Elegie
Marceline Desbordes-Valmorová

Hlas, zastřený a něžný, jedenkráte
snad pronikne až ke mně pod tůje;
tu, schována tak teple v zemi svaté
a šťastnější než on, já zvím, že lituje.
Jít zvolna po stráni ho vytuší mé oči.
Že vše je marno už, vtom pozná srdcem svým,
a zaštká! Jeho pláč můj suchý popel smočí:
ulpělá na krocích, už se ho nepustím.

Pak zbudu sama už, s duší tak smírně jinou...
I vítr v šlépějích nechá můj prašný pel.
Už teď bych chtěla být tam v hloubce pod dolinou
a čekat... Bože můj! aby tak nepřišel!


Přeložila Zdeňka Pavlousková


Dark

 

  •