Némožné
Jean Arthur Rimbaud

    Ach! Život mého dětství, putování všemi časy, nadpřirozeně prosté, nezaujatější než ten nejlepší žebrák, který je hrdý, že nemá ani zem, ani přátele, jaká to byla hloupost. - A já si toho všiml až teď!
    Měl jsem pravdu, že jsem pohrdal chlapíky, kteří by nezahodili příležitost pro jedno pohlazení, příživníci čistoty a zdraví našich žen, dnes, kdy ženy s námi tak málo souhlasí.
    Měl jsem ve svém pohrdání úplnou pravdu: neboť já utíkám!
    Utíkám!
    Vysvětlím to.
    Ještě včera jsem vzdychal: „Nebe, je nás dost prokletých tady dole! Potloukám se už dost dlouho v jejich vojsku! Znám je všechny. Vždycky se poznáme; znechucujeme se navzájem. Milosrdenství je nám neznámo. Ale jsme uctiví; naše vztahy se světem jsou celkem náležité. „Je to udivující? Svět! Obchodníci, důvěřivci! - Nejsme zneuctěni. - Ale vyvolení, jak ti by nás přijali? Neboť jsou lidé nevraživí a radostní, to jsou falešní vyvolení, a my potřebujeme odvahu nebo pokoru, abychom je oslovili. To jsou ti jediní vyvolení. To nejsou žehnající!
    Jelikož jsem pobral trochu rozumu - to rychle přejde! - vidím, že moje neduhy pocházejí z toho, že jsem si dost brzy neuvědomil, že jsme na Západě. Západní bažiny! Ne že bych věřil, že světlo je pokažené, forma vyhaslá, pohyb zbloudilý. Dobrá! Můj duch se chce beze zbytku zmocnit veškerého krutého vývoje, kterým prošel od konce Orientu. On to chce, můj duch!
    ...Zbytky mého rozumu jsou hotovy! - Duch je autorita, chce, abych byl na Západě. Bylo by třeba jej umlčet, abych dospěl k závěru, jak jsem si přál.
    Poslal jsem k čertu palmy mučedníků, paprsky umění, pýchu objevitelů, zápal pustošitelů; vracel jsem se k Orientu a k prvotní a věčné moudrosti. - Prý je to sen hrubé lenosti!
    A přece jsem vůbec nepomýšlel na potěšení uniknout moderním strastem. Neměl jsem na mysli zparchantělou moudrost Koránu. - Ale není snad skutečné utrpení v tom, že od prohlášení vědy, křesťanství, si člověk hraje, dokazuje si samozřejmosti, nadýmá se radostí z opakování důkazů a žije pouze tak! Jemné, pošetilé trápení; zdroj mých duchovních bludů. Příroda by se mohla možná nudit! Pan Opatrný se narodil zároveň s Kristem.
    Není-li tomu proto, že pěstujeme mlhu! Pojídáme horečku s našimi vodnatými zeleninami. A opilství! A tabák! A nevědomost! A oddanost! - Je to vše dost daleko od myšlenky na východní moudrost, na pravlast? Proč moderní svět, když se vymýšlejí podobné jedy!
    Muži církve řeknou: To chápeme. Avšak vy chcete mluvit o Edenu. Nic pro vás není v historii orientálních národů. - To je pravda; myslel jsem na Eden! Co je to pro můj sen, ta čistota dávných ras!
    Filozofové: svět nestárne. Lidstvo se prostě jen stěhuje. Jste na Západě, ale máte právo bydlet ve vašem Orientu, ať je jakkoli starobylý - a bydlet tam dobře. Nebuďte poraženci. Filozofové, vy jste z vašeho Západu.
    Můj duchu, měj se na pozoru. Žádné násilné strany spásy. Cvič se! - Ach, věda nepostupuje pro nás dost rychle!
    Ale pozoruji, že můj duch usnul.
    Kdyby byl stále dost bdělý od tohoto okamžiku, dospěli bychom brzy k pravdě, která nás možná obklopuje svými plačícími anděly!... - Kdyby byl až do tohoto okamžiku bdělý, nepodlehl bych odnepaměti zhoubným instinktům! ... Kdyby byl vždy opravdu bdělý, vznášel bych se jen v samé moudrosti!...
    Ó čistoto! Čistoto!
    Právě tato minuta bdění mi poskytla vizi čistoty! - Duchem směřujeme k Bohu!
    Srdcervoucí štěstí!


Dark

 

  •