Zámek - 13.kapitola
Franz Kafka

SOTVA BYLI PRYČ, řekl K. pomocníkům: "Jděte ven!" Zmateni tímto nečekaným rozkazem poslechli, ale jak za nimi K. zamkl, chtěli zase zpátky, kňučeli venku a klepali na dveře. "Jste propuštěni!" zvolal K. "Nikdy vás už nepřijmu k sobě do služby." To si ovšem nechtěli dát líbit a jali se bubnovat a kopat do dveří. "Zpátky k tobě, pane!" volali, jako by on byl souší a oni tonuli v povodni. Ale K. neměl slitování, netrpělivě čekal, až nesnesitelný hluk donutí učitele zasáhnout. Stalo se to brzy. "Pusťte své zatracené pomocníky dovnitř!" křičel učitel. "Propustil jsem je!" křičel zase K.; učiteli se tak mimo jiné naznačovalo, jak to vypadá, je-li někdo dost silný, aby nejen dal výpověď, ale také ji uskutečnil. Učitel se teď pokoušel upokojit pomocníky po dobrém, mají prý v klidu počkat, nakonec je K. bude muset pustit dovnitř. Pak odešel. A snad by už bylo ticho, kdyby na ně zase K. nezačal pokřikovat, že teď jsou definitivně propuštěni a nemají nejmenší naději, že budou opět přijati. Nato začali znovu hlučet jako předtím. Opět přišel učitel, ale teď už s nimi nevyjednával, nýbrž vyhnal je z domu patrně onou obávanou rákoskou.

Za chvíli se objevili za okny tělocvičny, klepali na sklo a křičeli; ale slovům nebylo rozumět. Ani tam však nezůstali dlouho, nemohli v tom hlubokém sněhu poskakovat, jak si žádala jejich neklidná povaha. Hnali se proto k mřížovému plotu školní zahrady, vyskočili na kamennou podezdívku, odkud také, ovšem jen z dálky, lépe viděli do světnice; přidržujíce se mříží pobíhali sem a tam, potom se opět zastavili a úpěnlivě natahovali ke K. sepjaté ruce. Vyváděli tak dlouho neohlížejíce se na marnost své námahy; počínali si jako zaslepení, nepřestali snad ani, když K. stáhl záclonu, aby se na ně nemusel dívat.

V setmělé místnosti přistoupil K. k bradlům, aby se podíval po Frídě. Jak na ni pohlédl, vstala, urovnala si vlasy, otřela obličej a mlčky se chystala uvařit kávu. Ačkoli věděla o všem, oznámil jí K. výslovně, že pomocníky propustil. Přikývla pouze. K. seděl v jedné lavici a sledoval její unavené pohyby. Bývala vždycky svěží a rázná a to dodávalo jejímu nicotnému tělu krásy; test byla ta krása ta tam. Stačilo pár dní společného života s K. Práce ve výčepu nebyla lehká, ale patrně se pro ni přece jen víc hodila. Anebo bylo pravou příčinou, že tak zchátrala, odloučení od Klamma? Klammova blízkost ji učinila tak nepochopitelně svůdnou, touto svůdností strhla K. a teď v jeho náručí uvadala.

"Frído," řekl K. Okamžitě odložila mlýnek na kávu a přisedla k němu do lavice. "Zlobíš se na mne?" zeptala se. "Ne," řekl K. "Myslím, že nemůžeš jinak. Žila sis tak spokojeně v Panském hostinci. Měl jsem tě tam nechat." - "Ano," řekla Frída a smutně se dívala před sebe, "měls mě tam nechat. Nejsem hodna toho, abych s tebou žila. Kdyby ses ode mne osvobodil, dosáhl bys možná všeho, co si přeješ. Z ohledu na mne se podrobuješ tomu tyranu učiteli, bereš na sebe tohle ubohé místo, pracně se ucházíš o rozmluvu s Klammem. Všechno pro mne, avšak já ti zle odplácím." - "Ne," řekl K. a chlácholivě ji objal paží. "To všechno jsou maličkosti, které mě nebolí, a ke Klammovi nechci přece jen kvůli tobě. A co všechno tys učinila pro mne! Než jsem tě znal, chodil jsem tu jako v bludišti. Nikdo mě nepřijal, a komu jsem se vnutil, ten se mě rychle hleděl zbavit. A když už bych byl u někoho málem našel klid, zase to byli lidé, před nimiž jsem prchal, třeba Barnabášovi lidé." - "Tys před nimi prchal? Vážně? Miláčku!"zvolala Frída najednou živě a po jeho váhavém přisvědčení pak znovu upadla do své skleslosti. Ale i K. už ztratil odhodlání vypočítávat, jak se pro něj spojením s Frídou všechno obrátilo k dobrému. Pomalu odtáhl ruku a chvilku seděli mlčky, až pak Frída, jako by jí K-ova paže dodávala teplo, které již nemůže postrádat, řekla: "Nesnesu ten život zde. Jestli si mě chceš udržet, musíme se vystěhovat, kamkoli, do jižní Francie, do Španělska." - "Vystěhovat se nemohu," řekl K., "přišel jsem sem, abych zde zůstal. Zůstanu zde." A v rozporu, který se ani nenamáhal vysvětlit, dodal jako pro sebe: "Co jiného by mě sem do té pustiny mohlo lákat než touha zůstat zde." Pak řekl: "Ale i ty tu chceš zůstat, je to přece tvá zem. Jen Klamm ti chybí a to tě přivádí na zoufalé myšlenky." - "Klamm že mi chybí?" zeptala se Frída. "Je to tu přeplněné Klammem, až příliš Klamma je tu; chci pryč, abych mu unikla. Nechybí mi Klamm, nýbrž ty, kvůli tobě chci pryč; protože se tě nemohu nasytit, když tu po mně všichni pasou. Kéž by mě raději připravili o tu pěknou tvářičku, kéž bych raději měla ubohé tělo, abych mohla žít s tebou v klidu." K. z toho vyrozuměl jen jediné. "Pořád ještě je s tebou Klamm ve spojení?" zeptal se hned. "Volá tě?" - "O Klammovi nevím nic," řekla Frída. "Mluvím teď o těch druhých, například o pomocnících." - "Á pomocníci!" řekl K. překvapeně. "Dorážejí na tebe?" - "Copak sis toho nevšiml?" zeptala se Frída. "Ne," řekl K. a marně se rozpomínal na podrobnosti, "dotěrní a smyslní kluci to ovšem jsou, ale že by si na tebe troufali, to jsem nepozoroval." - "Ne?" řekla Frída. "Nevšiml sis, jak nebyli k odehnání z našeho pokoje v hospodě U mostu, jak žárlivě střežili naše styky, jak si nakonec jeden lehl na mé místo na slamníku, jak teď vypovídali proti tobě, aby tě vystrnadili, zničili a aby mohli být se mnou sami? To všechno jsi nepozoroval?" K. se díval na Frídu a neodpovídal. Ty žaloby na pomocníky byly asi oprávněné, ale daly se také všechny vykládat mnohem nevinněji, z celé jejich směšné, dětinské, roztěkané, neukázněné povahy. A nemluvilo snad proti jejich obvinění i to, že se přece vždycky snažili chodit všude s K. a nezůstávat s Frídou? K. nadhodil něco v tom smyslu. "Pokrytectví," řekla Frída, "tys to neprohlédl? A proč jsi je pak vůbec vyháněl, když ne z těchto důvodů?" A šla k oknu, poodhrnula záclonu, vyhlédla ven a pak přivolala K. Pořád ještě byli pomocníci venku u plotu, a ačkoli už zjevně byli unaveni, přece jen čas od času sebrali síly a žadonivě vztahovali ruce ke škole. Jeden si napíchl vzadu kabát na tyčku plotu, aby se nemusel pořád držet.

