Zda sám bys byl
Marceline Desbordes-Valmorová

Ach, moci připnouti si křídla,
vše zmohlo by jich vanutí.
Kdybych kde zvlhlé oči zhlídla,
zjasnila bych je perutí.
Ach, snésti se k tvé okenici
a v hloubce snové vidiny
zavadit o tvé srdce spící,
zda prchnul bys, můj jediný?

A což kdyby nám rajská vize
zotvírala své svatyně
a jako kvítek na lodyze
bych se ti chvěla na klíně:
kdybych tě, žena, vlekla chvíli,
já, jež se bojím bez viny,
abychom duši netrápili,
zda šel bys rád, můj jediný?

Půlnoční luna kráčí tiše,
poutnicím svítí na čelo.
Jak pěkně, srdce sotva dýše,
vstříc tobě by se kráčelo.
Tenkrát, kdy láska byla s námi,
v náš vzdech se lil dech květiny:
jak v onen čas, jenž dosud mámí,
byl bys teď sám, můj jediný?

Kdy vzejde den, můj sen se mine.
Sny na slunci se přitají.
A moje křídlo holubinné
ti dodá srdce potají.
V zobáčku nese vzdech tvé milé.
Z mých rukou je, z mé dědiny.
To ptáče, po mně zasmušilé,
pohlaď mi je, můj jediný!


Přeložila Zdeňka Pavlousková


Dark

 

  •