Zámek - 11.kapitola
Franz Kafka

CELÝ PROKŘEHLÝ dorazil domů, všude bylo tma, svíčky v lucernách dohořely, veden pomocníky, kteří se tu již vyznali, dotápal do jedné z tříd. "První chvályhodná věc, kterou jste vykonali," řekl připomínaje si Klammův dopis; v polospánku křikla z jednoho kouta Frída: "Nechte K. spát! Nerušte ho!" Tolik zaměstnával K. její myšlenky, i když ji už zmohla ospalost a nevydržela na něj čekat. Rozsvítili; nemohli ovšem dostatečně vytáhnout knot, neboť v lampě bylo velmi málo petroleje. Mladá domácnost měla ještě všelijaké nedostatky. Bylo sice zatopeno, ale veliká místnost, jíž se používalo také k tělocviku - tělocvičné nářadí stálo kolem dokola a viselo od stropu -, spotřebovala už všechnu zásobu dřeva, také v ní předtím bylo příjemné teplo, jak K. ujišťovali, bohužel však zase úplně vychladla. V kůlně byla sice velká zásoba dřeva, jenže kůlna byla zavřená a klíč měl učitel, který povolil brát dříví jen na topení ve vyučovací době. Dalo by se to snést, kdyby tu byly postele, kam by si člověk zalezl, Ale nebylo tu nic než jeden jediný slamník, sice čistě povlečený Frídiným vlněným šátkem, to se muselo uznat, ale peřiny žádné, jen dvě hrubé, tuhé pokrývky, které nehřály. A i po tom ubohém slamníku se pomocníci žádostivě dívali, ovšem bez nejmenší naděje, že by si na něj kdy směli lehnout. S obavami se dívala Frída na K. ; že dovede útulně zařídit i tu nejubožejší místnost, dokázala v hospodě U mostu, ale tady, úplně beze všech prostředků, se už víc nedalo dělat. "Jedinou naší pokojovou výzdobou je tělocvičné nářadí," řekla s námahou a v slzách se usmívajíc. Pokud však jde o největší nedostatky, nevyhovující lože a topení, ujišťovala, že už nazítří se tomu odpomůže, a prosila K., aby měl zatím strpení. Ani jediné slovo, ani jediný náznak, grimasa neukazovaly, že by cítila ke K. sebemenší hořkost, ačkoli ji přece, to si musel přiznat, vytrhl jak z Panského hostince, tak nyní z hospody U mostu. Proto se snažil dát najevo, že mu všechno připadá snesitelné, což mu nepřišlo ani tak zatěžko, neboť v myšlenkách putoval s Barnabášem a slovo od slova si opakoval vzkaz, avšak ne tak, jak jej sdělil Barnabášovi, nýbrž tak, jak si myslel, že zazní před Klammem. Avšak kromě toho se také ovšem upřímně těšil na kávu, kterou mu Frída vařila na lihovém vařiči, a opíraje se o chladnoucí kamna, sledoval její čilé, zkušené pohyby, když prostírala na katedře nezbytný bílý ubrus, na něj postavila květovaný šálek, vedle chleba a slaninu, a dokonce krabičku sardinek. Už bylo vše hotovo, ona sama také ještě nevečeřela, čekala na K. Dvě židle tu byly, na ně usedli ke stolu K. a Frída, pomocníci si jim sedli k nohám na stupínek, ale ani chvilku nedali pokoj, i při jídle rušili. Ačkoli dostali ode všeho až dost a dávno ještě nebyli hotovi, zvedali se každou chvíli, aby zjistili, je-li toho na stole ještě hodně a mohou-li ještě něco očekávat. K. se o ně nestaral, teprve Frídin smích ho na ně upozornil. Lichotivě položil na stole svou ruku na její a tiše se zeptal, proč jim tolik promíjí, ba dokonce některé nezpůsoby přívětivě přijímá. Takhle se jich nikdy nezbaví, kdežto kdyby s nimi zacházeli jen do jisté míry rázně a opravdu podle toho, jak se chovají, podařilo by se jim je buď zkrotit, nebo, což by bylo pravděpodobnější a také lepší, tak jim znechutit toto zaměstnání, že by nakonec sami vzali do zaječích. Nevypadá to tu ve škole na moc příjemné bydlení; nu, také to dlouho nepotrvá, ale nebrali by všechny ty nedostatky na vědomí, kdyby pomocníci byli pryč a oni tu byli spolu sami v tichém domě. Copak také nepozoruje, že pomocníci jsou den ze dne drzejší, jako by jim dodávala odvahy teprve Frídina přítomnost a naděje, že K. před ní nezakročí tak rázně, jako by zakročil jindy. Ostatně jsou možná docela jednoduché prostředky, jak se jich zbavit ihned a beze všech okolků, snad o nich ví i Frída, která se přece tak dobře vyzná v místních poměrech. A pomocníkům samým se patrně jenom zavděčí, jestliže je nějakým způsobem odeženou, neboť na růžích ustláno tu zrovna nemají a i tomu lenošení, jehož si dosud dopřávali, bude teď aspoň zčásti konec, neboť budou muset pracovat, když se Frída po posledních rozčilujících dnech musí šetřit a on, K., bude zcela zaměstnán tím, že bude hledat východisko z jejich nouze. Jestliže však budou pomocníci pryč; tolik se mu uleví, že snadno bude moci vykonávat veškeré školnické práce vedle všeho ostatního.

