lépe vůbec se slovy nedotýkat - a ani by nikomu nic takového nenalhávala, avšak sklenice s pivem by dovedla postavit na stůl aspoň stejně mile jako Frída, bez Frídiny dotěrnosti by hezky pozdravila a hezky se poroučela, a jestliže Klamm vůbec něco hledá v očích nějaké dívky, v Pepininých očích by toho byl nalezl až dosyta. Ale proč nepřišel? Náhodou? Pepina si to tehdy také myslela. Oba ty dny ho čekala každou chvíli, i v noci čekala. Teď Klamm přijde, říkala si ustavičně a pobíhala sem tam jedině proto, že byla ze samého čekání neklidná a že ho toužila uvidět první, hned jak vejde. To trvalé zklamání ji velmi unavovalo. Snad proto nebyla tak výkonná, jak mohla být. Jak měla chvilku volnou, vplížila se nahoru do chodby, kam bylo personálu přísně zakázáno vstupovat, tam se přitiskla do výklenku a čekala. Kéž by teď přece jen Klamm přišel, říkala si. Kéž bych mohla toho pána vzít z jeho pokoje a vlastníma rukama ho snést dolů do lokálu. Pod takovým břemenem bych neklesla, i kdyby bylo sebevětší. Ale on nepřicházel. Na té chodbě nahoře je takové ticho, že si to nikdo nedovede představit, pokud tam nebyl. Takové je to ticho, že se tam nedá dlouho vydržet, to ticho člověka vyžene. Ale pořád znovu: desetkrát byla Pepina zahnána, desetkrát zase vyšla nahoru. Bylo to arci nesmyslné. Kdyby Klamm chtěl přijít, přišel by, jestli však nechce přijít, nevylákala by ho Pepina, ani kdyby se v tom výklenku samým bušením srdce zalkla. Bylo to nesmyslné, ale jestliže nepřijde, je nesmyslné skoro všechno. Dnes Pepina ví, proč Klamm nepřišel. Frída by se skvěle bavila, kdyby mohla vidět Pepinu, jak si nahoře na chodbě ve výklenku tiskne obě ruce na srdce. Klamm nepřišel dolů proto, že tomu zabránila Frída. Ne že by ho uprosila, její prosby ke Klammovi neproniknou. Jenže tenhle pavouk má styky, o kterých nikdo neví. Řekne-li Pepina něco některému hostu, řekne to přímo, je to slyšet i u vedlejšího stolu. Frída neříká nic, postaví pivo na stůl a jde; jen hedvábná spodnička, jediné, nač vydá peníze, jí zašustí. Řekne-li však jednou něco, pak nikdy přímo, pak to hostovi pošeptá, nahýbá se k němu, až vedle u stolů natahují uši. To, co říká, je patrně bezvýznamné, ale přece ne vždycky, ona má styky, jedny podepírá druhými, a když jich většina selže - kdo by se natrvalo staral o Frídu? -, tu a tam přece jen. některý vydrží. Těchto styků začala teď využívat. K. jí to umožňoval, místo aby u ní seděl a hlídal ji, sotva se zdržel doma, potloukal se kdovíkde, všude vedl řeči, všemu věnoval svou pozornost, jen Frídě ne, a aby jí nakonec dal ještě víc volnosti, přestěhuje se z hospody U mostu do prázdné školy. Pěkně to začínají líbánky. Nu, Pepina by byla poslední, kdo by K. vyčítal, že to s Frídou nevydržel; s ní se nedá vydržet. Ale proč ji potom neopustil nadobro, proč se k ní znovu a znovu vracel, proč svými pochůzkami vzbouzel zdání, že o ni bojuje? Vypadalo to, jako by teprve při setkání s Frídou shledal, jak je doopravdy nicotný, jako by chtěl ukázat, že je jí hoden, jako by se chtěl nějak vysoukat nahoru, zřekl se tedy prozatím společného života, aby si později mohl to odříkání v klidu vynahradit. Zatím Frída neztrácí čas, sedí ve škole, kam patrně K. sama dovedla, a pozoruje Panský hostinec a pozoruje K.! Posly