Třeštění
Jean Arthur Rimbaud

II.

ALCHYMIE SLOVA

    Teď já. Příběh jednoho z mých šílenství.
    Už dlouho jsem se chlubil, že vlastním všechny možné krajiny, a byla mi k smíchu všechna slavná jména malířů a moderních básníků.
    Líbily se mi pitomé malby, římsy nad dveřmi, kulisy, plachty komediantů, vývěsní štíty, lidové barvotisky; literatura vyšlá z módy, církevní latina, erotické knihy bez pravopisu, románky našich babiček, báchorky, knížečky z dětství, staré opery, přihlouplé popěvky, naivní rytmy.
    Snil jsem o křížových výpravách, výzkumných cestách, o kterých nemáme zprávy, o republikách bez historie, o potlačených náboženských válkách, o revolucích mravů, stěhování národů a posunech světadílů: věřil jsem na všechna kouzla.     Objevil jsem barvu samohlásek! A čerň, E běl, I červeň, O modř, U zeleň. - Upravil jsem podobu a pohyb každé souhlásky a veden instinktivními rytmy jsem se chlubil, že jsem objevil básnické slovo, jež bude dříve či později dostupné všem smyslům. Vyhrazoval jsem si překlad.
    Byl to nejdřív pokus. Zapisoval jsem ticha, noci, zaznamenával jsem nevyjádřitelné. Zachycoval jsem závrati.


Daleko od ptáků, děveček a stád,
co jsem pil na kolenou v tom vřesu
uprostřed ořeší, v hloubi něžných lesů,
v odpolední mlze svěží a zelené?

Co jsem mohl v té mladé řece pít,
trávník bez květů, temné nebe, jilmy bez hlesu?
Pít ze žlutých tykví daleko od zahrad,
drahá? Nějaký zlatý nápoj, jejž sotva snesu.

Byl bych byl dost podivný hostinský štít.
Bouře zapudila nebe a navečer
voda z lesů stékala se v písku rozpustit,
boží van klátil kroupy do louže.
Já viděl zlato - nemoha pít - jsem brečel.


O čtvrté za letního rána
milostný sen pokračuje,
pod keři lásku vydechuje,
večerní vůní byla zkolébána.

Tam dole na stavbě se tuží
pod sluncem Hesperidek muži
a s vyhrnutými rukávy
své dílo postaví.

V pustině z mechu budují
podivuhodné klenby slují,
přimalují nástropní malby,
město k nim opatří malebné šalby.

Pro ty rozkošné Pracovníky,
poddané babylonskému králi,
Venuše, odmítni na čas Milovníky,
jejichž duše věnec halí.

Ó královno, hle pastýři,
dej jim kořalku, jsou tak pohlední,
dělníkům, ať se usmíří,
než do moře se vnoří k poledni.


    Básnická veteš zaujímala v mé alchymii slova významné místo.
    Zvykal jsem si na prostou halucinaci: viděl jsem zcela upřímně mešitu místo továrny, bubenickou školu sestavenou z andělů, kočáry na nebeských cestách, salón na dně jezera; obludy, mystéria, titul vaudevillu, jenž stavěl přede mnou strašidla.
    Potom jsem vysvětlil své magické přemety halucinací slov.
    Nakonec jsem shledal, že nepořádek mého ducha je svatý. Byl jsem zlenivělý, zmučený těžkou horečkou: záviděl jsem blaženost zvířatům, housenkám, že představují nevinnost limbů, krtkům panenský spánek.
    Moje povaha začala kysnout. Dával jsem světu vale ve zvláštních romancích:


PÍSEŇ NEJVYŠŠÍ VĚŽE

Už je tady, už je tady,
ujímá se láska vlády.
Chválím chvíli zapomnění,
trpělivě vyčekanou,
bolesti a utrpení

odlétly nebeskou branou.
Podivná, nezdravá žízeň
kalí žíly, leptá jícen.

Už je tady, už je tady,
ujímá se láska vlády.

Jako rozkvetlou loukou
zapomnění odevzdanou,
vanou kadidlo a koukol,
bují, rostou, planou.
Zdivočelí čmeláci
plaší mouchy při práci.

Už je tady, už je tady,
ujímá se láska vlády.