"Chudáci! Chudáci!" řekla Frída.

"Proč jsem je vyhnal?" zeptal se K. "Bezprostřední pohnutkou jsi byla ty." - "Já?" zeptala se Frída neodvracejíc oči od okna. "Tvé příliš přívětivé chování k pomocníkům," řekl K., "že jsi jim promíjela jejich nezpůsoby, že ses jim smála, hladila je po vlasech, že jsi s nimi stále tak cítila, chudáci, chudáci říkáš zase, a nakonec ten poslední případ, že jsem nebyl pro tebe příliš vysokou cenou, abys mnou vykoupila pomocníky z výprasku." - "To je ono," řekla Frída, "o tom přece mluvím, to je to, co mě dělá nešťastnou, co mě od tebe oddaluje, a přitom nevím o žádném větším štěstí pro sebe než být s tebou, ustavičně, bez přestání, bez konce, a přitom se mi ve snu zdá, že tu na zemi není jediné klidné místo pro naši lásku, ve vsi ani nikde jinde, a představuji si proto hrob, hluboký a těsný; tam se objímáme jako v kleštích, já skrývám tvář na tvých prsou, ty svou na mých a nikdy nás už nikdo nespatří. Kdežto tady - podívej se na pomocníky! To nespínají ruce k tobě, nýbrž ke mně." - "A nedívám se po nich já, nýbrž ty," řekl K. "Samozřejmě, já," řekla Frída skoro rozzlobeně, "o tom přece pořád mluvím. Co by na tom jinak bylo, že za mnou pomocníci běhají; i když jsou to Klammovi vyslanci." - "Klammovi vyslanci," řekl K., jehož toto označení, jakkoli mu hned připadalo přirozené, přece jen značně překvapilo. "Klammovi vyslanci, ovšem," řekla Frída, "i když jimi jsou, přece jen jsou to zároveň hloupí kluci, které je potřeba vychovávat metlou. Jací oškliví, černí kluci to jsou! A jak je mi protivný ten protiklad mezi jejich tvářemi, podle nichž vypadají na dospělé, skoro na studenty, a jejich dětinsky potrhlým chováním! Myslíš, že to nevidím? Stydím se za ně. Ale to je právě to, neodpuzují mě, nýbrž stydím se za ně. Pořád se po nich musím dívat. Když by bylo třeba se na ně zlobit, musím se smát. Když by jim člověk měl nabít, já je musím pohladit po vlasech. A když vedle tebe v noci ležím, nemohu spát a musím se přes tebe dívat, jak jeden, pevně zabalený do přikrývky, spí, a druhý klečí před otevřenými kamny a přikládá, a já se musím předklonit, až tě skoro probudím. A žádná kočka mě nevyleká - ach, znám přece kočky a znám neklidné, ustavičně rušené dřímání ve výčepu - žádná kočka mě nevyleká, já sama si vymýšlím hrůzy. A nemusí to být žádná kočičí nestvůra, vytrhnu se při sebemenším šelestu. Nejdřív se bojím, že se vzbudíš a se vším bude konec, a potom zase vyskočím a zapálím svíčku, aby ses jen rychle vzbudil a ochránil mě." - "O tom všem jsem nic nevěděl," řekl K., "jen v tušení všeho toho jsem je vyhnal; teď jsou ale pryč, teď je snad všechno zase v pořádku." - "Ano, konečně jsou pryč," řekla Frída, ale tvář měla ztrápenou, nikoli radostnou, "jenom nevíme, kdo jsou. Vyslanci Klammovi, říkám jim tak sama pro sebe žertem, ale třeba jsou jimi doopravdy, jejich oči, prostomyslné, a přece jiskřící oči, mi nějak připomínají Klammovy oči, ano, to je ono: Klammův pohled je to, co mnou někdy z jejich očí projede. A proto není pravda, když říkám, že se za ně stydím. Jen bych chtěla, aby to tak bylo. Vím sice, že jinde a u jiných lidí by totéž chování bylo hloupé a pohoršující, u nich tomu tak není. S úctou a obdivem se dívám na jejich hlouposti. Jsou-li to však Klammovi vyslanci, kdo nás od nich osvobodí; a bylo by pak vůbec dobře, abychom od nich byli osvobozeni? Neměl bys pak pro ně rychle doběhnout a být šťastný, jestliže ještě přijdou?" - "Chceš, abych je zase pustil dovnitř?" zeptal se K. "Ne, ne," řekla Frída, "nic nechci méně než to. Pohled na ně, kdyby se sem vřítili, jejich radost, že mě zase vidí, jejich dětinské poskakování a mužsky se napřahující ruce, to všechno bych snad vůbec nesnesla. Když si pak ale zase pomyslím, že zatvrdíš-li se vůči nim trvale, odepřeš třeba samotnému Klammovi přístup k sobě, tak bych tě ráda všemi prostředky ochránila před následky takového počínání. V tom případě bych chtěla, abys je sem pustil. V tom případě, K., rychle sem s nimi! Na mne neber ohledy, co na mně záleží! Budu se bránit, pokud to půjde; i kdybych však měla podlehnout, podlehnu, ale pak s vědomím, že i to se stalo pro tebe." - "Posiluješ mě v mém úsudku, pokud jde o pomocníky," řekl K., "nikdy sem nevstoupí s mým svolením. Že jsem je dostal ven, dokazuje přece, že za jistých okolností je lze zvládnout, a tudíž že v podstatě s Klammem nic společného nemají. Teprve včera jsem dostal od Klamma dopis, z něhož vysvítá, že Klamm je o pomocnících zcela špatně zpraven, a z toho je nutno opět vyvodit, že mu jsou naprosto lhostejní, neboť kdyby mu nebyli lhostejní, určitě by si o nich přece mohl opatřit přesné zprávy. Že ty však v nich vidíš Klamma, nedokazuje nic, neboť bohužel stále ještě jsi pod vlivem hostinské a vidíš Klamma všude. Stár ještě jsi Klammovou milenkou, zdaleka ještě ne mou ženou. Někdy mě to velmi rmoutí, je mi pak, jako bych byl všechno ztratil, mám pocit, jako bych právě teprve přišel do vsi, ne však pln nadějí jako tehdy ve skutečnosti, nýbrž s vědomím, že mě očekávají jen zklamání a že budu muset okusit jedno zklamání za druhým až do poslední sedliny. Ale to se stává jen někdy," dodal K. s úsměvem, když viděl, jak se Frída pod jeho slovy hroutí, "a v podstatě to dokazuje přece něco dobrého, totiž co pro mne znamenáš. A když mě teď vybízíš, abych volil mezi tebou a pomocníky, pak pomocníci již prohráli. Co je to za nápad, volit mezi tebou a pomocníky! Teď se jich však chci už definitivně zbavit, v slovech i myšlenkách. Kdoví jestli vůbec ta slabost, která nás oba přepadla, nepochází z toho, že jsme pořád ještě nesnídali?" - "Možná," řekla Frída s unaveným úsměvem a pustila se do práce. Také K. se opět chopil koštěte.