má po ruce znamenité: K-ovy pomocníky, jež jí K. - člověk to nechápe, i když K. zná, nechápe to - úplně ponechá. Ona je posílá k svým starým přátelům, připomíná se jim, stěžuje si, že ji takový člověk jako K. drží v zajetí, štve proti Pepině, ohlašuje, že se brzy vrátí, prosí o pomoc, zapřísahá je, aby Klammovi nic neprozrazovali, dělá, jako že Klamma je třeba ušetřit, a proto ho rozhodně nesmějí pustit dolů do výčepu. Co má pro jednoho být šetrnost ke Klammovi, toho před hostinským využívá jako svého úspěchu, upozorní, že Klamm již nepřichází. Jakpak by mohl přicházet, když dole obsluhuje jen taková Pepina? Hostinský sice za nic nemůže, ta Pepina je přece jen nejlepší náhrada, jaká se dala najít, jenže nestačí, ani na těch pár dní. O celé této Frídině činnosti K. vůbec neví, pokud se někde nepotuluje, leží jí nic netuše u nohou a ona zatím počítá hodiny, které ji ještě dělí od výčepu. Ale pomocníci neslouží jen jako poslové, slouží k i tomu, aby v K. vzbouzeli žárlivost, nenechali ho vychladnout! Frída se zná s pomocníky od dětství, určitě už před sebou nemají žádná tajemství, ale K. na počest začnou po sobě toužit a K. se octne v nebezpečí, že z toho bude velká láska. A dělá Frídě všechno k vůli, i když si to sebevíc odporuje, nechá si od pomocníků naočkovat žárlivost, avšak strpí přitom, aby zůstávali všichni tři pohromadě, zatímco on sám chodí po svých pochůzkách. Je to skoro, jako by byl Frídiným třetím pomocníkem. Tu se Frída konečně na základě svých pozorování odhodlá k velikému úderu: rozhodne se, že se vrátí. A opravdu je nejvyšší čas, je obdivuhodné, jak to ta prohnaná Frída rozpozná a využije; tato schopnost pozorovat a rozhodovat se je Frídino nenapodobitelné umění; kdyby je Pepina ovládala, jak jinak by se utvářil její život. Kdyby byla Frída zůstala ještě jeden dva dny ve škole, nebylo by už Pepinu možno vypudit, natrvalo by se stala číšnicí, všemi milovanou a podporovanou, vydělala by si dost peněz, aby mohla skvěle doplnit chatrnou výbavu, ještě den dva a žádné pletichy by Klamma neodvrátily od hostinského pokoje, přišel by, pil by, cítil by se dobře, a jestliže by si vůbec povšiml Frídiny nepřítomnosti; byl by s tou změnou nanejvýš spokojen, ještě den dva a Frída by byla s celým svým skandálem, se svými styky, pomocníky, se vším všudy dočista zapomenuta, ani vidu ani slechu by po ní nebylo. Mohla by se pak snad tím pevněji přimknout ke K. a za předpokladu, že je toho schopna, mohla by si ho opravdu zamilovat? Nikoli, ani to ne. Neboť ani K. už nepotřebuje víc než jeden den, aby se mu omrzela, aby poznal, jak hanebně ho klame, vším, svou domnělou krásou, domnělou věrností a hlavně domnělou Klammovou láskou, jediný den, víc ne, mu stačí, aby ji vyhnal z domu i s celým jejím nečistým pomocnickým neřádstvem; považme, i K. stačí jediný den. A tu mezi tímto dvojím nebezpečím, když už se nad ní málem zavírá hrob - K. ve své prostomyslnosti jí otevře ještě poslední úzkou cestičku - tou ona uteče - sotva kdo už něco takového čekal, je to proti přírodě - náhle je to ona, kdo od sebe zažene K., jenž ji stále ještě miluje, stále ji pronásleduje, a kdo díky nátlaku přátel a pomocníků se zjeví hostinskému jako zachránkyně, díky svému skandálů mnohem svůdnější než dříve, o niž - jak lze dokázat -, se ucházejí jak ti nejnižší, tak ti nejvyšší, ona však propadnuvši nízkému, jen na okamžik ovšem, brzy je odvrhla, jak se sluší, a jemu i ostatním zůstala opět nedosažitelná jako dříve; jenže dříve se o tom všem už právem pochybovalo, kdežto teď jsou o tom všichni opět přesvědčeni. Vrátí se tedy, hostinský s postranním pohledem na Pepinu váhá - má obětovat tu, která se tak osvědčila? -, avšak brzy se dá přemluvit, příliš mnoho věcí mluví pro Frídu; především získá přece znova Klamma pro hostinskou místnost. Tak vypadá situace teď večer. Pepina nebude čekat, až Frída přijde a triumfálně převezme službu. Pokladnu už předala hostinské, může jít. Palanda dole v dívčím pokoji je přichystána, přijde tam, plačící přítelkyně ji uvítají, strhá ze sebe šaty, stuhy z vlasů a všechno nacpe někam do kouta, kde to bude dobře schováno a nebude to nadarmo připomínat časy, na něž je třeba zapomenout. Pak vezme velký kbelík a koště, zatne zuby a dá se do práce. Dříve však musela ještě všechno vypovědět K., který by sám od sebe ani teď ještě vše nepochopil, aby jasně viděl, jak ošklivě se k Pepině zachoval a do jakého neštěstí ji přivedl. I on byl při tom ovšem zneužit.

Pepina skončila. S povzdechem si setřela z očí a tváří několik slz a zadívala se pak na K., pokyvujíc hlavou, jako by chtěla říci, že vlastně nejde ani tak o její neštěstí, ona je ponese a nepotřebuje k tomu ničí pomoci ani útěchy, a nejméně už K-ovy, ona přes své mládí zná život a její neštěstí pouze potvrzuje to, co ví, ale o K. teď jde, jemu chtěla nastavit jeho obraz, pokládala to za nutné poté, co se zhroutily všechny její naděje. "Jakou to máš divokou fantazii, Pepino," řekl K. "Vždyť vůbec není pravda, žes na všechny ty věci přišla teprve teď; vždyť to přece není nic jiného než sny z vašeho tmavého, těsného dívčího pokojíku dole, jež tam jsou na místě, ale zde, v prázdném výčepu, se vyjímají podivně. S takovými myšlenkami jsi tady nemohla pochodit, to je přece samozřejmé. Už tvé šaty a účes, jimiž se tak vychloubáš, jsou jenom výplody oné tmy a oněch postelí ve vašem pokoji. Tam jsou jistě velice krásné, ale tady se jim kdekdo potají nebo veřejně vysmívá. A cos to ještě vykládala? Já jsem byl tedy zneužíván a klamán? Nikoli, milá Pepino, já byl stejně málo zneužíván a klamán jako ty. Je pravda, Frída mě v této chvíli opustila, nebo jak ty říkáš, utekla mi s pomocníkem, jakýsi záblesk pravdy jsi zahlédla, a opravdu je také velmi nepravděpodobné, že se ještě stane mou ženou, avšak naprosto není pravda, že by mě omrzela nebo že bych ji byl dokonce už příští týden vyhnal nebo že by mě podváděla, jako snad jiná žena podvádí muže. Vy pokojské máte ve zvyku slídit klíčovou dírkou a podle toho vypadá vaše myšlení, že totiž z maličkosti, kterou skutečně zahlédnete, stejně velkoryse jako nesprávně usuzujete na celek. Následek je, že například já v tomto případě vím mnohem méně než ty. Já si nedovedu ani zdaleka tak přesně jako ty vysvětlit, proč mě Frída opustila. Nejpravděpodobnější mi připadá vysvětlení, kterého ses ty dotkla a z něhož jsi nic nevytěžila, totiž že jsem ji zanedbával. To je bohužel pravda, zanedbával jsem ji, to však mělo zvláštní důvody, které sem nepatří; byl bych šťasten, kdyby se ke mně vrátila, ale