Věty
Jean Arthur Rimbaud
Až se svět změnší v jediný černý les pro naše čtyři
udivené oči, - v jedinou písčinu pro dvě věrné děti - v jediný hudební
dům pro naši jasnou náklonnost - já vás naleznu.
Ať se na světě vyskytne jen jeden osamělý stařec,
klidný a krásný, obklopený "neslýchaným přepychem" - a jsem u vašich
kolenou.
Ať jsem uskutečnil všechny vaše vzpomínky - ať jsem
ta, kdo vás umí spoutat - já vás zadusím.
Jestliže jsme velmi silní - kdo ustoupí? Velmi
veselí - kdo upadne směšností? Když jsme velmi zlí - co by s námi udělali?
Vyzdobte se, tančete, smějte se. Nikdy nebudu moci
vyhodit Lásku oknem.
Moje žebravá přítelkyně, obludné dítě! Jak jsou ti
lhostejné ty nešťastnice a ty manévry a moje rozpaky. Připoutej se k nám
svým nemožným hlasem. Tvůj hlas! Jediný lichotník toho škaredého
zoufalství.
Zatažené červencové ráno. Pachuť popela se vznáší
povětřím - závan dřeva, které se potí v ohništi - smáčené květy - zpustošené
promenády - mžení kanálů na polích - proč ne už hračky a purpura?
Natáhl jsem provazy od zvonice ke zvonici; věncoví
od okna k oknu; zlaté řetězy z hvězdy na hvězdu, a tančím.
Horní rybník setrvale kouří. Která čerodějnice se postaví
na bílém západu? Které fialové rašení sestoupí dolů?
Zatímco se veřejné majetky rozplývají na oslavách
bratrství, růžově ohnivý zvon zní v oblacích.
Černý prach se snáší zvolna na moje bdění a oživuje
příjemnou chuť tuše. - Zháším světla na lustru, vrhám se na lůžko a obrácen
ke stínu vidím vás, dívky! královny!