Po chvilce se ozvalo slabé zaklepání. "Barnabáš!" vykřikl K., odhodil koště a několika skoky byl u dveří. Frída se na něj zadívala, vyděšená spíš tím jménem než vším ostatním. Nejistýma rukama nemohl K. starý zámek hned odemknout. "Už otvírám," opakoval pořád, místo aby se zeptal, kdo vlastně klepe. A pak zůstal jen stát, když dokořán otevřenými dveřmi nevešel Barnabáš, nýbrž hošík, který ho už jednou předtím chtěl oslovit. Ale K. se nechtělo rozpomínat se na něj. "Copak tu chceš?" řekl. "Vyučování je vedle." - "Jdu odtamtud," řekl chlapec a hleděl velkýma hnědýma očima na K., stál tu vzpřímeně s pažemi těsně u těla. "Tak co chceš? Honem!" řekl K. a trochu se předklonil, neboť chlapec mluvil tiše. "Mohu ti pomoci?" zeptal se chlapec. "Chce nám pomoci," řekl K. Frídě a pak chlapci: "Jakpak se jmenuješ?" - "Jan Brunsvík," řekl chlapec, "žák čtvrté třídy, syn Oty Brunsvíka, mistra obuvnického, v Magdalenině ulici." - "Podívejme se, Brunsvík se jmenuješ," řekl K. a už byl přívětivější. Ukázalo se, že Jeníka tak rozčilily krvavé šrámy, jimiž učitelka K. rozdrápla ruku, že si v tu chvíli umínil, že bude K. pomáhat. O své vůli, přes nebezpečí přísného trestu, vytratil se teď jako dezertér z vedlejší místnosti. Snad byl pod vlivem hlavně takovýchto chlapeckých představ. Jim také odpovídala vážnost všeho jeho počínání. Pouze zpočátku mu bránila ostýchavost, brzy si však na K. a Frídu zvykl, a když pak dostal napít horké dobré kávy, celý ožil a rozvázal a začal se horlivě a naléhavě vyptávat, jako by chtěl v rychlosti vyzvědět to nejhlavnější a mohl pak samostatně převzít rozhodování za K. a za Frídu. V celé jeho bytosti bylo také něco velitelského; avšak tak se to mísilo s dětskou nevinností, že se mu člověk, napůl doopravdy, napůl žertem, rád podřídil. V každém případě zaujímal veškerou pozornost, byl konec s prací, snídaně se velmi protahovala. Ačkoli seděl v lavici, K. na katedře a Frída vedle na židli, vypadalo to, jako by Jeník byl učitelem, jako by zkoušel a posuzoval odpovědi; lehký úsměv kolem jeho měkkých úst jako by naznačoval, že dobře ví, že je to jen hra, avšak o to vážněji bral celou věc, možná že to vůbec nebyl úsměv, nýbrž dětská blaženost, která mu hrála kolem rtů. Teprve nápadně pozdě přiznal, že už K. zná od té doby, co jednou zašel k Lasemannovým. K. byl z toho celý šťastný. "Ty sis tenkrát hrál u nohou té paní?" zeptal se. "Ano," řekl Jeník, "to je moje maminka." A teď musel vyprávět o matce, avšak byl při tom rozpačitý, a začal teprve po několikerém vybídnutí, přece jen se ukázalo, že je to chlapeček, z něhož sice občas, zejména když se vyptává, zdánlivě promluví málem energický, moudrý, prozíravý muž, snad v předtuše budoucnosti, možná však také, že to je smyslový klam neklidných a napjatých posluchačů, jenže ten muž se pak rázem promění ve školáka, který některým otázkám vůbec nerozumí, jiné pochopí nesprávně, který si s dětskou bezohledností povídá tiše pro sebe, ačkoli ho na tu chybu co chvíli upozorňovali, a který konečně jako z trucu na některé naléhavé otázky vůbec mlčí, a to beze všech rozpaků, čehož by dospělý nikdy nebyl schopen. Vůbec se zdálo, jako by podle něho jen on sám měl dovoleno klást otázky, kdežto ptají-li se druzí, překračují nějaký předpis a maří čas. Dovedl potom dlouho sedět zticha s tělem napřímeným, hlavou skloněnou, s našpuleným spodním rtem. Frídě se to tak líbilo, že mu každou chvíli kladla otázky, po nichž, jak doufala, takto zmlkne; také se jí to někdy podařilo, avšak K. to zlobilo. Celkem se dověděli málo. Maminka trochu stůně, ale nebylo jasné, jakou nemoc má, dítě, které paní Brunsvíková držela na klíně, byla Jeníkova sestra jménem Frída (shodu toho jména s jménem paní, která se ho vyptávala, přijal Jeník s nelibostí), všichni bydlí ve vsi, ale ne u Lasemannů, byli u nich jen na návštěvě, aby se vykoupali, neboť Lasemannovi mají ten veliký škopek, v němž se náramně rády koupou a dovádějí malé děti, k nimž však Jeník nepatří; o otci mluvil Jeník s úctou či bázní, ale vždy jen tehdy, nebyla-li zároveň řeč o matce, proti ní byla otcova hodnota patrně malá, ostatně veškeré otázky stran rodinného života zůstaly přes všechnu námahu bez odpovědi. O otcově živnosti se dověděli, že je největším obuvníkem v místě, nikdo se s ním nemůže měřit, jak Jeník několikrát opakoval i na docela jiné otázky, dává dokonce práci i jiným obuvníkům, jako například Barnabášovu otci, což v tomto případě učinil asi jen z obzvláštní milosti, aspoň Jeníkovo hrdé pohození hlavou to naznačilo, načež k němu Frída seskočila a políbila ho. Na otázku, byl-li již na zámku, odpověděl teprve po několikerém opakování, že ne; na touž otázku stran matky neodpověděl vůbec. Posléze pocítil K. únavu; i jemu připadaly ty otázky zbytečné, v tom dával chlapci za pravdu, také bylo jaksi zahanbující vyzvídat oklikou přes nevinné dítě rodinné tajnosti, dvojnásob zahanbující bylo ovšem, že ani tak se nic nedověděli. A když se na závěr chlapce zeptal, jakou to pomoc nabízí, neudivilo ho ani, když uslyšel, že Jeník jim chce pomoci jen tady při práci, aby se učitel a učitelka už přestali s K. hádat. K. řekl Jeníkovi, že taková pomoc není zapotřebí, hádavost patří asi k učitelově povaze a člověk by se jí, jak se zdá, neuchránil, ani kdyby pracoval sebevíc pečlivě, práce sama není těžká a K. se s ní dnes zdržel jen kvůli náhodné okolnosti, ostatně tyto hádky nepůsobí na K. tolik jako na nějakého školáka, setřese je ze sebe, je mu to skoro lhostejné, rovněž doufá, že se učitele už co nejdřív docela zbaví. Jde-li tedy jen o pomoc proti učiteli, pěkně mu za ni děkuje a Jeník se může zase vrátit, doufejme, že nebude ještě potrestán. Ačkoli to K. nikterak nezdůrazňoval a jen bezděčně naznačil, že nemá zapotřebí pouze pomoci proti učiteli, přičemž otázku po jiné pomoci nechal otevřenou, Jeník to přece jasně vyrozuměl a zeptal se, jestli snad K. potřebuje jinou pomoc; velice rád by mu pomohl, a kdyby na to sám nestačil, poprosil by maminku a pak by se to určitě podařilo. I tatínek, když má starosti, prosí maminku o pomoc. A maminka se také už jednou na K. ptala, sama téměř nevychází, jen výjimečně byla tehdy u Lasemannů; on, Jeník, si tam však chodí dost často hrát s dětmi Lasemannových, a tak se ho jednou maminka ptala, jestli tam snad zase nebyl zeměměřič. A že se maminka nesmí nadarmo rozčilovat, poněvadž je tak slabá a unavená, řekl tehdy prostě jen, že tam zeměměřiče neviděl, a dál už se o tom nemluvilo; když ho však teď uviděl tady ve škole, musel se s ním dát do řeči, aby mohl mamince vyprávět. Maminka má totiž velmi ráda, když jí někdo bez výslovného rozkazu splní nějaké přání. Nato K. po krátkém rozmýšlení řekl, že žádnou pomoc nepotřebuje, že má vše, čeho je mu třeba, avšak od Jeníka je moc milé, že mu chce pomoci, a on mu děkuje za dobrý úmysl, je ovšem možné, že jednou později bude něco potřebovat, pak se na něj obrátí, adresu přece má. Zato by snad tentokrát mohl on, K., trochu pomoci, je mu prý líto, že Jeníkova maminka stůně a nikdo tady podle všeho jejímu trápení nerozumí; zanedbá-li se takový případ, může často nastat značné zhoršení jinak lehké choroby. Nu a K. má jakési lékařské znalosti, a co je ještě cennější, zkušenosti v ošetřování nemocných. Leccos, co se lékařům nezdařilo, poštěstilo se jemu. Doma mu pro jeho léčebné úspěchy říkali "bylinka". Pro každý případ by se na Jeníkovu matku rád podíval a pohovořil s ní. Třeba by mohl prospět dobrou radou, už kvůli Jeníkovi by to rád udělal. Jeníkovi se při těch slovech nejdříve rozzářily oči, sváděly K., aby dál naléhal, avšak výsledek nebyl uspokojivý, neboť Jeník odpověděl na rozličné otázky, bez zvláštního smutku, že k mamince žádná cizí návštěva nesmí, jelikož se musí velmi šetřit; ačkoli s ní K. tenkrát sotva promluvil, ulehla potom na několik dní, což se ovšem stává častěji. Tatínek se však tehdy na K. moc zlobil a určitě by nikdy nedovolil, aby K. k mamince přišel; ba chtěl tenkrát dokonce jít za ním a potrestat ho za jeho chování, jen maminka ho od toho odradila. Především však maminka sama nechce vůbec s nikým mluvit, a že se na K. ptala, nebylo výjimkou z pravidla, naopak, právě když se o něm zmínila, byla by mohla projevit přání uvidět ho, avšak neučinila to a tím jasně dala najevo svou vůli. Chce o K. jen slyšet, ale mluvit s ním nechce. Ostatně to prý vlastně není žádná nemoc, čím trpí, sama prý velmi dobře zná příčinu svého stavu a někdy ji i naznačí: nesnáší pravděpodobně zdejší vzduch, nechce však odtud pryč kvůli tatínkovi a dětem, také se jí prý vede už líp než dříve. Tolik asi se K. dověděl, Jeníkovi zřejmě přibývalo na důmyslu, když šlo o to, uchránit matku před K., jemuž údajně hodlal pomoci, ba v dobrém úmyslu odvrátit K. od matky odporoval chvílemi dokonce i tomu, co předtím sám řekl, například o té nemoci. Přesto však K. i teď pozoroval, že je mu Jeník pořád nakloněn, jenom pro matku zapomněl na všechno ostatní; ať byl vedle ní postaven kdokoli, ihned se octl v neprávu, teď to byl K., ale mohl by to být například i otec. K. to teď chtěl zkusit s otcem a řekl, že je od tatínka velmi rozumné, že chrání matku před jakýmkoli vyrušováním, a kdyby on, K., tehdy něco podobného tušil, určitě by se neodvážil matku oslovit a nechá tedy ještě dodatečně prosit doma o prominutí. Naproti tomu nemůže tak docela pochopit, proč otec zbraňuje matce, aby se zotavila na jiném vzduchu, je-li příčina choroby tak zřejmá, jak Jeník tvrdí; je třeba říci zbraňuje, neboť ona nechce odejít jedině kvůli němu a dětem, děti by si však mohla vzít s sebou, nemusela by přece odejít nadlouho, ani příliš daleko, už nahoře na zámeckém návrší je vzduch docela jiný. Nákladů. na takový výlet by se otec obávat nemusel, je přece největším obuvníkem ve vsi a on sám nebo matka mají určitě nějaké příbuzné či známé na zámku, kteří by ji s radostí přijali. Proč ji nepustí? Neměl by takovou chorobu podceňovat; K. viděl přece matku jen Letmo, ale právě pod dojmem její nápadné bledosti a slabosti ji oslovil; už tenkrát mu bylo divné, že otec nechává nemocnou ženu v tom špatném vzduchu od všeobecného koupání a praní a že se ani v hlasitém řečnění nemírní. Nejspíš otec neví, o co tu jde; třeba se choroba poslední dobou zlepšila, to je možné, taková choroba má své rozmary, ale nebojuje-li se proti ní, sebere nakonec všechny síly a pak už nepomůže nic. Když už K. nemůže promluvit s matkou, bylo by snad dobré, aby promluvil s otcem a upozornil ho na to všechno.