zase bych ji hned začal zanedbávat. Je to tak. Dokud byla u mne, byl jsem ustavičně na pochůzkách, kterým se ty tak posmíváš; teď, když je pryč, nemám skoro co dělat, jsem unaven, toužím po stále úplnějším nicnedělání. Nemáš pro mne nějakou radu, Pepino?" - "Mám," řekla Pepina, která náhle ožila, a uchopila K. za rameno, "oba jsme podvedeni, zůstaňme spolu. Pojď se mnou dolů k děvčatům!" - "Dokud si budeš stěžovat, že jsi podvedená," řekl K., "nedomluvíme se spolu. Chceš být pořád podváděna, protože ti to lichotí a dojímá tě to. Pravda je však, že se pro to místo nehodíš. Jak zřejmé to asi je, když to vidím i já, člověk podle tebe ze všech nejnevědomější. Jsi hodné děvče, Pepino; ale není tak snadné poznat to, mně ses například nejdříve zdála krutá a domýšlivá, taková ty však nejsi, jen tohle místo tě tak mate, poněvadž se na ně nehodíš. Neříkám, že to místo je pro tebe příliš vysoké; vždyť to není žádné zvláštní místo, snad je při bližším pohledu trochu čestnější než tvé dřívější místo, vcelku však není rozdíl velký, spíš je jedno k nerozeznání podobné druhému; ba dalo by se skoro tvrdit, že být pokojskou je něco víc než výčep, neboť tam je člověk neustále mezi tajemníky, zde však, i když v hostinských pokojích smí obsluhovat představené tajemníků, se přece jen musí zahazovat i s nejnižším lidem, například se mnou; já se přece podle práva nesmím zdržovat nikde jinde než právě zde ve výčepu, a je to snad tak náramná čest moci se se mnou stýkat? Nu, ty myslíš že ano a snad pro to máš i důvody. Ale právě proto se sem nehodíš. Je to místo jako každé druhé, ale pro tebe je to učiněné nebe, proto se pouštíš do všeho s přehnanou horlivostí, zdobíš se tak, jak si myslíš, že jsou ozdobeni andělé - ti jsou však ve skutečnosti jiní -, strachy se o to místo třeseš, máš pocit, že jsi ustavičně pronásledována, všechny, kdo tě podle tvého názoru mohou podpořit, se snažíš získat neúměrnou přívětivostí, tím je však obtěžuješ a odpuzuješ, poněvadž oni chtějí mít v hospodě pokoj a nechtějí k svým starostem ještě starosti číšnic. Je možné, že po Frídině odchodu si nikdo ze vznešených hostů té události vlastně ani nevšiml, dnes však o tom vědí a opravdu touží po Frídě, neboť Frída si přece asi ve všem počínala jinak. Ať je jinak jakákoli, a ať si jakkoli dovedla vážit svého místa, v službě měla bohaté zkušenosti, chladnou rozvahu a dovedla se ovládat, sama to přece zdůrazňuješ, ale nijak ses z toho ovšem nepoučila. Všimla sis někdy, jak se ona dívá? To už nebyl ani pohled číšnice, to byl už skoro pohled hostinské. Viděla vše a přitom i každou jednotlivost a v pohledu, který jí zbyl pro jednotlivce, bylo ještě dost síly, aby si ho podmanila. Co na tom, že je snad trochu hubená, postarší, že snad jiné mají čistší vlasy, to jsou maličkosti ve srovnání s tím, co je na ní doopravdy, a ten, komu tyto maličkosti vadí, dokazuje pouze, že mu chybí smysl pro věci větší. Toto se jistě Klammovi vyčítat nedá a jen to, že se ve své mladistvé nezkušenosti nedovedeš na věci správně dívat, brání ti uvěřit v Klammovu lásku k Frídě. Klamm se ti zdá - a právem - nedosažitelný, a proto si myslíš, že se ani Frída nemohla ke Klammovi přiblížit. Mýlíš se. Důvěřoval bych v té věci jedině tomu, co říká Frída, i kdybych pro