Nech nás zaplakat
Marceline Desbordes-Valmorová

Ty, jenž se křehkosti žen posmíváš tak rád,
zas nevědět nás nech anebo zaplakat.

Zaslib nás navždycky buď slunci nebo noci,
ach, raději slib mi tu tmu i s její čaromocí,
tmu s bělavostí hvězd, kdy plane se a spí,
kde věčně bludný sen se věčně probouzí
a svět, jenž nezmírá, pro utišení lije
v horoucí bezesnost lék věčné harmonie!

To bývával můj svět, kdy, s křídly po větru,
jak pták jsem létala při břehu sypkých dnů
a plody mlsala, jež sestra hnízda mého
česala se stromu nám dvěma souzeného;
pak, nahlížejíce až na dno očí svých,
div nebe nevýsklo, jsme vybuchaly v smích,
neb nic jsme neznaly. A hbitější než vlání,
já, přeurčená už k temnému milování,
i starší sestra má, my pěly, jak den dal
a slabikovaly to slovo: Dál! Jen dál!

Těkavý mudrci, milenče teorií,
jenž smekáš pobožně jedině u Marií,
říkej si sebe víc, že jsme tu pro tanec,
že žít je mysliti a pták je k zpěvu přec
a ten, kdo ženou je, že nosit má jen růže,
to hořkost věcí, věř, jen málo změnit může.
Nač chodit za námi, jež tančit nedbáme?
Proč poslouchati nám, jež jenom šeptáme?
Věz, jedenkaždý z nás se jinou knihou mučí;
má čte se ve stínu, kde Bůh mne žíti učí.

Ty, jenž se křehkosti žen posmíváš tak rád,
zas nevědět nás nech anebo zaplakat.

Cožs nikdy neviděl holčičku malilinkou,
když ustarána bdí jak máma nad rodinkou
a bledne nad pannou, jíž někdo ublížil?
To k bolu kvete už, v nějž duch se tajně vžil,
modlí se k Pánbíčku, houpá ji na kolenou
a s úsměvem ji zří svým slovem zkonejšenou.
V ní, pyšné pudové nad svojí plodností,
snad jiná duše zrá už k nesmrtelnosti.

Nech matce alespoň ty děti kvetoucí,
nevděčné, chce-li Bůh, leč stále živoucí.


Přeložila Zdeňka Pavlousková


Dark

 

  •