Bludná duše
Marceline Desbordes-Valmorová

Na zemi, kde nic není mého,
jdu po ptaní. Jsem modlitba,
jsem holub větru milostného,
v němž, lásko, chtěla bych být tvá!
Až při samotné Mléčné dráze
jsem klásky žití sbírala
a Boha vdechujíc jsem snáze
vesmíru boky svírala.

Ten dech, ten očistil tě, něho
smutného mého zapění,
a v chudého i zajatého
vlil svaté svoje mámení.
A tak si chválím vzpomínání,
toť vše, co mám a dávno dost,
a od svítání do svítání
jdu v bezkonečnou budoucnost.

Jdu v poušť, kde živá voda plyne,
v ní křídla srdce vymáchám,
vždyť, pane, vím: jsou břehy jiné
pro ty, kdo zatoužili k vám.
Tam uzřím lid: v svém vytržení
on hladov stoupá v procedí
jak andělé, kdys vyvržení,
zpět povolaní nebesy.

Jsem matka, pusťte mne už domů,
chci zpátky ze tmy propadla
sláďata prehořkého stromu,
miláčky, jež smrt ukradla.
Vy, Jenž jste stvořil krásu jejich
a vzlyky sčítat umíte,
dám vám své slzy, tolik je jich,
že mi mé děti vrátíte.


Přeložila Zdeňka Pavlousková


Dark

 

  •