to neměl neklamné důkazy. Ať ti to připadá jakkoli neuvěřitelné, a i když si to nedovedeš srovnat se svými představami o světě a úřednících a vznešenosti a účinku ženské krásy, je to přece jen pravda, tak jako my tu vedle sebe sedíme a já beru tvou ruku do svých, tak asi sedali vedle sebe Klamm a Frída, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě, a on dobrovolně přicházel dolů, ba dokonce spěchal dolů, nikdo na něho nečíhal na chodbě a nezanedbával svou ostatní práci, Klamm se sám musel obtěžovat a sejít dolů a chyby na Frídině oblečení, nad nimiž ty bys hrůzou trnula, mu vůbec nevadily. Ty jí nechceš věřit! A nevíš, jak se tím blamuješ, jak tím právě prozrazuješ svou nezkušenost! I ten, kdo by vůbec nic nevěděl o jejím vztahu ke Klammovi, musel by na jejím charakteru poznat, že ho utvářel někdo, kdo je víc než ty a já a všichni ze vsi, a že jejich zábavy přesahovaly žertování, jež je obvyklé mezi hosty a číšnicemi a jež je podle všeho cílem tvého života. Ale já ti křivdím. Vždyť ty jsi sama velmi dobře rozpoznala Frídiny přednosti, všimla sis jejího pozorovacího daru, její rozhodnosti, jejího vlivu na lidi, jenže si ovšem všechno nesprávně vykládáš, myslíš si, že ona všeho sobecky využívá jen k svému prospěchu a k zlému, nebo dokonce jako zbraně proti tobě. Ne, Pepino, ani kdyby měla takové šípy, na tak malou vzdálenost by je nemohla vystřelit. A sobecká? Spíš by se dalo říci, že obětovala to, co měla, a to, čeho se mohla nadít, a poskytla nám příležitost osvědčit se na vyšším místě, my oba však že jsme ji zklamali a přímo ji nutíme vrátit se sem zase zpátky. Nevím, je-li to tak, také mi není vůbec jasné, jaká je má vina, jen když si tak srovnám nás dva, napadají mě takové věci, jako bychom se byli oba příliš usilovně, příliš hlučně, příliš dětinsky, příliš nezkušeně snažili vynutit si pláčem, škrabáním, taháním něco, co by se například s Frídiným klidem, s Frídinou věrností dalo získat snadno a nepozorovatelně, - tak jako když dítě tahá za ubrus, ale nezíská nic, jen shodí celou tu nádheru na zem, takže je pak pro ně navždy nedosažitelná -; nevím, je-li to tak, ale určitě vím, že je to tak spíš, než jak ty říkáš." - "Nu ano," řekla Pepina, "ty jsi do Frídy zamilován, protože ti utekla, není těžké být do ní zamilován, když je pryč. Ale i kdyby to bylo, jak ty chceš, a i kdybys měl ve všem pravdu, i v tom, že mě zesměšňuješ, co chceš teď dělat? Frída tě opustila, ani podle mého, ani svého výkladu nemáš naději, že se k tobě vrátí, a i kdyby se snad vrátila, někde zatím musíš být, je chladno a ty nemáš ani práci, ani postel, pojď k nám, mé přítelkyně se ti budou líbit, uděláme ti pohodlí, budeš nám pomáhat při práci, která je pro samotné dívky opravdu příliš těžká, my dívky nebudeme odkázány jen samy na sebe a v noci se už nebudeme bát. Pojď k nám! Mé přítelkyně také znají Frídu, budeme ti o ní vyprávět historky, až toho budeš mít po krk! Tak pojď tedy! Máme i Frídiny obrázky a ukážeme ti je. Tenkrát ještě bývala Frída skromnější než dnes, ani ji nepoznáš, leda podle očí, které už tehdy číhaly. Tak půjdeš tedy?" - "Cožpak je to dovoleno? Vždyť ještě včera dělali veliký skandál, když mě přistihli na vaší chodbě." - "Protože tě přistihli, ale když budeš u nás, nepřistihnou