Frída, pozorně ho poslouchajíc, hladila mu pomalu ruku a řekla, že o tom všem smýšlí stejně, on však že snad nezpůsoby pomocníků trochu přeceňuje, jsou to prý mladí hoši, veselí a trošku prostomyslní, poprvé slouží u někoho cizího, zrovna je propustili z tuhé zámecké disciplíny, proto jsou pořád tak trochu rozčilení a rozjívení a v takovém stavu provedou pak někdy hloupost, která člověka sice přirozeně rozzlobí, ale rozumnější je, když se jí zasměje. Sama se kolikrát neudrží a rozesměje se. Přesto úplně souhlasí s K., že nejlépe by bylo poslat je pryč a žít si ve dvou. Přisedla k němu blíž a skryla tvář na jeho rameni. A přitom řekla tak nesrozumitelně, že se k ní musel naklonit, že neví o žádném prostředku proti pomocníkům a obává se, že všechno, co K. navrhuje, selže. Pokud ví, K. si je přece sám vyžádal a teď je má a zůstanou mu. Nejlépe nebrat je vážně, jako větroplachy, což také jsou, tak se ještě nejspíš dají snést.

K. nebyl s tou odpovědí spokojen; napůl žertem, napůl vážně řekl, že je s nimi, jak se zdá, spolčena nebo k nim aspoň chová velkou náklonnost, nu, vždyť jsou to hezcí hoši, ale neexistuje člověk, jehož bychom se při trošce dobré vůle nemohli zbavit, dokáže jí to na pomocnících.

Frída řekla, že mu bude velmi vděčná, když se mu to povede. A ostatně se jim už od nynějška přestane smát a nepromluví s nimi zbytečného slova. Také už na nich nevidí nic k smíchu, není to opravdu žádná maličkost, být ustavičně pozorována dvěma muži, naučila se dívat na ty dva jeho očima. A skutečně sebou trochu trhla, když teď pomocníci opět vstali, jednak aby zrevidovali zásoby jídla, jednak aby přišli na kloub tomu ustavičnému šeptání.

K. toho využil, aby Frídě pomocníky zošklivil, přitáhl Frídu k sobě a tak dojedli, tisknouce se na sebe. Byl teď čas jít spát a všichni byli značně unaveni, jeden z pomocníků dokonce usnul nad jídlem, to velice bavilo druhého a chtěl proto přimět panstvo, aby se podívalo na hloupý obličej spícího, avšak nepodařilo se mu to. K. i Frída nahoře se tvářili odmítavě. V pomalu nesnesitelné zimě se jim ani nechtělo jít spát; konečně prohlásil K., že se musí ještě zatopit, jinak se spát nedá. Sháněl se po nějaké sekeře, pomocníci o jedné věděli a přinesli ji, a tak se šlo ke dřevníku. Brzy byly lehké dveře vyraženy, pomocníci, celí nadšení, jako by nikdy nic tak krásného nezažili, honili se a strkali a začali nosit dříví do třídy, za chvilku ho tam byla veliká hromada, zatopilo se, všichni se usadili kolem kamen, jednu přikrývku dostali pomocníci, aby se do ní zabalili, stačila jim úplně, neboť bylo domluveno, že vždycky bude jeden vzhůru, aby udržoval oheň, brzy bylo u kamen tak teplo, že už vůbec přikrývku nepotřebovali, zhasli lampu a K. s Frídou, celí blažení z tepla a ticha, se uložili k spaní.

Když se K. v noci probudil jakýmsi šramotem a prvním nejistým rozespalým pohybem sáhl po Frídě, zjistil, že místo Frídy leží vedle něho pomocník. Bylo to, patrně následkem předrážděnosti z náhlého probuzení, největší zděšení, jaké dosud ve vsi zažil. S výkřikem se napůl zvedl a bez rozmýšlení udeřil pomocníka pěstí, až se pomocník rozplakal. Všechno se ostatně hned vyjasnilo. Frída se probudila tím, že jí - aspoň jí to tak přišlo - skočilo na prsa nějaké velké zvíře, nejspíš kočka, a hned zase uteklo. Vstala a prohledala se svíčkou celou světnici. Toho využil jeden z pomocníků, aby si na chvilku dopřál požitek ze slamníku, což teď trpce odpykal. Frída však nemohla nic najít, možná že to byl jen klam, vracela se zpátky ke K., a jako by zapomněla na večerní rozhovor, cestou utěšlivě pohladila po vlasech pomocníka, který tu dřepěl a kňoural. K. na to nic neřekl; jen poručil pomocníkům, aby už přestali s topením, protože všechno snesené dříví bylo skoro spáleno a v místnosti už bylo vedro.

«   kapitola 10       kapitola 12   »