Jeník poslouchal napjatě, většinou rozuměl, hrozbu nesrozumitelného zbytku jasně vycítil. Přesto řekl, že K. s otcem mluvit nemůže, otec má k němu odpor a choval by se k němu patrně stejně jako učitel. Říkal to s úsměvem a ostýchavě, pokud mluvil o K., a zarputile a smutně, pokud se zmiňoval o otci. Dodal však, že by K. přece jen snad mohl s maminkou promluvit, ale jedině bez otcova vědomí. Poté Jeník s utkvělým pohledem chvilku uvažoval, docela tak jako žena, která se chystá udělat něco zakázaného a hledá možnost, jak to beztrestně provést, a řekl, že pozítří by to snad šlo, otec jde prý večer do Panského hostince, má tam nějaké jednání, Jeník by tedy večer přišel a dovedl K. k mamince - ovšem za předpokladu, že maminka bude souhlasit, což je ještě málo pravděpodobné. Především nedělává nic proti otcově vůli, ve všem se mu podvoluje, i ve věcech, jejichž nerozumnost i Jeník jasně rozpozná. Skutečně hledal teď Jeník u K. pomoc proti otci; vypadalo to, jako by sám sebe klamal, když si myslel, že chce pomáhat K., kdežto ve skutečnosti chtěl jenom vyzvědět; jestli by nemohl tento náhle se objevivší cizinec, o němž se teď i maminka zmínila, nějak pomoci, když už nikdo z dosavadního okolí pomoci nemůže. Jak byl ten chlapec bezděčně tajnůstkářský, skoro úskočný. Z jeho zjevu ani slov to dosud nebylo znát; bylo to vidět teprve z vyloženě dodatečných, náhodně i záměrně získaných doznání. A teď v dlouhých rozpravách s K. uvažoval, jaké překážky by bylo třeba zdolat. Byly to při jeho nejlepší vůli překážky téměř nepřekonatelné; ponořen v myšlenkách, a přece hledaje pomoc, ustavičně pohlížel neklidně pomrkávajícíma očima na K. Před otcovým odchodem nesmí prý matce nic říkat, jinak by se to otec dověděl a všechno by bylo zmařeno. Smí se tedy o tom zmínit až později; ale z ohledu na matku ani pak se to nesmí stát náhle a rychle, nýbrž pomalu a při vhodné příležitosti; teprve pak si musí od maminky vyprosit souhlas, teprve pak může dojít pro K. ; ale nebude pak už příliš pozdě, nebude už hrozit otcův příchod? Ne, je to přece jen nemožné. K. proti tomu dokazoval, že to není nemožné. Není se třeba bát, že by nebylo dost času, krátký rozhovor, krátká schůzka postačí, a chodit pro K. Jeník nemusí, K. počká schovaný někde poblíž domu a na Jeníkovo znamení ihned přijde. Ne, řekl Jeník, u domu K. čekat nesmí - opět se ho kvůli matce zmocnila citlivost -, Jeník se nesmí s K. domlouvat na ničem, co by bylo před maminkou utajeno; musí dojít pro K. do školy, a to nikoli dřív, než se to dozví a schválí maminka. Dobrá, řekl K., potom je to opravdu nebezpečné a je možné, že ho otec v domě přistihne; a i kdyby se to nestalo, stejně matka ze strachu vůbec pro K. nepošle, a tak přece jen všechno ztroskotá na otci. Tomu se zase vzpíral Jeník, a tak se přeli a přeli.