tě. Nikdo o tobě nebude vědět, jen my tři. Ach to bude veselé. Už mi ten život tam připadá mnohem snesitelnější než ještě před chvilkou. Snad teď ani tolik neztrácím, když musím odtud pryč, Víš, my jsme se ani ve třech nenudily, člověk si musí ten trpký život osladit, vždyť nám ho už v mládí ztrpčují, nu, my tři držíme dohromady, žijeme si tak hezky, jak se dole dá, zvlášť Jindřiška se ti bude líbit, ale Emilka také, už jsem jim o tobě vyprávěla, tana dole poslouchá člověk takové historky nedůvěřivě, jako by se mimo pokoj vlastně nemohlo nic dít, je tam teplo a těsno a my se k sobě ještě víc tiskneme; kdepak, ačkoli jsme na sebe odkázány, ještě jsme se jedna druhé neomrzely; naopak, když si pomyslím na přítelkyně, jsem skoro ráda, že se zase vracím; proč bych to já měla dotáhnout dál než ony? To nás právě drželo pohromadě, že jsme všechny tři měly stejně zatarasenou budoucnost. A teď já jsem přece jen prorazila a odloučila se od nich. Ovšem, nezapomněla jsem na ně a první má starost byla, jak bych pro ně mohla něco udělat; mé vlastní postavení bylo ještě nejisté - ani jsem nevěděla, jak nejisté bylo -, a už jsem s hostinským promluvila o Jindřišce a Emilce. Pokud jde o Jindřišku, byla s ním ještě řeč, ovšem pro Emilku, která je mnohem starší než my, je asi tak ve Frídině věku, mi nedal žádnou naději. Ale jen si pomysli, ony vůbec nechtějí pryč, vědí, že tam vedou ubohý život, ale už se s ním smířily, ty dobré duše, myslím, že při loučení plakaly hlavně ze smutku nad tím, že musím opustit společný pokoj, jít ven do té zimy - nám připadá, že všude mimo pokoj je zima - a bít se ve velikých cizích místnostech s velkými cizími lidmi pro nic jiného, než abych si uhájila živobytí, jenže to se mi přece dařilo i doposud, kdy jsme hospodařily společně. Nebudou se asi vůbec divit, když se teď vrátím, a jen aby mi vyhověly, popláčí si trochu a budou naříkat nad mým osudem. Ale potom uvidí tebe a pochopí, že přece jen bylo dobře, že jsem byla pryč, Budou celé šťastné, že máme teď muže jako pomocníka a ochránce, a přímo nadšeny budou tím, že všechno musí zůstat v tajnosti a že tím tajemstvím budeme ještě pevněji spojeny než dříve. Pojď, ó prosím, pojď k nám! Vždyť tě to nebude nikterak zavazovat, nebudeš jako my navždy spoután s naším pokojem. Až bude pak jaro a ty si najdeš jiné přístřeší a přestane se ti u nás líbit, můžeš přece jít; jenom musíš ovšem i potom zachovat to tajemství a ne nás zradit, neboť to by pak byla naše poslední hodinka v Panském hostinci, a i jinak musíš být samozřejmě opatrný, budeš-li u nás, neukazovat se nikde, kde se nám to nezdá zcela bezpečné, a vůbec musíš poslouchat naše rady; jedině tím jsi vázán a na tom ti přece musí také záležet stejně jako nám, jinak jsi však úplně volný, práce, kterou ti přidělíme, nebude příliš těžká, toho se neobávej. Tak půjdeš tedy?" - "Jak dlouho máme ještě. do jara?" zeptal se K. "Do jara?" opakovala Pepina. "Zima je u nás dlouhá, velmi dlouhá zima a jednotvárná. Na to si však my dole nestěžujeme, před zimou jsme chráněny. Nu, jednou přijde jaro a léto a to také ovšem má svůj čas; jenže teď ve vzpomínce se zdá jaro i léto tak krátké, jako by to nebyly mnohem víc než dva dny, a i v ty dny, i v ten nejkrásnější den padá ještě někdy sníh."