    Zamiloval jsem si poušť, spálené sady, zešedlé krámy, zteplalé nápoje. Vláčel jsem se páchnoucími uličkami a se zavřenýma očima jsem se vystavoval slunci, ohnivému bohu.
    "Pane generále, na zřícených hradbách zůstalo staré dělo, bombarduj nás hroudami suché hlíny. Do zrcadel nádherných obchodů! Do salónů! Nakrm město prachem. Provětrej okapy.     Naplň budoáry horkým rubínovým prachem."
    Ó, opilý usmrkanec na hospodském záchodku, zamilovaný do brutnáku, jejž rozpouští paprsek!


HLAD

Chuť mám zásadně jen
na hlínu a na kámen,
živím se vzduchem,
balvany, uhlím, železem.

Ať se hlad obrátí, ať spase hned
hučící louku,
ať spolykám jed
ze svlačců a brouků.

Snězte nalámané kamení,
ze sesutých zdí kostelních,
oblázky z dávných povodní,
chléb zasetý v šedých údolích.

Vlk se dávil v křovině,
zvracel krásné peří
po drůbeží hostině.
I já se stravuji a hořím.

Salát i každý plod
brzy bude zralý,
pavouci nalezli za plot,
fialkám přednost dali.

Chci spát, chci žhnout
na Šalamounově oltáři,
výheň se vlévá do tváří,
než vplyne do cedronských vod.


    Konečně, ó štěstí, ó rozume, oddělil jsem od nebe azur, který je černý, a žil jsem jako zlatá jiskra přírodního světla. Ze samé radosti jsem nacházel šaškovský a jak jen možno pomatený výraz:

Už jsem ji spatřil!
Co? Věčnou zem.
Je to moře, jež se bratří
se sluncem.

Moje duše věčně plyneš,
nezraď, co jsi kdysi chtěla,
v noci jsi opuštěná celá,
ve dne v ohni žárem hyneš.

Tak se zbavíš tíže,
všeho, co tě víže,
opustíš každodenní sliby,
poletíš, jak se ti zlíbí...

Žádná naděje,
není konec běd,
trpělivost věd,
všechno marné je.

Není budoucnost,
saténový žár,
ten horoucí dar,
to je povinnost.

Už jsem ji spatřil!
Co? - Věčnou zem. -
Je to moře, jež se bratří
se sluncem.


    Stal jsem se bájnou operou: pochopil jsem, že všechny bytosti mají v sobě osudovost štěstí: činnost není život, ale způsob, jak promrhat určitou sílu, je to podráždění. Morálka je ochablost mozku.
    Zdálo se mi, že ke každé bytosti náleží několik jiných životů. Ten pán neví, co dělá: je to anděl. Tahle rodina je psí pelech. Před několika muži jsem rozmlouval docela nahlas s nějakým okamžikem jednoho z jejich druhých životů. - Tak jsem miloval vepře.
    Neopomněl jsem žádné ze sofismat šílenství, šílenství, které se zavírá: mohl bych je všechna zopakovat, držím se systému.
    Moje zdraví bylo ohroženo. Dostavil se děs. Upadal jsem do několikadenních spánků a po probuzení jsem pokračoval ve skličujících snech. Byl jsem skoro pod drnem a po nebezpečné cestě mne moje slabost zavedla na pokraj světa a do Kimérie, otčiny stínu a vírů. Musel jsem cestovat, rozptýlit čáry v mozku. Nad mořem, jež jsem miloval, jako kdyby ze mne mělo smýt tu špínu, jsem spatřil vynořovat se útěšný kříž. Byl jsem zatracen duhou. Štěstí bylo mým osudem, mou výčitkou, mým červem: můj život bude vždy příliš rozlehlý, než abych jej zasvětil síle a kráse.
    Štěstí! Jeho zub, sladký ve smrti, mě varoval za kohoutího zpěvu. - Ad matutinum, za Christus venit - v nejtemnějších městech.


Ó časy, ó hrady!
Čí duše je bez vady?

Bloudil jsem za štěstím,
cestu si proklestím.

Čest a slávu přinese,
když galský kohout ozve se.

Po ničem už netoužím,
štěstí v životě je vším.

To kouzlo mne zcela vysílí,
všechny mé síly rozptýlí.

Ó časy, ó hrady!
Čí duše je bez vady?

Chvíle, kdy se kouzlo ztratí,
mi nenávratně život zvrátí.

O časy, ó hrady!
Čí duše je bez vady?


    To už přešlo. Dnes umím pozdravit krásu.




Dark

 

  •