Dávno už si K. zavolal Jeníka z lavice ke katedře, přitáhl si ho mezi kolena a chvílemi ho chlácholivě pohladil. Tato blízkost také přispěla k tomu, že přes Jeníkův občasný odpor dospěli ke shodě. Umluvili se nakonec takto: Nejdříve řekne Jeník matce úplnou pravdu; aby jí však usnadnil souhlas, dodá, že K. hodlá promluvit i s Brunsvíkem, ovšem nikoli kvůli matce, nýbrž kvůli svým záležitostem. To bylo také správné, během rozhovoru napadlo totiž K., že Brunsvík, třeba je to nebezpečný a zlý člověk, nemůže být jeho nepřítelem vlastně už proto, že, alespoň podle toho, co říká starosta, byl přece vůdcem těch, kteří - byť třeba z politických důvodů - žádali povolání zeměměřiče. K-ův příchod do vsi musí být tedy Brunsvíkovi vítán; pak ovšem je nevrlé přivítání z onoho prvního dne a odpor, o němž mluvil Jeník, téměř nepochopitelný; možná však, že se Brunsvík urazil právě proto, že se K. neobrátil o pomoc nejprve k němu, možná že tu je jiné nedorozumění, které by se dalo několika slovy vyjasnit. Jakmile se to však stane, pak může K. dozajista v Brunsvíkovi získat oporu proti učiteli, ba dokonce i proti starostovi, celý ten úřední podvod - co jiného to bylo? -, jímž mu starosta i učitel bránili v přístupu k zámeckým úřadům a vnutili mu školnické místo, by se dal odhalit; dojde-li pak znovu mezi Brunsvíkem a starostou k boji o K., musí Brunsvík získat K. na svou stranu, K. by se stal hostem v Brunsvíkově domě, Brunsvíkovy mocenské prostředky by mu byly k dispozici starostovi natruc; kdoví kam až by se pak dostal, rozhodně by byl často v blízkosti té paní - takto si pohrával se sny a sny s ním, zatímco Jeník, zabraný do myšlenek na matku, starostlivě pozoroval jeho mlčení, jako pozorujeme lékaře, který soustředěně uvažuje o prostředku proti nějaké těžké chorobě. S K-ovým návrhem, že by s Brunsvíkem promluvil o zeměměřičském místě, byl Jeník srozuměn, ovšem pouze proto, že tím bude maminka chráněna před otcem, a nadto je to pouze krajní případ, který doufejme nenastane. Jen se zeptal, jak by K. vysvětlil otci tak pozdní návštěvu, a spokojil se, byť trochu zamračeně, s tím, že by K. řekl, že v náhlém zoufalství nad nesnesitelným školnickým postavením a učitelovým ponižujícím zacházením zapomněl na všechny ohledy.

Když bylo takto vše promyšleno co možná nejdál dopředu a možnost zdaru nebyla už aspoň vyloučena, rozveselil se Jeník, zbaven tíhy přemýšlení, chvilku si ještě dětsky povídal, nejdřív s K. a pak i s Frídou, která tu dlouho seděla jako v docela jiných myšlenkách a teprve teď se opět vmísila do hovoru. Mezi jiným se ho zeptala, čím by chtěl být; dlouho nepřemýšlel a řekl, že by chtěl být mužem, jako je K. Když se ho pak ptali proč, nevěděl ovšem, co odpovědět, a na otázku, jestli by snad chtěl být školníkem, odpověděl rozhodně, že ne. Až když se ho vyptávali dál, zjistili, jakou oklikou dospěl k svému přání. Nynější K-ova situace nebyla vůbec záviděníhodná, nýbrž smutná a potupná, to viděl i Jeník jasně a nepotřeboval pozorovat jiné lidi, aby to poznal; sám by byl přece nejraději ochránil maminku před každým K-ovým pohledem i slovem. Přesto však přišel za K. a požádal ho o pomoc a byl šťasten, když K. souhlasil, i u jiných lidí se mu zdálo, že shledává něco podobného, a především i matka se přece o K. sama zmínila. Z tohoto rozporu v něm vznikla víra, že nyní je sice K. ponížený a odpuzující, ale v budoucnu, ovšem nepředstavitelně vzdáleném, přece jen všechny předčí. A právě tato přímo pošetilá dálka a hrdý postup, který k ní povede, vábily Jeníka; za tu cenu chtěl vzít zavděk dokonce i tím dnešním K. Zvláštní dětinská přemoudřelost tohoto přání pocházela z toho, že Jeník pohlížel na K. z výšky jako na někoho mladšího, jehož budoucnost se prostírá dál než jeho vlastní budoucnost malého chlapce. A na Frídiny opětovně doléhající otázky hovořil také o těch věcech s téměř pochmurnou vážností. Až K. jej znovu rozveselil, když řekl, že ví, proč mu Jeník závidí, je prý to kvůli jeho krásné sukovici, která leží na stole a s níž si Jeník během rozhovoru roztržitě pohrával. Nu, K. dovede takové hole zhotovovat, a jestli se jim plán zdaří, udělá Jeníkovi ještě pěknější. Teď už nebylo zřejmé, jestli Jeník opravdu neměl na mysli jen tu hůl, tolik se radoval z K-ova slibu a vesele se rozloučil, pevně stiskl K. ruku a řekl: "Tak tedy pozítří."

