Sbohem
Jean Arthur Rimbaud

    A je tu podzim! - Ale proč si stýskat po věčném slunci, když jsme se dali do objevování božského jasu - daleko od lidí, kteří umírají podle sezóny.
    Podzim. Naše bárka se vznáší v nehybných mlhách a otáčí se k přístavu bídy, obrovskému městu, jehož nebe je potřísněno ohněm a blátem. Ach! Shnilé cáry, chléb smáčený deštěm, opojení, tisíc lásek, které mne ukřižovaly! Ona tedy nikdy neskončí, ta nenasytná královna miliónů duší a mrtvých těl, která budou souzenal Vidím se opět s kůží rozežranou blátem a morem, s vlasy a podpažím plnými červů a s ještě většími červy v srdci, jak ležím mezi neznámými bez věku, bez citu... Byl bych tam mohl umřít. Hrůzná představa! Bída se mi hnusí.
    A obávám se zimy, protože je to čas pohodlí!
    Občas vídám na nebi nekonečné kraje, obývané plesajícími bílými národy. Velký zlatý koráb nade mnou vlaje pestrými prapory v ranním vánku. Vytvořil jsem všechny svátky, všechny triumfy, všechna dramata. Pokusil jsem se vynalézt nové květy, nové hvězdy, nová těla, nové jazyky. Domníval jsem se, že jsem nadán nadpřirozenou mocí. Nuže! Musím pohřbít svou představivost a své vzpomínky. Krásná sláva umělce a vypravěče je pryč!
    Já! Já, který si říkal mág nebo anděl, osvobozený od veškeré morálky, jsem navrácen půdě, musím hledat povinnost a obejmout drsnou skutečnost! Venkovan!
    Jsem podveden? Že by pro mne láska k bližnímu byla sestrou smrti?
    Konečně požádám o odpuštění za to, že jsem se sytil lží. A půjdeme.
    Ale ani jedna přátelská ruka! A kde se dovolat pomoci?

    Ano, nová hodina je přinejmenším velmi strohá.
    Nebot mohu říct, že vítězství je dobyto: skřípění zubů, syčení ohně, jedovaté vzdechy polevují. Všechny nečisté vzpomínky se rozplývají. Moje poslední stesky mizí - žárlivost na žebráky, loupežníky, přátele smrti, zpozdilce všeho druhu. Zatracenci, kdybych se pomstil!
    Je třeba být naprosto moderní.
    Už žádné zpěvy: držet nastoupený krok. Těžká noc! Zaschlá krev mi kouří na tváři a já nemám za sebou nic, jen ten hrozný keř!... Duchovní boj je stejně urputný jako bitva mužů; ale patřit na spravedlnost je potěšením samého Boha.
    Nicméně je předvečer. Přijměme všechny přívaly síly a skutečné něhy. A za svítání vstoupíme do skvělých měst, vyzbrojeni horoucí trpělivostí.
    Co jsem to říkal o přátelské ruce! Pěkná výhoda je v tom, že se mohu vysmát starým lživým láskám a uvalit hanbu na ty prolhané dvojice - viděl jsem peklo žen tam dole - a bude mi dopřáno zmocnit se pravdy duší i tělem.

        duben-srpen 1873