Odříkání
Marceline Desbordes-Valmorová
Odpusť mi, Bože můj, ten smutný obličej,
ty, jenž jsi z úsměvů a pěkností jej složil;
pod jasné čelo však dar pláče jsi mi vložil,
a ze všech darů tvých teď, Pane, mám jen jej.
Je možná nejlepší, ač málokdo on stoji.
Už neopadávám v květech svých životů;
všechny jsou vráceny, Původce duše mojí,
a pro mne zbyla jen sůl mého vzlykotu.
Kvítí je pro dítě; sůl, ta jen ženě sluší;
učiň z ní nevinnost a koupej v ní můj čas;
až, Pane, všechna sůl mi omyje mou duši,
navždycky věrné už to srdce vrať mi zas!
Tak už jsem dožasla, buď sbohem k neshledání,
ó země! Duše má je schystána se hnout,
by plodů dosáhla, jež mystérium chrání
a jež jen cudná smrt si mohla utrhnout.
K ostatním maminkám buď aspoň hodný, Bože,
a pro lásku k té Tvé a za mne nebohou
křti křtem mých horkých slz, co vrní z jejich lože,
a zvedni děti mé: klečí ti u nohou!
Přeložila Zdeňka Pavlousková