Byl nejvyšší čas, že Jeník odešel, neboť krátce nato vrazil do dveří učitel, a vida, jak K. s Frídou klidně sedí u stolu, vykřikl: "Promiňte, že ruším! Ale řekněte mi, kdy se tu konečně uklidí? My se musíme vedle mačkat, vyučování tím trpí, ale vy se tu roztahujete ve velké tělocvičně, a abyste měli ještě víc místa, poslali jste pryč i pomocníky! Teď však aspoň laskavě vstaňte a hněte sebou!" A obraceje se pouze ke K.: "Ty mi teď dojdeš pro svačinu do hospody U mostu!" To všechno zuřivě vykřikoval, avšak slova byla poměrně mírná, i to samo o sobě hrubiánské tykání. K. byl ihned ochoten uposlechnout; řekl, jen aby na učiteli vyzvídal: "Mám přece výpověď." - "Výpověď nevýpověď, dojdi mi pro svačinu," řekl učitel. "Výpověď anebo nevýpověď, to chci právě vědět," řekl K. "Co to žvaníš?" řekl učitel. "Vždyť jsi přece výpověď nepřijal?" - "To stačí, aby byla zrušena?" - "Mně ne," řekl učitel, "to mi můžeš věřit, ale starostovi třeba ano, z nepochopitelných důvodů. Teď ale běž, nebo vyletíš doopravdy." K. byl spokojen, učitel tedy mezitím mluvil se starostou, nebo ani nemluvil, jenom si domyslel starostovo pravděpodobné mínění a to znělo v K-ův prospěch. K. se teď rychle chystal dojít pro svačinu, ale učitel ho ještě z chodby zavolal zpátky; buď chtěl tímto zvláštním rozkazem jen vyzkoušet K-ovu služební ochotu, aby se pak podle toho dále zařídil, nebo dostal znovu chuť komandovat a dělalo mu radost nechat K. rychle vyběhnout a potom mu zase jako číšníkovi rozkázat, aby se stejně rychle vrátil. K. sice věděl, že přílišná povolnost by z něho mohla udělat učitelova otroka nebo fackovacího panáka, avšak hodlal teď až po určitou mez trpělivě snášet učitelovy rozmary, neboť i když ho učitel, jak se ukázalo, nemůže pravoplatně vypovědět, může mu docela jistě zprotivit jeho místo až k nesnesení. A právě na tomto místě záleželo teď K. víc než kdy dříve. Rozmluva s Deníkem mu dodala nové, možná nepravděpodobné, naprosto bezdůvodné, ale už nezapomenutelné naděje; zastřely dokonce skoro i Barnabáše. Sledoval-li je, a jinak nemohl, musel k tomu sebrat všechnu svou sílu, o nic jiného se nesměl starat, ani o jídlo, o byt, o vesnické úřady, ba ani o Frídu; a v podstatě šlo přece jen o Frídu, neboť vše ostatní se ho dotýkalo pouze skrze ni. Proto se musí snažit udržet si toto místo, které Frídě skýtalo jakousi jistotu, a vzhledem k tomu mu nesmí přijít zatěžko strpět od učitele víc, než by jinak dokázal strpět. To všechno ho nijak zvlášť nebolelo, patřilo to do nepřetržité řady drobných životních trampot, nebylo to nic ve srovnání s tím, oč K. usiloval, a nepřišel sem proto, aby tu trávil život v počestnosti a poklidu.

A proto, jako se předtím okamžitě chystal doběhnout do hospody, byl stejně ochoten podle změněného rozkazu teď zase nejdříve uklidit místnost, aby se sem zase mohla vrátit učitelka se svou třídou. Ale s úklidem si bylo třeba pospíšit, neboť K. musel potom přece dojít pro svačinu, a učitel měl už velký hlad a žízeň. K. ho ujistil, že se vše stane podle jeho přání; učitel se chvilku díval, jak K. v rychlosti odklízí lože, rovná tělocvičné nářadí, bleskově zametá, zatímco Frída myla a drhla stupínek. Patrně byl tou horlivostí uspokojen; upozornil ještě, že za dveřmi je připravena hromada dříví na topení - do dřevníku už asi nechtěl K. pustit -, a s výhrůžkou, že se opět brzy vrátí na prohlídku, odebral se k dětem.

Když chvíli mlčky pracovali, zeptala se Frída, proč se K. teď učiteli tak podvoluje. Ptala se spíš ze soucitu a starostlivosti, ale K., který zrovna myslel na to, že se Frídě nepodařilo ochránit jej před učitelovým rozkazováním a násilnostmi, jak původně slibovala, odpověděl jen zkrátka, že když se teď jednou stal školníkem, musí také konat jeho práci. Pak bylo zase ticho, až se K. - jemuž ten krátký rozhovor připomněl, že Frída je už delší dobu, zejména skoro během celé rozmluvy s Jeníkem jako ztracená v samých starostech - přinášeje dříví rovnou Frídy zeptal, nač myslí. Pomalu k němu vzhlédla a řekla, že na nic určitého; myslí prý jen na hostinskou, a jak měla v některých věcech pravdu. Po mnohém zdráhání a teprve když K. naléhal, odpověděla zevrubněji, ale neustávajíc v práci, což nečinila ani tak z pilnosti, nebol práce při tom přece vůbec nepostupovala, nýbrž jen proto, aby se nemusela dívat na K. A vykládala, jak nejdříve klidně naslouchala K-ově rozmluvě s Jeníkem, jak se pak lekla několika K-ových slov a začala ostřeji vnímat jejich smysl a jak už pak od té chvíle nemohla v jeho slovech nevidět potvrzení jedné výstrahy, za niž má co děkovat hostinské, avšak v jejíž oprávněnost nikdy nechtěla věřit. K., rozmrzelý těmi všeobecnými řečmi a spíše podrážděn než dojat slzavým, naříkavým hlasem - zejména proto, že se mu zase už plete do života ta hostinská, aspoň skrze vzpomínky, když už osobně zatím neměla valný úspěch -, hodil dříví z náruče na zem, sedl si na ně a se vší vážností teď žádal, aby se mluvilo zcela jasně. "Hned od počátku," začala Frída, "se ve mně hostinská kolikrát snažila vzbudit pochybnost o tobě, netvrdila, že lžeš, naopak, říkala, že jsi upřímný jako dítě, ale tvá povaha se tak liší od naší, že i když mluvíš upřímně, těžko se dokážeme přemoci, abychom ti uvěřili, a jestli nás prý zavčas nezachrání dobrá přítelkyně, donutí nás uvěřit teprve trpká zkušenost. Ani jí, ač tak dovede prohlédnout lidi, se prý nevedlo jinak. Ale po posledním rozhovoru s tebou v hospodě U mostu přišla prý - opakuji jenom její zlobná slova - na tvé spády, teď už ji prý nemůžeš oklamat, i kdyby ses třeba namáhal své úmysly skryt, avšak ty nic neskryješ, to opakovala pořád znovu, a pak ještě povídala: dej si práci a jednou ho při nějaké, jedno jaké, příležitosti opravdu poslouchej, ne jen tak povrchně, nikoli, doopravdy ho poslouchej. Sama prý neudělala nic jiného než to, a pokud jde o mne, vyrozuměla toto: Pověsil ses na mne - takového potupného slova použila - jen proto, že jsem ti náhodou přišla do cesty, že jsem se ti nezdála zrovna ošklivá a že si omylem myslíš, že číšnice je předurčenou obětí pro každého hosta, který natáhne ruku. Kromě toho, jak hostinská zjistila od hostinského z Panského hostince, jsi z nějakého důvodu tenkrát chtěl přenocovat v Panském hostinci a toho se ovšem nedalo dosáhnout jinak než přese mne. To všechno by bývalo pro tebe dostatečným důvodem, aby ses pro onu noc stal mým milencem; aby se však z toho stalo něco víc, bylo také potřeba něco víc a to víc byl Klamm. Hostinská netvrdí, že ví, co po Klammovi chceš, tvrdí jen, že než jsi znal mě, pachtil ses za ním stejně usilovně jako potom. Rozdíl je prý jen v tom, že předtím jsi neměl žádnou naději, teď však myslíš, že ve mně máš spolehlivý prostředek, jak skutečně a brzy, a dokonce s převahou ke Klammovi proniknout. Jak jsem se lekla - nejdříve však jen na okamžik, bez hlubšího důvodu -, když jsi dnes jednou řekl, že než jsi znal mne, byl bys tu zabloudil. Jsou to snad táž slova, jichž použila hostinská; ona též říká, že teprve od té doby, co mě znáš, uvědomil sis cíl. Souvisí to prý s tím, že si myslíš, žes ve mně získal Klammovu milenku a máš tak zástavu, kterou lze vykoupit pouze za nejvyšší cenu. Jedinou tvou snahou prý je vyjednávat s Klammem o té ceně. Poněvadž pro tebe já neznamenám nic a cena všechno, jsi prý, pokud jde o mne, ochoten k jakékoliv dohodě, pokud však jde o cenu, nepovolíš. Proto je ti jedno, že ztratím místo v Panském hostinci, jedno, že musím opustit i hospodu U mostu, jedno, že musím vykonávat těžkou školnickou práci. Nechováš ke mně něžnost, ba ani čas pro mne nemáš, přenecháváš mě pomocníkům, žárlivost neznáš, jediná má hodnota pro tebe je v tom, že jsem byla Klammovou milenkou, ve své nevědomosti usiluješ o to, abych na Klamma nezapomněla a nevzpírala se pak nakonec, až přijde rozhodující chvíle; přesto bojuješ i proti hostinské, která jediná by podle tebe byla s to vyrvat mě tobě, proto jsi hnal spor s ní na ostří nože, abych musela pryč z hospody U mostu; nepochybuješ o tom, že pokud záleží na mně, jsem za všech okolností tvým majetkem. Rozhovor s Klammem si představuješ jako obchod, hotové za hotové. Počítáš se všemi možnostmi; za předpokladu, že dosáhneš oné ceny, jsi ochoten udělat vše; bude-li mě Klamm chtít, vydáš mě, bude-li chtít, abys se. mnou zůstal, zůstaneš; bude-li chtít, abys mé vyhnal, vyženeš mě; jsi však ochoten hrát i komedii; bude-li to výhodné, budeš třeba předstírat, že mě miluješ, jeho lhostejnost se pokusíš přemoci tak, že zdůrazníš svou nicotnost a zahanbíš ho tím, že ses stal jeho nástupcem, nebo tím, že mu doneseš má vyznání lásky k němu, jež jsem opravdu učinila, a poprosíš ho, aby mě k sobě opět přijal - ovšem po zaplacení oné ceny; a když nepomůže nic jiného, pak budeš jménem manželů K-ových prostě žebrat. Uvidíš-li však potom, uzavřela hostinská, že ses ve všem zmýlil, ve svých předpokladech i ve svých nadějích, ve svých představách o Klammovi i o jeho vztahu ke mně, pak pro mne začne peklo, neboť pak se teprve stanu jediným tvým majetkem, na nějž jsi odkázán, ale zároveň i majetkem, který se ukázal bezcenný a s nímž budeš podle toho nakládat, neboť jiný cit než vlastnický ke mně nechováš."