Vtom se otevřely dveře. Pepina sebou trhla, příliš se v myšlenkách vzdálila z výčepu, avšak nebyla to Frída, byla to hostinská. Tvářila se udiveně, že tu ještě K. nachází. K. se omlouval, že na ni čeká, zároveň děkoval, že mu dovolili, aby zde přenocoval. Hostinská nechápala, proč na ni K. čekal. K. řekl, že měl dojem, že s ním chce hostinská ještě mluvit, prosí o prominutí, jestliže se mýlil, ostatně musí teď samozřejmě jít, příliš dlouho zanedbával školu, kde je školníkem, tím vším je vinno to včerejší předvolání, je v těch věcech ještě příliš nezkušený, určitě už víckrát nezpůsobí paní hostinské takovou nepříjemnost jako včera. A uklonil se na rozloučenou. Hostinská na něj hleděla jako ve snách. Ten pohled zadržel K. déle, než chtěl. Teď se také ještě slabě usmála a teprve K-ův udivený obličej ji jaksi probudil. Vypadalo to, jako by očekávala odpověď na svůj úsměv a jako by procitla, teprve když se odpověď nedostavila, "Byl jsi včera, zdá se mi, tak drzý, že jsi řekl něco o mých šatech." K. si nevzpomínal. "Nevzpomínáš si? K drzosti se vždycky dodatečně druží zbabělost." K. se omlouval včerejší únavou, je jistě možné, že včera něco žvanil, rozhodně si už nevzpomíná. Co by také mohl říkat o šatech paní hostinské. Že tak krásné ještě nikdy neviděl. Alespoň ještě nikdy neviděl v tak krásných šatech žádnou hostinskou při práci. "Nech si ty poznámky!" řekla hostinská rychle. "Ani slovo už od tebe nechci slyšet o šatech. Nemáš se co starat o mé šaty. Zakazuji ti to jednou provždy." K. se znovu uklonil a zamířil ke dveřím. "Copak to má znamenat," zvolala za ním hostinská, "žes v takových šatech neviděl ještě žádnou hostinskou při práci. Co je to za nesmyslné poznámky? To je přece úplný nesmysl. Co tím chceš říci?" K. se otočil a prosil hostinskou, aby se nerozčilovala. Ovšem že ta poznámka je nesmyslná. Vždyť on se ani v šatech nevyzná. V jeho situaci mu už každé nevyspravované a čisté šaty připadají jako drahocennost. Udivilo ho jen, že se tam v té chodbě, v noci, mezi všemi těmi poloustrojenými muži, objevila paní hostinská v tak krásných večerních šatech, nic víc. "Tak vida," řekla hostinská, "zdá se, že si konečně přece jen vzpomínáš na svou včerejší poznámku a přidáváš k ní další nesmysl. Je pravda, že se vůbec nevyznáš v šatech. Potom ale - to bych si vážné vyprosila - nechtěj posuzovat, co jsou drahocenné šaty nebo nevhodné večerní šaty a podobně. Vůbec," - přitom jako by ji zamrazilo - "nemáš se co obírat mými šaty, rozumíš?" A když se chtěl K. opět beze slova obrátit, zeptala se: "Odkudpak máš své vědomosti o šatech?" K. pokrčil rameny, že nemá žádné vědomosti. "To je pravda," řekla hostinská. "Nemáš se ale co domýšlet, že nějaké máš. Pojď naproti do pisárny, ukážu ti něco, pak si snad navždy necháš zajít své drzosti." Prošla napřed dveřmi; Pepina přiskočila ke K., pod záminkou, že má dostat od K. zaplaceno, se rychle domluvili, je to velmi snadné, nebol K. se vyzná na dvoře, jehož vrata vedou do postranní ulice, vedle vrat jsou malá vrátka, za nimi bude Pepina asi hodinu čekat a na trojí zaklepání otevře.

Soukromá pisárna byla naproti výčepu, stačilo přejít průjezd, hostinská už stála v osvětlené pisárně a netrpělivě na K. čekala. Ještě jednou však byli vyrušeni. Gerstäcker čekal v průjezdu a chtěl s K. mluvit. Nebylo snadné zbavit se ho, hostinská též zasáhla a pokárala Gerstäckera za dotěrnost. "Kampak? Kampak?" bylo ještě slyšet Gerstäckera, když už dveře byly zavřeny a slova ošklivě splývala s hekáním a kašláním.

Byla to malá, přetopená místnost. Při užších stěnách stál psací pult a železná pokladna, při delších stěnách skříň a otoman. Nejvíc místa zabírala skříň. Nejen že zaplňovala celou dlouhou stěnu, též svou hloubkou značně zužovala pokoj, bylo třeba trojích posuvných dveří, aby se celá otevřela. Hostinská ukázala K. na otoman, aby si sedl, sama se posadila na otáčecí židli u pultu. ;, Neučil ses někdy krejčím?" zeptala se hostinská. "Ne, nikdy," řekl K. "Čímpak vlastně jsi?" - "Zeměměřičem." - "Copak je to?" K. to vysvětloval, ona z výkladu začala zívat. "Nemluvíš pravdu. Pročpak nemluvíš pravdu?" - "Ty také nemluvíš pravdu." - "Já? Zase už začínáš s drzostmi? A kdybych nemluvila, mám se snad tobě co zodpovídat? A v čempak nemluvím pravdu?" - "Nejsi jen hostinská, jak předstíráš." - "Podívejme se! Nač ty na všechno nepřijdeš? Copak jsem ještě? Tvé drzosti teď už opravdu přesahují všechny meze." - "Nevím, co jsi ještě. Vidím jen, že jsi hostinská a kromě toho nosíš šaty, jaké se pro hostinskou nehodí a jaké tu ve vsi, pokud vím, také jinak nikdo nenosí." - "Teď se tedy dostáváme k věci. Vždyť ty o tom nedovedeš mlčet, snad ani nejsi tak drzý, jsi jenom jako dítě, které ví nějakou hloupost a ničím se nedá přimět, aby o ní mlčelo. Mluv tedy! Co je na těch šatech zvláštního?" - "Budeš se zlobit, když to řeknu." - "Ne, zasměju se tomu, vždyť to bude dětinské žvanění. Tak jaké jsou ty šaty?" - "Když to chceš vědět: Nuže, jsou z dobrého materiálu, velmi drahé, ale jdou nemoderní, přezdobené, často přešívané, obnošené a nehodí se ani na tvůj věk, ani na tvou postavu, ani na tvé postavení. Byly mi nápadné hned, jak jsem tě prvně uviděl, asi před týdnem, tady v průjezdu." - "Tak tu to máme! Jsou nemoderní, přezdobené a co ještě? A odkud to všechno víš?" - "Vidím to, o tom mě nikdo nemusí poučovat." - "Ty to tedy jen tak sám od sebe vidíš. Nikde se nemusíš vyptávat a hned víš, čeho si móda žádá. To se mi tedy náramně hodíš, neboť na krásné šaty si samozřejmě potrpím. A co řekneš tomu, že tato skříň je plná šatů?" Posunula jedny dveře, bylo vidět jedny šaty těsně vedle druhých hustě po celé délce a šířce skříně, většinou to byly tmavé, šedivé, hnědé, černé šaty, všechny pečlivě pověšené a rozprostřené. "To jsou mé šaty, všechny nemoderní, přezdobené, jak ty myslíš. Jsou to však jen ty šaty, pro které už nahoře v svém pokoji nemám místo, tam jsou ještě dvě plné skříně, dvě skříně, každá skoro tak velká jako tahle. Divíš se?"

"Ne, čekal jsem něco podobného, vždyť jsem řekl, že nejsi jen hostinská, tvým cílem je něco jiného."

"Mým cílem je krásně se strojit a ty jsi buď blázen, nebo dítě, nebo velmi zlý, nebezpečný člověk. Jdi už teď, jdi!"

K. byl už v průjezdu a Gerstäcker ho opět držel za rukáv, když za ním hostinská zavolala: "Zítra dostanu nové šaty, možná že pro tebe pošlu."

«   kapitola 19