Napjatě, se staženými ústy poslouchal K., dříví pod ním se dalo do pohybu, svezl se skoro až na podlahu, nepozoroval to; teprve teď se zvedl, sedl si na stupínek, vzal Frídinu ruku, která se chabě pokusila vymanit, a řekl: "Nemohl jsem v tvém vyprávění vždycky rozlišit, co si myslíš ty a co hostinská." - "Bylo to jen mínění hostinské," řekla Frída. "Vyslechla jsem všechno, protože mám hostinskou v úctě; avšak poprvé v životě jsem její mínění ve všem všudy zavrhla. Tak ubohé mi připadalo všechno, co říkala, tak daleké pochopení toho, co mezi námi dvěma je. Připadalo mi, že pravda je spíš pravým opakem toho, co říká. Myslela jsem na to kalné ráno po naší první noci, jak jsi vedle mne klečel s pohledem, jako by teď bylo všechno ztraceno. A jak se pak také všechno utvářelo tak, že ať jsem se namáhala sebevíc, nepomáhala jsem ti, nýbrž překážela. Kvůli mně se z hostinské stal tvůj nepřítel, mocný nepřítel, kterého ty pořád ještě podceňuješ; kvůli mně sis dělal starosti a musels bojovat o své místo, byls v nevýhodě proti starostovi, musel ses podrobit učiteli, byls vydán napospas pomocníkům, avšak to nejhorší ze všeho: kvůli mně ses možná provinil na Klammovi. Teď se neustále chceš ke Klammovi dostat, ale to je jen bezmocná snaha nějak se s ním usmířit. A říkala jsem si, že hostinská, která to všechno ví daleko lépe než já, mě chce svým našeptáváním uchránit nejhorších výčitek svědomí. Dobře míněná, ale zbytečná námaha. Má láska k tobě by mi z toho všeho byla pomohla, nakonec i tebe by byla nesla vpřed, ne-li tady ve vsi, tedy někde jinde; jeden důkaz své síly přece už podala, zachránila tě před Barnabášovou rodinou." - "To jsi tedy v duchu namítala tenkrát," řekl K., "a co se změnilo od té doby?" - "Nevím," řekla Frída a pohlédla na K-ovu ruku, která držela její, "snad se nic nezměnilo; když jsi tak blízko u mne a tak klidně se ptáš, pak věřím, že se nezměnilo nic. Ve skutečnosti však -" vzala K. svou ruku, seděla vzpřímená proti němu a plakala nezakrývajíc si obličej; volně mu nastavovala uslzenou tvář, jako by neplakala nad sebou, a tudíž neměla co skrývat, nýbrž jako by plakala nad K-ovou zradou a jako by mu tedy patřil i žalostný pohled na ni -, "ve skutečnosti se změnilo všechno od té chvíle, co jsem tě slyšela mluvit s tím chlapcem. Jak nevinně jsi začal, vyptával ses na domácí poměry, na to a ono; bylo mi, jako bys zrovna přišel do výčepu, přítulný, se srdcem otevřeným, a hledal s dětskou horlivostí můj pohled. Nebyl v tom žádný rozdíl proti tehdejšku a přála bych si jen, aby tu byla hostinská, poslouchala tě a zkusila setrvat při svém mínění. Potom však najednou, nevím, jak to přišlo, jsem zpozorovala, s jakým úmyslem s tím chlapcem mluvíš. Účastnými slovy jsi získal jeho důvěru, již není lehko získat, abys pak nerušeně mohl zamířit k cíli, který jsem rozeznávala čím dál jasněji. Tím cílem byla ta paní. Z tvých řečí, naoko starostlivých, mluvil zcela nepokrytě pouze ohled na tvé vlastní záležitosti. Podvedls tu paní dřív, než jsi ji získal. Nejen svou minulost, i svou budoucnost jsem slyšela z tvých slov; bylo mi, jako když vedle mne sedí hostinská a všechno mi vysvětluje a já se jí ze všech sil snažím odstrčit, ale jasně vidím beznadějnost té námahy, a přitom jsem vlastně nebyla podváděna já - už ani podváděna jsem nebyla -, nýbrž ta cizí paní. A když jsem se pak ještě vzchopila a zeptala se Jeníka, čím chce být, a on řekl, že chce být jako ty, že je tedy už dočista tvůj, jakpak velký byl teď rozdíl mezi tím dobrým chlapcem, který tu byl zneužit, a mnou tenkrát ve výčepu?"

"Všechno," řekl K. - zvykl si na to vyčítání a vzpamatoval se - "všechno, co říkáš, je v jistém smyslu správné; není to nepravdivé, je to jen nepřátelské. Jsou to myšlenky hostinské, mé nepřítelkyně, i když si myslíš, že jsou tvé vlastní, to mne uklidňuje. Ale poučné jsou, člověk se může od hostinské ještě leccos naučit. Mně přímo to neřekla, ačkoliv mě jinak nešetřila; svěřila je patrně tobě v naději, že jich použiješ ve chvíli pro mne obzvlášť zlé či rozhodné. Jestliže já tě zneužívám, pak ona tě zneužívá stejně. Teď však, Frído, uvaž toto: i kdyby všechno bylo přesně tak, jak říká hostinská, bylo by to velmi zlé jen v jediném případě, totiž kdybys mě neměla ráda. Potom, jen potom by to opravdu bylo tak, že jsem tě získal z vypočítavosti a lsti, abych s tímto majetkem pak lichvařil. Snad už pak patřilo k mému plánu i to, že jsem k tobě tehdy přišel zavěšen do Olgy, abych vylákal tvůj soucit, a hostinská to jenom zapomněla uvést v účtu mých provinění. Nebylo-li to však tak zlé a nestrhla tě k sobě vychytralá šelma, nýbrž tys vyšla vstříc mně, tak jako já vyšel vstříc tobě a oba jsme se nalezli zapomenuvše na sebe, řekni, Frído, jak je to potom? Potom přece pracuji ve své věci stejně jako v tvé; není tu rozdíl a rozlišovat může jen nepřítelkyně. To platí o všem, i o Jeníkovi. Při posuzování rozhovoru s Jeníkem ostatně velmi přeháníš svůj útlocit, neboť i když se Jeníkovy a mé záměry zcela nekryjí, přece to nejde tak daleko, že by mezi nimi byl rozpor, kromě toho přece náš nesouhlas nezůstal Jeníkovi skryt, velice bys podceňovala tohoto opatrného malého muže, kdyby sis to myslela, a i kdyby mu snad všechno zůstalo skryto, nikomu to neublíží, jak doufám."

"Je tak těžké se v tom všem vyznat, K.," řekla Frída a vzdychla. "Já k tobě jistě nechovala nedůvěru, a jestli na mne něco takového z hostinské přešlo, celá šťastná to odvrhnu a tebe na kolenou odprosím, což vlastně dělám ustavičně, i když říkám tak ošklivé věci. Pravdou však zůstává, že přede mnou mnohé tajíš, přicházíš a jdeš, nevím odkud a kam. Onehdy, když zaklepal Jeník, zvolal jsi dokonce jméno Barnabáš. Kéž bys byl aspoň jednou zavolal s takovou láskou mě, jako jsi onehdy z důvodů mně nepochopitelných zavolal to nenáviděné jméno. Nemáš-li ty ke mně důvěru, jak nemá ve mně vzniknout nedůvěra k tobě; jsem pak přece odkázána na hostinskou, jíž jako bys dával svým chováním za pravdu. Ne ve všem, nechci tvrdit, že jí dáváš za pravdu ve všem, nevyhnal jsi snad kvůli mně pomocníky? Ach, kdybys jen věděl, jak dychtivě hledám ve všem, co děláš a mluvíš, i když mě to trápí, nějaké dobré jádro pro sebe." - "Především, Frído," řekl K., "neskrývám ti přece ani to nejmenší. Jak mě ta hostinská nenávidí a jakou si dává práci, aby mi tě vyrvala, a jakých odporných prostředků k tomu používá a jak ty jí ustupuješ, Frído, jak jí ustupuješ! Řekni, co ti skrývám? Že se chci dostat ke Klammovi, to víš, že mi v tom nemůžeš pomoci a že to proto musím dokázat na vlastní pěst, to víš také, že se mi to doposud nepovedlo, to vidíš. Mám teď vykládat všechny zbytečné pokusy, které mě už tak dost pokořují, a pokořovat se tak dvojnásob? Mám se snad chlubit tím, že jsem celé dlouhé odpoledne promrzlý nadarmo čekal u dvířek Klammových saní? Šťastný, že už na ty věci nemusím myslet, spěchám k tobě, a teď se mi to všechno zase hrozivě vrací od tebe. A Barnabáš? Jistě, čekám na něj. Je Klammovým poslem; já ho tím poslem neudělal." - "Zase Barnabáš!" zvolala Frída. "Nevěřím, že je dobrým poslem." - "Možná že máš pravdu," řekl K., "ale je to jediný posel, kterého mi posílají." - "Tím hůř," řekla Frída, "tím spíš by ses měl mít před ním na pozoru." - "Bohužel mi k tomu nedal dosud příležitost," řekl K. s úsměvem. "Přichází zřídka, a co přináší, je bezvýznamné; cenné je to jen tím, že to pochází přímo od Klamma." - "Ale podívej se," řekla Frída, "vždyť ani Klamm není už tvým cílem, to mě snad zneklidňuje nejvíc. Že ses přese mne vždy dral ke Klammovi, bylo zlé, že teď, jak se zdá, se od Klamma odvracíš, je mnohem horší, to ani hostinská nepředvídala. Podle hostinské mělo mé štěstí, pochybné, ale přece jen velice skutečné štěstí, skončit dnem, kdy konečně uznáš, že tvé naděje v Klamma jsou marné. Teď však nečekáš už ani na ten den; najednou přijde nějaký malý chlapec a ty s ním začneš bojovat o jeho matku, jako bys bojoval o vzduch k životu." - "Správně jsi pochopila můj rozhovor s Deníkem," řekl K. "Opravdu to tak bylo. Copak se ale pro tebe celý tvůj dřívější život tak propadl (až na hostinskou ovšem, která se dolů srazit nedá), že už nevíš, jak musí člověk zápasit, aby se prosadil, zvláště když pochází hluboko zezdola? Jak je nutno použít všeho, co dává nějakou naději? A tato paní přichází ze zámku, sama mi to řekla, když jsem prvního dne zabloudil k Lasemannovi. Co bylo více nasnadě než požádat ji o radu, nebo dokonce o pomoc; zná-li hostinská zcela přesně všechny překážky, jež člověka oddělují od Klamma, pak tato žena pravděpodobně zná cestu, sama po ní přece sestoupila." - "Cestu ke Klammovi?" zeptala se Frída. "Ke Klammovi, zajisté, kam jinam," řekl K. Pak vyskočil: "Teď je ale nejvyšší čas dojít pro tu svačinu." Naléhavě, neúměrně důvodu, prosila ho Frída, aby zůstal, jako by teprve to, že zůstane, stvrdilo všechny útěchy, které jí řekl. K. však připomněl učitele, ukázal na dveře, které se každým okamžikem mohly s třeskotem rozletět, slíbil, že hned přijde, ani zatápět že Frída nemusí, sám to obstará. Konečně se Frída mlčky podvolila. Když se K. venku brodil sněhem - dávno už měla být cesta proházená, podivné, jak pomalu práce pokračuje -, uviděl, jak se jeden z pomocníků k smrti unaven drží mříže. Jen jeden, kde je druhý? Že by K. zlomil vytrvalost aspoň jednoho z nich? Ten, co zůstal, byl ovšem ještě až dost horlivý; bylo to vidět na tom, jak celý ožil, když spatřil K., a hned začal zuřivěji napřahovat paže a toužebně kroutit očima. "Jeho neústupnost je vzorná," řekl si K. a musel ovšem dodat, "jeden s ní zmrzne u plotu." Navenek však K. jen pohrozil pomocníkovi pěstí, což vyloučilo jakékoli přiblížení, ba pomocník ještě ustrašeně o hodný kus ucouvl. Zrovna otvírala Frída okno, aby podle domluvy s K. vyvětrala, než se zatopí. V tu chvíli nechal pomocník K. být a neodolatelně přitahován plazil se k oknu. S tváří, v níž zápasila přívětivost vůči pomocníkům a úpěnlivá bezmoc vůči K., mávla nepatrně rukou z okna: nebylo ani zřejmé, jestli na obranu nebo na pozdrav -, blížící se pomocník se tím také nedal vyrušit. Tu Frída honem zavřela vnější okno, zůstala však za ním stát s rukou na klice, hlavou ke straně skloněnou, s velikýma očima a strnulým úsměvem. Věděla, že tak pomocníka spíš vábí než odpuzuje? K. se však už neohlížel, chtěl si raději co nejvíc pospíšit a brzy být zpátky.

«   kapitola 12       kapitola 14   »